„Kdo je to?“ zeptal se. No, byla to jen chabá naděje.
„Vznešená paní Tuon, a víš tolik, co já,“ odpověděla Tylin stejně tiše. „Suroth skočí, když ta promluví, a ona skočí, když promluví Anath, ale já bych skoro přísahala, že Anath je nějaká služka. Jsou to vážně divní lidé, cukrouši.“ Náhle mu prstem odloupla kus bláta z tváře. Neuvědomil si, že má bláto i na obličeji. A náhle se taky tvářila jako orel. „Vzpomínáš na ty růžové stužky, cukrouši? Až se vrátím, zjistíme, jak vypadáš v růžové.“
Odplula z místnosti s Tuon a Suroth, s Anath, só’džin a da’covale v závěsu, takže Mat zůstal jen s babičkovskou služebnou, která začala poklízet džbány a poháry. Mat se svezl do křesla a složil hlavu do dlaní.
Jindy by se z těch růžových stužek mohl zbláznit. Neměl se snažit jí to platit. Nemyslel dokonce ani na gholama. Kostky se zastavily a... Co? Ocitl se tváří v tvář třem lidem, s nimiž se dosud neznal, ale tím to přece být nemohlo. Možná to mělo něco společného s tím, že se Tylin měla stát urozenou. Ale zatím pokaždé, když se kostky zastavily, stalo se něco jemu osobně.
Seděl tam a lámal si s tím hlavu. Služebná zatím zavolala další, aby všechno odnesly. A on tam seděl, dokud se nevrátila Tylin. Na ty růžové stužky nezapomněla a on pak na dost dlouhou dobu zapomněl na všechno ostatní.
18
Nabídka
Dny poté, co se ho gholam snažil zabít, ubíhaly v rytmu, který ho nesmírně rozčiloval. Obloha byla neměnně šedá, akorát občas pršelo a občas ne.
V ulicích se povídalo, že nedaleko města zabil kohosi vlk, rozerval mu hrdlo. Nikdo se nebál, lidé byli jen zvědaví. Vlky tak blízko Ebú Daru nikdo neviděl už celá léta. Mat se bál. Městští lidé možná věřili, že by se vlk vydal tak blízko k městu, on ale věděl svoje. Gholam neodešel. Harnan a ostatní Rudé paže umíněně odmítali odejít, tvrdíce, že mu budou hlídat záda, a Vanin to odmítal bez jakéhokoliv důvodu, jen zamumlal, že Mat má dobrý oko na rychlý koně. A když to řekl, odplivl si. Riselle, s olivovým obličejem dost hezkým, aby muž polkl, a velkýma tmavýma očima dost vědoucíma, aby mu vyschlo v hrdle, se přeptala na Olverovo stáří, a když řekl, že je mu skoro deset, zatvářila se překvapeně a zamyšleně si poklepala na plné rty, ale pokud něco na výuce změnila, on tak jako tak odcházel stejně nadšen jejími ňadry i knihami, z nichž mu předčítala. Mat usoudil, že Olver by se kvůli Riselle a knížkám možná vzdal i každovečerní hry hadi a lišky. A když vybíhal z komnat, které bývaly Matovy, často tam s harfou pod paží vklouzl Tom. Už to samo o sobě stačilo, aby Mat skřípal zuby, jenže to nebyla ani polovina toho všeho.
Tom a Beslan často vycházeli společně a jeho nepozvali. Potom byli pryč půl dne či půl noci. A neřekli mu o svých plánech ani ň, třebaže Tom měl aspoň tolik slušnosti, aby se tvářil rozpačitě. Mat doufal, že nenechají někoho zabít zbytečně, ale oni se o jeho názory příliš nezajímali. Beslan se na něj už od pohledu mračil. Juilin dál mizel nahoře, ale zahlédla ho Suroth, což mu vysloužilo, že ho pověsili za ruce na kůl u stájí a zbičovali. Mat zařídil, aby mu Vanin ošetřil podlitiny – ten chlapík tvrdil, že ošetřovat lidi je stejné jako ošetřovat koně – a varoval ho, že příště by to mohlo být horší, ale ten hlupák byl každou noc zase nahoře, i když se stále ošíval, jak se mu košile lepila na záda. Musela za tím být žena, třebaže se chytač zlodějů odmítal přiznat. Mat usoudil, že asi některá ze seanchanských dam. Palácová služebná by ho mohla navštěvovat v jeho vlastním pokoji, když byl Tom pořád pryč.
