„Světlo nebes!“ vydechla Dyelin a přetřela si čelo. „Nevím, oč tu jde, Nadere, ale bude to muset počkat, než –“
Elain jí položila ruku na paži. „Nevíš to, Dyelin, a tohle nemůže počkat. Pošlu všechny pryč a půjdu s tebou, Nadere.“
Moudrá zavrtěla hlavou. „Dítě čekající na zrození nemůže čekat, až budou lidé posláni pryč.“ Zatřásla pláštěm. „Přinesla jsem ti tohle, aby tě to chránilo před zimou. Asi jsem to měla nechat být a říct Aviendze, že tvá cudnost je větší než tvá touha po sestře.“ Dyelin zalapala po dechu, jak jí to najednou došlo. Pouto se chvělo Birgittiným rozhořčením.
Mohla udělat jenom jedno. Propustila kruh i saidar. Záře kolem Renaile a Merilille však zůstala. „Pomůžeš mi s knoflíky, Dyelin?“ Elain byla hrdá na to, jak klidně mluví. Tohle čekala. Jen ne s tolika svědky! pomyslela si nešťastně. Otočila se zády k Taimovi – aspoň neuvidí, jak ji pozoruje! – a pustila se do knoflíčků na rukávech. „Dyelin, prosím. Dyelin?“ Dyelin se po chvíli pohnula, jako by byla náměsíčná, a začala se obírat knoflíky na Elaininých zádech, přičemž si cosi zděšeně mumlala. Jeden z asha’manů u dveří se uchechtl.
„Čelem vzad!“ štěkl Taim a u dveří to zadupalo.
Elain nevěděla, jestli se taky otočil – byla si jistá, že na sobě cítí jeho oči – ale náhle tam byla Birgitte a Merilille, Reene a Zaida, dokonce i Renaile, stály těsně vedle sebe a zamračeně vytvořily zeď mezi ní a muži. Nebyla sice dokonalá, protože žádná z nich nebyla tak vysoká jako ona a Zaida a Merilille jí sahaly jen k rameni.
Soustřeď se, říkala si. – Jsem vyrovnaná. Jsem klidná. Jsem... Svlékám se donaha v místnosti plné lidí, to dělám! Svlékla se co nejrychleji, nechala šaty i spodničku sklouznout na zem, odhodila střevíčky a na ně hodila punčochy. Naskočila jí husí kůže. Nevšímat si chladu znamenalo jen to, že se netřásla. A raději si říkala, že horko ve tvářích souvisí s tím.
„Šílenství!“ mumlala Dyelin tiše, když sebrala její šaty. „Naprosté šílenství!“
„O co tu jde?“ šeptala Birgitte. „Mám jít s tebou?“
„Musím jít sama,“ šeptla Elain v odpověď. „Nehádej se!“ Ne že by to na Birgitte bylo vidět, ale pouto vydalo za celé svazky. Elain si vyndala zlaté kroužky z uší a podala je Birgitte, pak zaváhala, než jí podala i prsten s Velkým hadem. Moudré řekly, že musí přijít, jako dítě přichází na svět. Měly spoustu příkazů a první z nich byl, že nikomu nesmí říct, co přijde. Vlastně by sama moc ráda věděla, co to bude. Dítě přichází na svět bez toho, aby vědělo, co se bude dít. Birgitte mručela stejně jako Dyelin.
Nadere jí podala plášť, ale jen ho držela v natažené ruce. Elain si ho musela vzít a přehodit přes sebe. Pořád si byla jistá, že se na ni Taim dívá. Přidržela si těžký plášť u těla a nejradši by z místnosti vyběhla, ale místo toho se narovnala a pomalu se otočila. Neuteče ven, jako by se styděla.
Muži, kteří přišli s Taimem, stáli u dveří čelem k nim a Taim, s rukama zkříženýma na prsou, sám hleděl do krbu. Takže to, že ji pozoruje, si jenom představovala. Kromě Nadere na ni ostatní ženy hleděly se směsicí zvědavosti a zděšení. Nadere se tvářila jen netrpělivě.
Elain se pokusila o svůj nejvznešenější hlas. „Paní Harforová, nabídni panu Taimovi a jeho mužům víno, než odejdou.“ No, alespoň se jí hlas netřásl. „Dyelin, prosím, zabav paní vln a hledačky větru a zkus zmírnit jejich strach. Birgitte, večer chci slyšet, jaké plány máš s rekruty.“ Jmenované ženy překvapeně mrkaly a mlčky kývaly.
