„Odešly s Nyneivou a Elain,“ zašeptal a ostražitě se rozhlížel, zda jim snad nějací Seanchané nevěnují pozornost. Nechtěl říci příliš, ale při hovoru o rodince v doslechu Seanchanů se mu ježily vlasy. „Pokud vím, jsou všechny v bezpečí.“
„To je dobře. Bolelo by mě, kdyby některou z nich uvázali na vodítko.“ Ta hloupá ženská dokonce ani neztišila hlas!
„Ano, to je dobře,“ zamumlal a honem vysvětloval, co potřebuje, než mohla začít křičet, jak je ráda, že ženy, které dokážou usměrňovat, unikly Seanchanům ze spárů. On byl taky rád, ale ne dost rád, aby si z radosti sám nasadil řetězy.
Hostinská zavrtěla hlavou, posadila se na schod a ruce složila do klína. Pod nahoru přišitými tmavozelenými suknicemi byly vidět rudé spodničky. Když došlo na výběr barev, Ebúdarky zřejmě skutečně šlapaly na paty cikánům. Bzukot seanchanských hlasů soupeřil s pronikavou muzikou a ona tam seděla a vážně si ho prohlížela. „Neznáš naše způsoby, v tom je ta potíž,“ pravila. „Mazlíčci jsou v Altaře starý a ctěný zvyk. Mnoho mladých mužů a žen si naposledy užije jako mazlíček, kdy se nechají rozmazlovat a zasypávat dárky, než se usadí. Ale víš, mazlíček odejde, když se sám rozhodne. Tylin by s tebou neměla zacházet tak, jak jsem slyšela, že to dělá. Přesto,“ dodala uvážlivě, „musím říct, že tě oblíká dobře.“ Udělala rukou kruh. „Podrž si plášť a otoč se dokola, ať se můžu podívat.“
Mat se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. A potom ještě třikrát. Krev, která se mu nahrnula do tváří, vyvolal vztek. Nečervenal se. To rozhodně ne! Světlo, copak to ví celé město? „Máš místo, který můžu využít, nebo ne?“ chtěl vědět přidušeným hlasem.
Ukázalo se, že má. Mohl použít polici ve sklepě, o níž tvrdila, že je suchá celý rok, a pod podlahou v kuchyni byl malý prostor, kde měl kdysi svou truhličku zlata. Ukázalo se, že místo nájmu chce, aby si podržel plášť a otočil se dokola, aby se mohla podívat. Křenila se jako kočka! Jedna ze Seanchanů, žena s krkounským výrazem v červenomodré zbroji, se tím bavila tolik, že mu hodila tlustý stříbrňák s podivnými značkami, odpudivou ženskou tváří na jedné a jakýmsi těžkým křeslem na druhé straně.
Ale měl místo, kde si mohl schovat šaty a peníze, a když se vrátil do paláce, do Tylininých pokojů, zjistil, že má dokonce i šaty, které si tam může schovat.
„Obávám se, že šatstvo mého pána je ve strašném stavu,“ vykládal žalostně Nerim. Byl to velice hubený, šedivý Cairhieňan, a byl by stejně nešťastný, i kdyby ohlašoval, že Mat dostal darem pytlík ohnivých opálů. Na protáhlém obličeji měl věčně truchlivý výraz. Ale dával pozor, zda se nevrací Tylin. „Všechno je tuze špinavé a obávám se, že několik nejlepších kabátů mého pána zničila plíseň.“
„Byly všechny ve skříni s hračkami prince Beslana, můj pane,“ zasmál se Lopin a zatahal se za klopy tmavého kabátu, podobného tomu Juilinovu. Tento plešatějici chlapík byl opakem Nerima, byl zavalitý, místo kostnatý, tmavý, místo bledý, a kulatý teřich se mu vždycky natřásal smíchem. Jistou dobu po Naleseanově smrti se zřejmě snažil soutěžit s Nerimovým vzdycháním, stejně jako s ním soutěžil ve všem ostatním, avšak v následujících týdnech se opět vzpamatoval. Alespoň pokud se nikdo nezmínil o jeho bývalém pánovi. „Jsou ale zaprášené, můj pane. Pochybuju, že v té skříni někdo byl od chvíle, kdy tam princ odložil své vojáčky.“
S pocitem, že mu konečně přeje štěstí, jim Mat nakázal, ať začnou jeho šaty nosit k Tulačce, vždycky po pár kouscích, a při každé cestě ať vezmou váček zlata. Jeho oštěp s černým ratištěm, opřený v rohu Tylininy ložnice, a jeho nenapjatý dvouříčský luk budou muset počkat až na konec. Dostat je ven možná bude stejně obtížné jako dostat se ven sám. Vždycky si mohl udělat nový luk, ale nehodlal tu nechat ashandarei.
