Jindy by se v tuto pozdní hodinu po Mol Hara procházeli milenci, pouliční prodavači a žebráci, i v zimě, ale žebráky Seanchané stáhli z ulic a donutili je pracovat a zbytek se držel doma i ve dne. Důvodem byl Tarasinský palác, velká hromada bílých kupolí, mramorových věží a litinových balkonů, sídlo Tylin Quintara Mitsobar, z milosti Světla královny Altary – nebo aspoň té části Altary ležící v dosahu několika dní jízdy z Ebú Daru – paní čtyř větrů a strážkyně Bouřlivého moře. A možná ještě důležitější bylo, že zde přebývala také vznešená paní Suroth Sabelle Meldarath, velící Předběžníkům císařovny Seanchanu, kéž žije věčně. Tato hodnost byla v současné době v Ebú Daru mnohem důležitější. Tylinini gardisté v zelených holínkách, pytlovitých bílých kalhotách a zlacených kyrysech přes zelené kabáty stáli u každých vrat, stejně jako muži a ženy v těch hmyzích přilbách, s modrožlutě či zelenobíle a jakkoliv jinak pruhovaných zbrojích. Královna Altary vyžadovala pro svůj odpočinek bezpečí a klid. Nebo aspoň Suroth řekla, že to potřebuje, a co Suroth řekla, že Tylin chce, o tom Tylin brzy usoudila, že to opravdu chce.
Po chvíli váhání zavedl Mat Noala k vratům do stájí. Byla větší naděje, že cizince dovnitř dostane tudy, než kdyby použil vznosné mramorové schodiště vedoucí z náměstí. Nemluvě o mnohem větší naději, že ze sebe dostane to bláto, než bude muset čelit Tylin. Když se naposledy vrátil neupravený po hospodské rvačce, dala mu svou nelibost jasně najevo.
Vedle otevřených vrat stála hrstka ebúdarských gardistů s halapartnami a stejný počet Seanchanů stál na druhé straně s oštěpy se střapci, všichni nehybní jako socha Nariene.
„Požehnání Světla na všechny přítomné,“ zamumlal Mat zdvořile ebúdarským strážím. Vždycky bylo nejlepší chovat se k Ebúdarcům zdvořile, pokud si jimi člověk nebyl jistý. A vlastně i poté. Přesto byli... pružnější... než Seanchané.
„I na tebe, můj pane,“ odpověděl podsaditý důstojník a popošel blíž. Mat ho poznal. Byl to Surlivan Sarat, dobrý chlapík, vtipný, a slušně se vyznal v koních. Surlivan kroutil hlavou a tenkou, zlacenou hůlkou svého úřadu si z boku poklepal na přilbu. „Zase ses zapletl do rvačky, můj pane? Až tě uvidí, vyletí jako náhlá vodní smršť.“
Mat se narovnal, snažil se příliš okatě neopírat o hůl, a naježil se. Vtipný? Když na to tak myslel, ten sluncem osmahlý muž měl jazyk jako bič. A v koních se zase tak moc nevyznal. „Budou nějaký otázky, když tady můj přítel přespí u mých mužů?“ zeptal se Mat drsně. „Neměly by být. Pro jednoho je tam ještě místo.“ Pravda byla, že tam bylo mnohem víc místa. Osm mužů zatím zemřelo na to, že za ním šli do Ebú Daru.
„Já proti tomu nic nemám, můj pane,“ pravil Surlivan, třebaže si starce vedle Mata pozorně prohlížel a uvážlivě špulil rty. Noalův kabát ale vypadal slušně, aspoň v matném světle, a měl i krajky a v mnohem lepším stavu než Mat. To možná rozhodlo. „A ona nemusí vědět všechno, takže od ní taky ne.“
Mat se zamračil, jenže než mohl nemírnými slovy dostat sebe a Noala do nějaké kaše, přicválali k bráně tři ozbrojení Seanchané a Surlivan se obrátil k nim.
„Ty a tvá paní bydlíte v královnině paláci?“ podivil se Noal a zamířil k bráně.
Mat ho stáhl zpět. „Počkej na ně,“ řekl a ukázal hlavou na Seanchany. Jeho paní? Zatracený ženský pokolení! Zatracený kostky v jeho zatracený hlavě!
„Mám tu depeše pro vznešenou paní Suroth,“ ohlásila jedna ze Seanchanů a poplácala koženou brašnu, kterou měla pověšenou na rameni. Na přilbici měla tenký chochol, který označoval nižšího důstojníka, ale seděla na vysokém šedákovi, zrozeném pro rychlost. Druhá dvě zvířata byla dost statná, víc se o nich říci nedalo.
