„Bláto?“ řekl hezké, usmívající se komorné, roztahující před ním sukně v pukrleti. V tmavých očích se jí blýskalo a v hlubokém výstřihu byl vidět dost velký kus poprsí, až se skoro vyrovnala Riselle. Jindy by se možná s potěšením podíval. „Jaký bláto? Já žádný bláto nevidím!“ Otevřela pusu a zapomněla se narovnat, jen na něj civěla s ohnutými koleny, když odcházel pryč.
Juilin Sandar rychle zahnul za roh a málem do něj vrazil. Tairenský chytač zlodějů odskočil s tlumenou kletbou a tmavá tvář mu zešedivěla, než si uvědomil, kdo to je. Pak se omluvil a chtěl zmizet.
„Zapletl tě Tom nějak do těch svých hloupostí, Juiline?“ zeptal se ho Mat. Juilin a Tom spolu bydleli hluboko v obydlích sloužících, neměl důvod být tady nahoře. V tom tmavém tairenském kabátě, rozšířeném nad boky, byl mezi sluhy nápadný jako kachna v kurníku. Suroth byla na takové věci přísná, přísnější než Tylin. Jediný důvod byl podle Mata ten, že se zapletl s Tomem a Beslanem. „Ne, neříkej mi to. Udělal jsem Harnanovi a ostatním nabídku a můžeš ji využít i ty. Jestli chceš odejít, dám ti peníze.“
Juilin stejně nevypadal, že by mu cokoliv řekl. Zastrčil si palce za opasek a klidně se Matovi podíval do očí. „Co řekli Harnan a ostatní? A co dělá Tom, že je to podle tebe hloupé? Je tu jedna řada střech, na kterých se vyzná líp než ty nebo já.“
„Ten gholam je pořád v Ebú Daru, Juiline.“ Tom věděl, že ve hře rodů se vyzná, a moc rád strkal nos do politiky. „Dneska večer se mě snažil zabít.“
Juilin zavrčel, jako by dostal ránu do břicha, a prohrábl si krátké černé vlasy. „Stejně mám důvod se tu ještě chvíli zdržet,“ prohlásil. Jeho chování se trochu změnilo, začal být poněkud umíněný, bránil se a choval se maličko provinile. Co ho Mat znal, nikdy nepošilhával po děvčatech, ale když se chlap díval takhle, mohlo to znamenat jediné.
„Vezmi ji s sebou,“ navrhl mu Mat. „A jestli nebude chtít jít, no, v Tearu nebudeš ani hodinu a už budeš mít na klíně ženskou. Tak to se ženskýma chodí, Juiline. Když jedna řekne ne, vždycky se najde nějaká, která řekne ano.“
Sluha, spěchající kolem s náručí plnou lněných osušek, na zabláceného Mata užasle hleděl, ale Juilin si myslel, že kouká na něj, a tak vytáhl palce zpoza pásku a pokusil se zaujmout pokornější postoj. Bez většího úspěchu. Tom mohl se služebnictvem spát, ale od začátku se mu dařilo, že to vypadalo, jako by se tak rozhodl sám, z nějakého výstředního popudu, a nikdo nepovažoval za divné, když ho tu uviděl, jak možná míří do Riselliných komnat, jež kdysi patřívaly Matovi. Juilin pořád vykládal, že je chytač zlodějů – nikdy lovec zlodějů – a zíral do očí tolika nedůtklivým panáčkům a samolibým kupcům, aby jim dokázal, že je stejně dobrý, až všichni v paláci věděli, co je zač. A kam patří, což bylo dole.
„Můj pán je moudrý,“ řekl příliš nahlas a škrobeně a trhaně se uklonil. „Můj pán ví všechno o ženách. Jestli můj pán odpustí prostému muži, musím se vrátit na své místo.“ Otočil se, ale ještě prohodil přes rameno, stále tím zvučným hlasem: „Dneska jsem zaslechl, že jestli se můj pán ještě jednou vrátí a bude vypadat, jako by ho tahali ulicemi, hodlá královna mého pána zpráskat proutkem osobně.“
A to byl ten kámen, který zničil vůz.
Mat rozrazil dveře do Tylininých komnat, vrazil dovnitř, hodil klobouk přes celý pokoj – a ztuhl, s pusou otevřenou, a všechno, co hodlal říci, mu zamrzlo v hrdle. Jeho klobouk dopadl na koberec a odkutálel se z dohledu. Závan větru zachřestil vysokými trojdílnými okny vedoucími na dlouhý mřížový balkon nad náměstím Mol Hara.