Zaplatil jsem za ten krám příliš vysokou cenu, než abych ho tady jenom tak nechal, pomyslel si a pohladil si jizvu pod šátkem na krku. Byla jednou z prvních, jednou z mnoha. Světlo, bylo by hezké myslet si, že se může těšit na něco lepšího než jizvy a bitvy, které nechtěl. A na ženu, kterou nechtěl a ani neznal. A bylo toho víc. Nejdřív se musel dostat z Ebú Daru s celou kůží. To bylo ze všeho nejdůležitější.
Lopin a Nerim se odporoučeli se dvěma naditými měšci, ukrytými po částech v šatech, aby se jim nedělaly zrádné vybouleniny, ale ještě nebyli pryč a objevila se Tylin a chtěla vědět, proč jeho komorníci běhají po chodbách, jako by se honili. Kdyby byl měl sebevražedné choutky, byl by jí mohl říci, že se snaží zjistit, kdo první doběhne do hostince s jeho zlatem, nebo možná kdo první začne čistit jeho šaty. Místo toho odvracel její pozornost, a to mu brzy vyhnalo všechny podobné myšlenky z hlavy, až na tu jiskřičku naděje, že jeho štěstí konečně funguje i v něčem jiném než v hazardu. K dovršení všeho by stačilo jenom to, aby mu Aludra dala, co chtěl, než odejde. Tylin se soustředila na to, co dělá, a on na chvíli zapomněl na ohňostroje, Aludru a únik. Jen na chvíli.
Po kratším pátrání ve městě konečně našel zvonaře. V Ebú Daru bylo mnoho výrobců gongů, ale jen jediný zvonař, se slévárnou za západní hradbou. Zvonař, vyzáblý, netrpělivý chlapík, se potil v žáru velké železné pece. Místnost s pecí mohla být mučicí komnatou. Z trámů visely posuvné řetězy a z pece občas vyšlehly plameny, vrhaly mihotavé stíny na zeď a Mata oslepovaly. A jenom se s mrkáním zbavil přetrvávajícího obrazu zuřícího ohně, další plamen ho opět oslepil. Zpocení dělníci nalévali roztavený bronz z tavicího kotle do hranaté formy o polovinu vyšší než člověk, která byla umístěna na válcích. Další podobné velké formy stály na kamenné podlaze mezi menšími formami nejrůznějších tvarů.
„Můj pán rád žertuje.“ Mistr Sutoma se nuceně zasmál, pobaveně však nevypadal, jak se mu zpocené černé vlasy lepily na obličej. Jeho smích zněl dutě a on se pořád mračil na své dělníky, jako by měl podezření, že si lehnou a usnou, pokud na ně nebude dohlížet. V tom žáru by neusnul ani mrtvý. Matovi se košile lepila na tělo a na kabátě mu pot dělal tmavé skvrny. „O ohňostrůjcích já nic nevím, můj pane, a ani nic vědět nechci. Jsou to jenom takové laciné tretky, ty ohňostroje. Ne jako zvony. Omluví mě teď můj pán? Mám spoustu práce. Vznešená paní Suroth si objednala třináct zvonů do vítězné sady, největší zvony, jaké kdy byly odlity. A Calwyn Sutoma je odleje!“ To, že to bylo vítězství nad jeho vlastním městem, Sutomovi zřejmě nedělalo sebemenší starosti. Přinejmenším si nad tím mnul kostnaté ruce.
Mat se pokusil Aludru obměkčit, ale ona jako by byla sama odlita z bronzu. No, když mu konečně dovolila, aby jí položil ruku kolem pasu, byla mnohem měkčí než bronz, ale ani polibky, z nichž byla celá rozechvělá, nezmenšily její odhodlání.
„Já věřím na to, že muži se nemá říkat víc, než potřebuje vědět,“ vyhrkla bez dechu, sedíc vedle něj na čalouněné lavici v jeho voze. Další polibky mu nedovolila, ale stejně ji ty předchozí nadchly. Tenké cůpky s vpletenými korálky, jež začala opět nosit, vypadaly jako vrabčí hnízdo. „Muži klevetí, že? Klábosí, klábosí a klábosí a sami ani nevíte, co řeknete vzápětí. Kromě toho jsem ti tu hádanku dala možná jen proto, aby ses vrátil, co?“ A začala si dál cuchat vlasy a jeho taky.