Z Ebú Daru proudili Seanchané a do města proudily novinky. I když museli kupci přespávat v podkroví, naparovali se v šencích, pokuřovali fajfky a vyprávěli, co věděli jen oni a nikdo jiný. Pokud to neohrožovalo jejich zisky. Kupecké stráže se pramálo staraly o zisky, z nichž nic nedostaly, a tak vyprávěly o všem a něco z toho byla dokonce i pravda. Námořníci se rozpovídali před každým, kdo jim koupil pivo nebo, což bylo ještě lepší, svařené kořeněné víno, a když toho vypili dost, mluvili ještě víc, o přístavech, které navštívili, o událostech, jež viděli, a snech, které se jim zdály, když měli hlavu plnou výparů. Přesto bylo zcela jasné, že svět kolem Ebú Daru kypí jako Bouřlivé moře. Odevšad přicházely příběhy o loupících a pálících Aielech a neseanchanských armádách na pochodu, vojscích v Tearu a Murandy, v Arad Domanu, Andoru a Amadicii, tam, kde ještě nebyla pod nadvládou Seanchanů, a desítkách ozbrojených tlup příliš malých, aby se jim dalo říkat vojsko, v srdci samotné Altary. Kromě lidí v Altaře a Amadicii si zřejmě nikdo nebyl tak úplně jistý, kdo hodlá bojovat s kým, a o Altaře vládly jisté pochyby. Altařané měli ve zvyku využít potíží k tomu, aby svým sousedům splatili křivdy.
Ale nejvíc městem otřásla zpráva o Randovi. Mat se snažil na něj ani na Perrina nemyslet, avšak vyhnout se těm vířícím barvám bylo obtížné, když všichni pomalu nemluvili o ničem jiném než o Draku Znovuzrozeném. Někteří tvrdili, že Drak Znovuzrozený je mrtvý, prý ho zavraždily Aes Sedai, v Cairhienu se na něj znenadání vrhla celá Bílá věž, nebo to možná bylo v Illianu či v Tearu. Ne, unesly ho a drží ho v Bílé věži. Ne, on odešel do Bílé věže sám a přísahal věrnost amyrlin. Tato možnost působila docela věrohodně, poněvadž mnoho lidí tvrdilo, že vidělo prohlášení podepsané samotnou Elaidou, v němž to stálo. Mat měl své pochyby, přinejmenším o tom, že je Rand mrtvý či že přísahal věrnost. Z nějakého divného důvodu si byl jistý, že by věděl, pokud by Rand umřel, a o té druhé věci nemohl uvěřit, že by se Rand dobrovolně přiblížil k Bílé věži na sto mil. Drak Znovuzrozený nebo ne, aspoň špetku zdravého rozumu mít musel.
Tahle zpráva – všechny její verze – Seanchany popíchla, jako když člověk rozkopne mraveniště. Ve dne v noci procházeli chodbami Tarasinského paláce vysocí důstojníci s přilbicemi s chocholy v podpaždí, dupali a tvářili se škrobeně. Z Ebú Daru vyráželi kurýři na koních a na to’raken. Sul’dam a damane začaly hlídkovat v ulicích, místo aby jen postávaly na stráži u bran, a znovu honily ženy, které dokázaly usměrňovat. Mat se držel důstojníkům z cesty a zdvořile kýval sul’dam, když na nějakou narazil na ulici. Ať už byl Rand v jakékoliv situaci, v Ebú Daru s tím nemohl nic udělat. Nejdřív se musel dostat z města.
Ráno poté, co se ho pokoušel zabít ten gholam, Mat v krbu spálil všechny dlouhé růžové stužky do jedné, celý chumel, jakmile Tylin vytáhla paty z pokoje. Spálil také růžový kabátec, který mu nechala ušít, růžové spodky a růžový plášť. Místnost naplnil zápach hořící vlny a hedvábí, a tak otevřel okna, aby trochu vyvětral, ale doopravdy mu na tom nezáleželo. Když si oblékl jasně modré spodky a vyšívaný zelený kabát a zdobený modrý plášť, velice se mu ulevilo. Dokonce mu nevadily ani všechny ty krajky. Aspoň že jediná nebyla růžová. Už tu barvu nikdy nechtěl ani vidět!