„Vstupte s požehnáním Světla,“ řekl Surlivan a lehce se uklonil.
Seanchanka se v sedle uklonila stejně nepatrně. „Požehnání Světla i na tebe,“ protáhla a všichni tři vjeli na dvůr.
„Je to velmi zvláštní,“ přemítal Surlivan a hleděl za nimi. „Vždy žádají povolení od nás, ne od nich.“ Ukázal hůlkou na seanchanské stráže na druhé straně vrat. Ty ani nehnuly brvou, a pokud Mat viděl, na jezdce se ani nepodívaly.
„A co by udělali, kdybyste jim řekli, že nesmějí dál?“ zeptal se tiše Noal a nadhodil si ranec na zádech.
Surlivan se otočil na patě. „Stačí, že jsem složil přísahu své královně,“ pronesl bezvýrazným hlasem, „a že ona složila svou... komu ji složila. Dej svému příteli postel, můj pane. A upozorni ho, že v Ebú Daru je lépe některé věci neříkat nahlas, některé otázky neklást.“
Noal se zatvářil popleteně a začal se ohrazovat, že je prostě zvědavý, ale Mat si s altarským důstojníkem vyměnil pár dalších požehnání a zdvořilostí – jak nejrychleji to šlo – a hnal svého nového známého vraty dál, jen mu tiše vysvětlil, jak je to s naslouchači. Ten muž mu možná zachránil kůži v té věci s gholamem, ale to neznamenalo, že dovolí, aby ji předhodil Seanchanům. Taky měli lidi, kterým říkali hledači, a z toho mála, co slyšel – dokonce i lidé, kteří volně hovořili o smrtonoších, měli pusu na zámek, když přišlo na hledače – z toho mála, co slyšel, vypadali vedle nich bělokabátničtí tazatelé jako kluci trhající křídla mouchám, což bylo sice hnusné, ale těžko by to člověku dělalo starosti.
„Chápu,“ pronesl stařec nakonec. „To jsem nevěděl.“ Podle hlasu se zlobil sám na sebe. „Musíš se Seanchany trávit hodně času. Znáš tedy i vznešenou paní Suroth? Musím říct, že jsem netušil, že máš známosti tak vysoko.“
„Když to jde, trávím čas s vojáky po krčmách,“ odtušil Mat trpce. Když ho Tylin nechala. Světlo, klidně mohl být ženatý! „Suroth ani neví, že existuju.“ A on upřímně doufal, že to tak i zůstane.
Trojice Seanchanů už byla mimo dohled, jejich koně odváděli do stájí, ale několik desítek sul’dam procházelo s damane večerním cvičením a vodilo je ve velkém kruhu kolem dlážděného dvora. Skoro polovina šedě oděných damane měla tmavou pleť a scházely jim šperky, které nosily jako hledačky větru. V paláci a jinde jich nejspíš bylo mnohem víc. Seanchané získali z plavidel Mořského národa, která nestačila uniknout, bohatou úrodu. Většina se tvářila mrzutě a odevzdaně či kamenně, ale sedm nebo osm zíralo přímo před sebe, ztracených a zmatených, jak stále nedokázaly uvěřit tomu, co se stalo. Každá z nich měla po boku damane seanchanského původu, která ji držela za ruku či držela ruku kolem ní, usmívala se a šeptala jí, pod pochvalným pohledem žen, jež měly na rukou náramky spojené s jejich stříbrnými obojky. A několik z těch omámených žen se drželo damane vedle sebe, jako by to byla záchranná kotva. To by stačilo, aby se Mat zachvěl, kdyby se už netřásl zimou z vlhkých šatů.
Snažil se Noala po dvoře popohnat, ale v kruhu se k němu dostala jedna damane, která nebyla Seanchanka ani Atha’an Miere, spojená s baculatou, prošedivělou sul’dam, ženou s olivovou pletí, která by prošla jako Altařanka a něčí matka. Přísná matka s popudlivým dítětem, podle toho, jak se dívala na svou svěřenkyni. Teslyn Baradon po měsíci a půl v seanchanském zajetí dost přibrala, ale její bezvěká tvář stále vypadala, jako by třikrát denně jedla šípky. Na druhou stranu šla na vodítku klidně a poslouchala tiché příkazy sul’dam bez váhání, a zastavila se, aby se mu a Noalovi uklonila. Ale na okamžik se jí v tmavých očích blýsklo nenávistí k němu, než se sul’dam pokračovaly v cestě. Klidně, poslušně. Mat viděl, jak damane na nádvoří ohnuly a zpráskaly proutkem, až vyly, Teslyn mezi nimi, za to, že dělaly povyk. Sice mu nikdy neposloužila, spíš naopak, ale tohle jí nepřál.