Ale dokonce ani Tuon nedokázala skutečně narušit jeho rostoucí pocit, že věci konečně začínají být v pořádku. Gholam se nevrátil a on si začal myslet, že se možná vydal za snazší „sklizní". Na každý pád se držel dál od tmavých a opuštěných míst, kde by na něj mohl narazit. Jeho medailon byl užitečný, ale dav lidí byl lepší. Když byl naposledy na návštěvě u Aludry, nechala si něco uklouznout – byl si tím jistý – než se vzpamatovala a honem ho vypakovala z vozu. Neexistovalo nic, co by žena neřekla, když ji muž dostkrát políbil. Taky se držel dál od Tulačky, aby u Tylin nevzbudil podezření, ale Nerim a Lopin tam potají přenášeli jeho skutečné šaty. Kousek po kousku se přes Mol Hara přesunula i polovina obsahu jeho železem obité truhličky, kterou měl pod Tylininou postelí.
Ale dutina pod podlahou v kuchyni u Tulačky mu začínala dělat starosti. Byla dost dobrá, aby se tam schovala truhla. Člověk by zlámal dláta, než by se do ní dostal. Taky v tom hostinci kdysi bydlel. Teď se zlato jen sypalo rovnou do díry, když Setalle poklidila v kuchyni. Co když dřív nebo později někoho napadne, proč asi vždycky všechny vyžene z kuchyně, jakmile se objeví Lopin a Nerim? Ten kámen z podlahy mohl zvednout kdokoliv, pokud věděl, kam se dívat. Musel se přesvědčit sám. A pak, ještě dlouho poté, bude přemýšlet, proč ho ty zatracené kostky nevarovaly.
19
Tři ženy
Vál severní vítr a slunce ještě pořádně nevyšlo, což podle místních vždycky znamenalo déšť, a zatažená obloha na to rozhodně vypadala, když šel přes náměstí Mol Hara. Lidé v šenku u Tulačky se změnili, tentokrát zde nebyly žádné sul’dam a damane, ale stejně tady bylo plno Seanchanů a tabákového kouře, třebaže hudebníci se ještě neobjevili. Většina lidí v místnosti snídala, někteří si misky prohlíželi pochybovačně, jako by si nebyli jistí, co se po nich chce, aby snědli – on sám měl při setkání s tou divnou bílou ovesnou kaší, již Ebúdarci tak rádi k snídani, podobný pocit – ale ne všichni se věnovali jídlu. U jednoho stolu hráli tři muži a žena v dlouhých vyšívaných hávech karty a kouřili fajfky a všichni měli vyholené hlavy podle módy nižší šlechty. Zlaťáky na stole upoutaly na chvíli Matovu pozornost. Hráli poměrně vysoko. Největší hromádka mincí ležela před malým černovlasým mužem, tmavým jako Anath, jenž se zuřivě zubil na soupeře přes dlouhou troubel fajfky se stříbrným náustkem. Mat měl však vlastní zlato a štěstí v kartách nikdy neměl tak velké jako v kostkách.
Avšak panímáma Ananová odešla ještě za tmy něco vyřídit, jak tvrdila její dcera Marah, již tu nechala velet. Byla to příjemně kyprá mladá žena s velkýma oříškovýma očima, stejnýma, jako měla matka, a sukně měla přišité až v půlce stehna, což by panímáma Ananová nedovolila, když tu Mat přebýval. Marah ho neviděla ráda, zamračila se, jakmile k ní přistoupil. Jeho rukou v hostinci zemřeli dva muži, když tady bydlel. Byli to zloději, kteří se mu snažili rozrazit lebku, ale takové věci se u Tulačky nestávaly. Když se stěhoval, dala Marah jasně najevo, jak ráda mu vidí záda.
Marah ovšem nezajímalo, co chce, a on jí to vlastně nemohl vysvětlit. Jenom panímáma Ananová věděla, co se skrývá v kuchyni, alespoň v to Mat horoucně doufal, a rozhodně to nehodlal vykládat v šenku. A tak si vymyslel povídačku o tom, jak mu chybí zdejší kuchyně, a s pohledem upřeným na ty nestydatě vyhrnuté sukně naznačil, že mu ještě víc chybí pohled na ni. Nechápal, proč odhalení většího kusu spodniček je skandální, když každá žena v Ebú Daru na veřejnosti odhaluje půl poprsí, ale pokud se Marah cítila odvážná, tak by mu trocha lichocení mohla usnadnit cestu. Předvedl jí svůj nejlepší úsměv.