Narazil si na hlavu klobouk a vyrazil z Tarasinského paláce s obnoveným odhodláním najít tu skrýš, kam by ukryl, co potřeboval k útěku, i kdyby měl navštívit jednu každou krčmu, hospodu a námořnickou palušu ve městě desetkrát. Dokonce i ty v Rahadu. Stokrát! Šedí rackové a černokřídlí buřňáci vířili po olověné obloze, slibující další déšť, a ledový vítr přinášel přes Mol Hara vůni soli a škubal lidem za pláště. Mat dusal po dláždění, jako by hodlal každou dlaždici rozdupnout. Světlo, bude-li třeba, půjde s Lucou i v tom, co měl teď na sobě. Luca by ho možná nechal odpracovat si cestu jako šašek! Nejspíš by na tom trval. Aspoň by tak byl blízko Aludry a jejích tajemství.
Přešel celé náměstí, než si uvědomil, že stojí před velkou bílou budovou, již dobře znal. Znamení nade dveřmi hlásalo U tulačky. Ven vyšel vysoký muž v červenočerné zbroji se třemi tenkými černými chocholy na přilbě, kterou měl strčenou v podpaždí, zastavil se a čekal, až mu přivedou koně. Měl venkoncem příjemný obličej a šedivé vlasy na spáncích. Na Mata se nepodíval a on se nedíval na něj. Jakkoli snad vypadal navenek, pořád to byl smrtonoš, a praporový generál navrch. U Tulačky, tak blízko paláce, měli všechny pokoje pronajaté vysocí seanchanští důstojníci, a právě z toho důvodu sem nezavítal od chvíle, kdy zase mohl mluvit. Obyčejní seanchanští vojáci nebyli zas tak špatní, byli ochotní půl noci hrát a koupit rundu, když na ně přišla řada, ale vysocí důstojníci byli stejní jako šlechtici. Přesto musel někde začít.
Šenk vypadal skoro tak, jak si ho pamatoval, byl vysoký a dobře osvětlený, jak i přes časnou hodinu kolem celé místnosti hořely lampy. Okenice na vysokých obloukových oknech byly kvůli teplu zavřené a v obou dlouhých krbech plápolal oheň. Vzduchem se nesl kouř z tabáku a z kuchyní vycházela vůně dobrého jídla. Dvě ženy s flétnami a muž s bubínkem mezi koleny hráli rychlou, pronikavou ebúdarskou melodii, a muž kýval hlavou do rytmu. Vypadalo to tu docela tak, jako když tu bydlel. Ale na všech židlích nyní seděli Seanchané, někteří ve zbroji, jiní v dlouhých, vyšívaných kabátech, popíjeli, bavili se a studovali mapy rozložené na stolech. Prošedivělá žena s plamenem der sul’dam vyšitým na rameni zřejmě u jednoho stolu podávala hlášení a u dalšího hubená sul’dam s kulatou damane za patami přebírala rozkazy. Hodně Seanchanů mělo vyholené spánky a týl, takže to vypadalo, jako by na hlavě měli hrnec, a zbývající vlasy měli ponechané dlouhé, jako široký ohon, jenž mužům spadal na ramena a ženám často až po pás. To byli obyčejní urození pánové a paní, ne vznešení, ale na tom příliš nezáleželo. Pán byl pán, a krom toho muži a ženy, odcházející za šenkýřkami pro další pití, měli hladké líce a přezíravý výraz důstojníků, což znamenalo, že ti, jimž chodili pro pití, měli hodnost, jež mohla člověku způsobit potíže. Někteří si ho všimli a zamračili se a on málem odešel.
Potom však zahlédl, jak po schodišti bez zábradlí vzadu schází hostinská, sošná žena s oříškovýma očima, velkými zlatými kruhy v uších a trochu prošedivělými vlasy. Setalle Ananová nebyla Ebúdarka, podle Mata dokonce ani Altařanka, ale na stříbrném obojku jí do hlubokého úzkého výstřihu visel svatební nůž, jílcem dolů, a u pasu měla dlouhou zakřivenou čepel. Věděla, že má být urozený pán, ale nebyl si jistý, jak dalece tomu ještě věří nebo k čemu by to mohlo být dobré, jestli ještě pořád dokázala spolknout celého ježdíka bez kousání. V každém případě si ho také ihned všimla a usmála se. Byl to přátelský, srdečný úsměv, díky němuž vypadala ještě hezčí. Nezbývalo mu než jít k ní, přivítat se s ní a poptat se jí na zdraví, ale ne moc vybraně. Její svalnatý manžel byl kapitánem rybářského člunu, jenž měl víc jizev po soubojích, než chtěl Mat spočítat. Rovnou chtěla vědět, co je s Nyneivou a Elain, a k jeho překvapení se také zeptala, zdali neví něco o rodince. Neměl tušení, že o nich vůbec něco slyšela.