Rozhodně to nebyla Suroth ani Tuon, ale nebyly to jediné vysoce urozené Seanchanky v paláci. Většina seanchanských šlechticů si pronajala pokoje či rovnou celé domy ve městě, ale několik jich přišlo se Suroth a hrstka s holkou. Nejedna vypadala docela příjemně zaoblená, i když měly vyholené vlasy a na každého s nevyholenými spánky se dívaly svrchu. Tedy pokud člověka vůbec vzaly na vědomí. Nebylo moc pravděpodobné, že by se některá z těch povýšených žen podívala dvakrát na muže, přespávajícího v obydlí sloužících, ale Světlo ví, že pokud jde o muže, mívají ženy prapodivný vkus. Nemohl vůbec nic dělat, musel nechat Juilina být. Ať už ta žena byla kdokoli, ještě by mohla chytače zlodějů připravit o hlavu, ale taková horečka musela přejít sama, než mohl muž zase začít používat mozek. Ženy mužům dělaly divné věci s hlavou.
Nově dorazivší lodě každý den vyvrhovaly lidi, zvířata a náklad, dost na to, aby mohutné městské hradby praskaly ve švech, kdyby tu všichni zůstali, ale oni jenom propluli městem na venkov, s rodinami, řemeslem a dobytkem, připravení zapustit kořeny. Přicházeli rovněž vojáci, po tisících, skvěle zorganizovaná pěchota i jezdectvo, s elegancí veteránů, v jasně omalované zbroji, postupující k severu a na východ přes řeku. Mat je přestal počítat. Občas zahlédl zvláštní tvory, i když většinu z nich vyložili nad městem, aby se vyhnuli ulicím. Byli tady tormové, připomínající tříoké kočky s bronzovými šupinami, velké jako koně, a většina skutečných koní z nich šílela, jen je uviděla. Dále corlmové, jako chlupatí bezkřídlí ptáci, velcí jako člověk, s dlouhýma ušima, jimiž neustále otáčeli, a s dlouhými zobany, připravenými rvát maso. A obrovští s’reditové, s dlouhými čenichy a ještě delšími kly. Na přístaviště pod Rahadem přilétali rakenové a větší to’raken, obrovští ještěři s netopýřími křídly, nosící na zádech lidi. Jména bylo snadné zachytit. Každý seanchanský voják moc rád rozebíral, jak potřební jsou zvědové na rakenech, schopnosti corlmů při stopování, jestli jsou s’reditové užiteční při přenášení těžkých nákladů a tormové příliš inteligentní, aby se jim dalo věřit. Zjistil toho hodně od mužů, kteří chtěli to, co většina vojáků, pití, ženské a trochu hazardu, a ne nezbytně v tomto pořadí. Tito vojáci byli opravdu veteráni. Seanchan byla říše větší než všechny státy mezi Arythským oceánem a Páteří světa a celé vládla jediná císařovna, ale její historie byla historií téměř neustálých vzpour a povstání, které vojáky udržovaly v pozoru. Sedláky bude těžší vykopat.
Samozřejmě neodešli všichni vojáci. Zůstala silná posádka, ne pouze Seanchané, ale i tarabonští kopiníci zahalení v oceli a amadicijští pikynýři s kyrysy omalovánými seanchanskými barvami. A rovněž Altařané, kromě Tylininých rodových ozbrojenců. Podle Seanchanů patřili Altařané z vnitrozemí, s rudými šerpami křížem přes prsa, Tylin, stejně jako muži hlídající Tarasinský palác, což ji, kupodivu, zrovna netěšilo. A muže z vnitrozemí to také netěšilo. Oni a muži v mitsobarské zelenobílé se po sobě dívali jako cizí kocouři v malé místnosti. Mračení tu bylo hodně, Taraboňané se mračili na Amadičany, Amadičané na Altařany a zase obráceně. Mělo to dávné kořeny, nepřátelství probublávalo na povrch, nezacházeli však dál než k mávání pěstmi a nadávkám. Z lodí vystoupilo pět set mužů gardy smrtonošů a z nějakého důvodu zůstalo v Ebú Daru. Pod seanchanskou nadvládou prudce klesl počet obyčejných zločinů očekávaných ve velkých městech, ale smrtonoši patrolovali v ulicích, jako by čekali, že z chodníku vyskočí zloději, rváči a možná i bandy ozbrojených lupičů. Altařané, Amadičané a Taraboňané drželi své vášně na uzdě. Jen hlupák by se hádal se smrtonoši, tedy ne víc než jednou. A ve městě se usadil ještě další kontingent gardistů, stovka ogierů, ze všech věcí, v černorudé. Občas hlídkovali s ostatními a občas se potulovali sami, dlouhé sekery položené na ramenou. Vůbec se nepodobali Matovu příteli Loialovi. Ach, měli stejné široké nosy, štětičky na uších a dlouhé obočí, spadající na tváře vedle očí velikosti podšálků, ale zahradníci se na člověka dívali, jako by uvažovali, zda snad nepotřebuje ořezat pár končetin. Nikdo nebyl natolik hloupý, aby se se zahradníky pohádal byť jen jednou.