Ona ho poslouchala jen na půl ucha a popadla procházející šenkýřku, kočku s kouřmýma očima, již moc dobře znal. „Vzdušný kapitán Yulan má už skoro prázdný pohár, Cairo,“ vyjela na ni rozzlobeně. „Máš mu ho dolévat! Jestli nezvládneš svou práci, holka, tak v Ebú Daru je spousta jiných, které to dokážou!“ Caira, o několik let starší než Marah, před ní posměšně udělala pukrle. A zamračila se na Mata. Než se Caira stačila narovnat, Marah popadla kluka, který se snažil udržet podnos naložený špinavým nádobím. „Přestaň se flákat, Rossi!“ štěkla. „Je tu plno práce. Udělej ji, nebo tě vezmu do stájí a to se ti nebude líbit, to ti teda povídám!“
Maražin nejmladší bratr se na ni zlobně zamračil. „Nemůžu se dočkat jara, až budu moct zase pracovat na člunech,“ zamumlal mrzutě. „Co se Frielle vdala, chováš se hrozně, jenom proto, že je mladší než ty a tebe ještě nikdo nepožádal.“
Rozpřáhla se po něm, ale on snadno uhnul, i když hrnky a talíře zarachotily a málem mu spadly. „Proč si prostě nepřišpendlíš spodničky u rybářskýho přístavu?“ zaječel na ni a uhnul, než mu mohla vlepit další pohlavek.
Když se k němu konečně otočila, Mat si povzdechl. Výraz přišpendlit spodničky ještě neznal, ale z Maražina výrazu to snadno uhádl. Málem jí šla z uší pára. „Jestli chceš něco k jídlu, musíš se vrátit později. Nebo můžeš počkat, jestli chceš. Nevím, jak dlouho to ale bude trvat.“
Usmívala se dost jedovatě. V tomto šenku by čekat nechtěl nikdo. Všude seděli Seanchané a ještě víc jich stálo, takže se šenkýřky v zástěrách musely opatrně prodírat davem a podnosy s jídlema pitím držet málem nad hlavou. Caira dolévala pohár tomu malému tmavému muži u karet a předváděla mu všechny ty smyslné úsměvy, jež kdysi měla pro Mata. Nevěděl, proč se na něj zlobí, ale měl v životě tolik žen, kolik právě dokázal zvládnout. A co vůbec je ten vzdušný kapitán? Bude to muset zjistit. Později.
„Počkám v kuchyni,“ sdělil Marah. „Chci říct Enid, jak moc mi její vaření chutná.“
Chtěla něco namítat, ale jedna Seanchanka se začala s křikem dožadovat vína. Zachmuřená, v modrozelené zbroji s přilbicí se dvěma chocholy, chtěla okamžitě svůj pohár vína na rozloučenou. Všechny šenkýřky byly zaměstnané, a tak se Marah na Mata jen zaškaredila a odběhla, přičemž se snažila nasadit milý úsměv. Ale moc jí to nešlo. Mat mávl svou holí a uklonil se k jejím zádům.
Vůně smíšené se sladkým kouřem v šenku prostupovaly i kuchyní, pečená ryba, pečící se chleba, masa škvířící se na rožni. V místnosti bylo horko od železných pecí a ohně v cihlovém ohništi. Pod dohledem vrchní kuchařky tady pobíhalo šest potících se žen a tři číšníci. Enid nosila sněhobílou zástěru, jako by to byl tabart jejího úřadu, a své říši vládla dlouhou dřevěnou lžící. Byla to ta nejkulatější žena, jakou kdy Mat viděl. Myslel si, že by ji nedokázal obejmout, kdyby se o to pokusil. Okamžitě ho poznala a poťouchle se usmála.
„Takže jsi zjistil, že jsem měla pravdu,“ prohlásila a ukázala na něj lžící. „Zmáčkl jsi špatný meloun a ukázalo se, že je to převlečenej perutín a ty vypasenej vepř.“ Zvrátila hlavu dozadu a zařehtala se.
Mat se nuceně usmál. Krev a zatracenej popel! Opravdu to věděl úplně každý! Musím vypadnout z tohohle zatracenýho města, pomyslel si ponuře, jinak se mi budou zatraceně smát po celej zbytek života!
Náhle mu obavy o zlato připadaly hloupé. Šedý dlažební kámen před troubami byl pevně zasazený mezi ostatní a nijak se od nich nelišil. Člověk musel znát ten trik, aby ho mohl zvednout. Lopin a Nerim by mu řekli, kdyby se mezi jejich návštěvami ztratila byť jediná mince. Panímáma Ananová by pachatele nejspíš vystopovala a stáhla z kůže, pokud by se někdo pokusil v jejím hostinci krást. Klidně mohl odejít. Třeba bude Aludřino odhodlání v tuto hodinu slabší. Možná mu dá snídani. Vyklouzl z paláce bez jídla.