Tylin se obrátila ve zlaceném křesle vyřezaném do podoby bambusu a zadívala se na něj přes zlatý pohár s vínem. Vlny lesklých černých, na spáncích prokvetlých vlasů lemovaly krásný obličej s dravčíma očima a ne právě potěšeným výrazem. Všímal si nedůležitých věcí. Lehce pohupovala nohou přes nohu, až se jí zelené a bílé spodničky vlnily. Oválný výstřih šatů odhalující plné poprsí a jílec svatebního nože měla lemované světle zelenou krajkou. Nebyla sama. Naproti ní seděla Suroth, mračila se do vína a dlouhými nehty poklepávala o lenoch křesla. Byla docela hezká, i když měla vlasy vyholené tak, že jí zbyl jen hřeben uprostřed, až na to, že vedle ní Tylin vypadala jako králík. Dva nehty na každé ruce měla nalakované namodro. Vedle ní seděla, ze všech věcí, malá dívka, také v květovaném kaftanu přes plisované bílé sukně, ale celou hlavu jí zakrýval řiďounký závoj – a zřejmě měla vlasy oholené úplně! – a na sobě měla hotový poklad v rubínech. I ve stavu naprostého šoku si Mat všiml zlata a rubínů. Za dívčiným křeslem stála se zkříženýma rukama štíhlá žena, černá jako černý háv, který měla na sobě, a vysoká jako Aielanka, a špatně zakrývala netrpělivost. Vlnité černé vlasy měla krátké, ale neoholené, takže nebyla ani urozená, ani só’džin. Byla panovačně krásná a zastínila jak Tylin, tak Suroth. Krásných žen si všímal taky, i když měl zrovna pocit, že dostal po hlavě kladivem.
Ale nezarazila ho přítomnost Suroth a cizinek. Kostky se zastavily, přistály se zaduněním, až mu zazvonilo v uších. To se ještě nikdy nestalo. Stál tam a čekal, až z plamenů v mramorovém krbu vyskočí nějaký Zaprodanec nebo se otevře země a pohltí celý palác.
„Tys mě neposlouchal, holoubku,“ zavrkala Tylin nebezpečným tónem. „Řekla jsem, že máš zajít dolů do kuchyně a dát si paštiku, než na tebe budu mít čas. A taky se vykoupej.“ Tmavé oči se jí leskly. „To bláto probereme později.“
Ohromený Mat si to znovu probíral v hlavě. Vstoupil do místnosti, kostky se zastavily a... Nic se nestalo. Nic!
„Tento muž byl přepaden,“ ozvala se mrňavá žena v závoji a vstala. Hlas měla studený jako vítr vanoucí venku. „Tvrdila jsi, že ulice jsou bezpečné, Suroth! Jsem nespokojena.“
Něco se muselo stát! Už se to mělo stát! Když se kostky zastavily, něco se vždycky stalo.
„Ujišťuji tě, Tuon, že ulice Ebú Daru jsou bezpečné jako ulice samotného Seandaru,“ řekla Suroth a to Mata vytrhlo z omámení. Mluvila... znepokojeně. A Suroth znepokojovala ostatní lidi.
Vedle ní se objevil štíhlý, půvabný mladý muž v téměř průhledném oděvu da’covale s vysokým džbánem z modrého porcelánu, uklonil se a mlčky nabídl, že jí doleje pohár. A z toho Mat znovu nadskočil. Neuvědomil si, že v místnosti je přítomen ještě někdo. Žlutovlasý muž v neslušném oděvu nebyl jediný. Štíhlá, ale hezky tvarovaná rusovláska ve stejném šatu klečela u stolku, kde byly lahvičky s kořením a další vinné džbány z tenkého porcelánu Mořského národa a také malé zlacené mosazné ohřívadlo s pohrabáčem, potřebné k ohřívání vína. A na druhém konci místnosti stála prošedivělá, nervózně vypadající služebná v zelenobílé livreji rodu Mitsobar. A v rohu, tak nehybná, až ji málem přehlédl, stála další Seanchanka, malá žena s vyholenou polovinou zlatých vlasů a poprsím, které by překonalo i to Risellino, pokud by jí šaty z červených a žlutých štítků nesahaly až pod bradu. Ne že by to Mat hodlal zjišťovat. Seanchané byli na své só’džin velmi hákliví. A Tylin byla háklivá na každou ženu. V jejích komnatách se neobjevila služka mladší než bába od chvíle, kdy Mat mohl vstát z postele.