Potom Elain klidně odešla, s Nadere za patami, a přála si, aby to byla zvládla o mnoho lépe. Poslední, co zaslechla, než se zavřely dveře, byl Zaidin hlas. „Vy suchozemci máte velice podivné zvyklosti.“
Na chodbě se pokusila zrychlit krok, i když nebylo snadné zabránit tomu, aby se jí plášť rozevíral. Červené a bílé dlaždice byly mnohem studenější než koberce v komnatách. Několik sluhů, zabalených do teplých vlněných livrejí, na ni užasle zazíralo a pak honem spěchalo po své práci. Plameny lamp poblikávaly, protože na chodbách vždycky táhlo. Občas byl průvan natolik silný, až líně rozvlnil nástěnné koberce.
„To jsi udělala schválně, že?“ prohodila k Nadere, aniž by se zeptala přímo. „Kdykoliv mě zavoláte, vždycky se ujistíte, že je kolem dost lidí, aby to vidělo. Abyste si zajistily, že adoptovat Aviendhu pro mě bude velice důležité.“ Muselo to být důležitější než všechno ostatní, tak jí to říkaly. „Co jste udělaly jí?“ Aviendha občas neměla žádný stud, dost často chodila po svých komnatách bez šatů, aniž by jí na tom záleželo, a dokonce si ani nevšimla, když vstoupili sloužící. Svléknout ji před davem diváků by nic nedokázalo.
„To je na ní, aby ti to řekla, pokud bude chtít,“ odtušila Nadere samolibě. „Ty jsi dost bystrá, abys to viděla. Mnozí nejsou.“ Její mohutné poprsí se zvedlo, jak zabručela, což mohl být i smích. „Ti muži, kteří se obraceli zády, a ty ženy, které tě hlídaly. Byla bych to zarazila, nebýt toho, že se ten muž ve vyšívaném kabátě ohlížel přes rameno a obdivoval tvoje boky. A kdyby tvůj ruměnec neprozradil, že to víš.“
Elain zakopla, plášť se rozevřel a ta trocha tepla unikla ven, než ho zase zavřela. „Ten špinavej prasák!“ zavrčela. „Já ho snad...! Já ho...!“ Světlo ji spal, co mohla dělat? Povědět to Randovi? Ať to s Taimem vyřídí on? Za nic na světě!
Nadere se na ni tázavě podívala. „Většině mužů se líbí ženské zadky. Přestaň myslet na muže a začni myslet na ženu, již chceš za sestru.“
Elain se znovu začervenala a soustředila se na Aviendhu. Jenže rozhodně ji to neuklidnilo. Před obřadem jí moudré sdělily jisté věci, jež ji dost vyvedly z míry.
Nadere držela krok s Elain a Elain si dávala spoustu práce, aby jí z pláště nevyčuhovaly nohy – všude byli nějací sluhové – takže chvíli trvalo, než dorazily do pokojů, kde se shromáždily moudré, přes deset jich bylo ve svých nabíraných sukních, bílých halenách a tmavých loktuších, ověšené zlatými a stříbrnými náramky a náhrdelníky, vykládanými drahokamy a slonovinou, a dlouhými vlasy převázanými složenými šátky. Všechen nábytek a koberce byly odstraněny a v krbu nehořel oheň. Tady, v hlubinách paláce, kde ani nebyla okna, nebylo hromobití téměř slyšet.
Elain se podívala na Aviendhu, která stála na druhé straně místnosti. Nahá. Nervózně se na Elain usmála. Nervózně! Aviendha! Elain honem shodila plášť a taky se usmála. Nervózně, jak si uvědomila. Aviendha se zasmála a Elain po chvíli taky. Světlo, tady ale byla zima! A podlaha byla ještě studenější než vzduch!
Většinu moudrých v místnosti neznala, avšak jeden obličej ano. Amysin, s předčasně zbělelými vlasy a s rysy středního věku, díky čemuž vypadala trochu jako Aes Sedai. Musela cestovat z Cairhienu. Egwain učila chodící ve snu, aby jim oplatila jejich učení o Tel’aran’rhiodu. A aby splatila dluh, jak tvrdila, třebaže nikdy neřekla jaký.