Takže aby nevzbudil podezření, řekl Enid, jak moc mu chutnala její ryba v těstíčku, jak byla mnohem lepší než to, co se podává v Tarasinském paláci, aniž by musel sebeméně přehánět. Enid byla zázrak. Ta ženská se celá rozzářila a k jeho překvapení jednu rybu vyndala z trouby a naservírovala mu ji na talíř. Někdo v šenku mohl počkat, jak mu sdělila. Postavila talíř na kraj dlouhého kuchyňského stolu. Mávla lžící a obtloustlý pikolík mu přinesl stoličku.
Mat se zadíval na platýse ve zlatém, křupavém obalu a v ústech se mu začaly sbíhat sliny. Aludra teď nejspíš nebude o nic slabší než jindy. A kdyby ji rozčílil, že přišel tak časně, možná by mu ani žádnou snídani nedala. Hlasitě mu zakručelo v žaludku. Pověsil si plášť na kolíček u dveří na dvůr a hůl opřel o stěnu, klobouk si strčil pod stoličku a ohrnul si krajky, aby si je neumazal v talíři.
Než ze dvora od stájí přišla panímáma Ananová, shodila si plášť a vytřepala z něj kapky deště, z ryby zůstala jen kyselá chuť na jazyku a jemné bílé kostičky na talíři. Od příchodu do Ebú Daru se Mat naučil těšit z mnoha divných věcí, ale vynechával oči, jež na něj zíraly. Ryba je měla na stejné straně hlavy!
Mat si ubrouskem otíral ústa, když za panímámou Ananovou vklouzla další žena. Rychle za sebou zavřela dveře a mokrý plášť s kapuci staženou do čela si nechala na sobě. Jak Mat vstával, zahlédl tvář pod kapuci a málem převrhl stoličku. Usoudil, že to dobře zakryl, když se ženám poklonil, ale točila se mu hlava.
„Je dobře, že jsi tady, můj pane,“ pronesla panímáma Ananová rázně a podala svůj plášť číšníkovi. „Jinak bych pro tebe byla poslala. Enid, ať všichni odejdou z kuchyně, prosím, a hlídej dveře. Musím si s mladým pánem promluvit o samotě.“
Kuchařka všechny kuchtičky a pikolíky rázně vypakovala na dvůr, a třebaže si tlumeně stěžovali na déšť a bědovali nad spáleným jídlem, bylo jasné, že na to jsou stejně zvyklí jako Enid. Ta se na panímámu Ananovou a její společnici ani nepodívala a se lžící zdviženou, jako by třímala meč, vyběhla do šenku.
„Jaké překvapení,“ zahuhlala Joline Maza a shodila si kapuci. Tmavé vlněné šaty s hlubokým výstřihem podle místní módy jí byly velké a vypadaly obnošené a rozedrané. Ale z jejího bezstarostného chovám by to člověk nepoznal. „Když mi panímáma Ananová řekla, že zná muže, který by mě mohl vzít s sebou, až bude odcházet z Ebú Daru, nenapadlo by mě, že to jsi ty.“ Byla hezká, hnědooká, a usmívala se skoro stejně hřejivě jako Caira. A měla bezvěkou tvář, která přímo křičela Aes Sedai. S desítkami Seanchanů za dveřmi, hlídanými kuchařkou se lžící.
Joline si sundala plášť a chtěla ho pověsit na kolíček. Panímáma Ananová podrážděně zafrkala. „Ještě to není bezpečné, Joline,“ napomenula ji a mluvila, jako by mluvila se svou dcerou a ne s Aes Sedai. „Dokud nebudeš bezpečně –“
Náhle se u dveří do šenku ozval hluk, Enid hlasitě namítala, že dovnitř nikdo nesmí, a jiný hlas skoro stejně hlasitý, se seanchanským přízvukem, požadoval, aby ustoupila.
Mat si nevšímal protestů své nohy a pohnul se rychleji, než kdy v životě, popadl Joline kolem pasu, hodil sebou na lavici u dveří do stájí a Aes Sedai si stáhl do klína. Přitáhl si ji k sobě a předstíral, že ji líbá. Byl to hloupý způsob, jak zakrýt její tvář, ale nic jiného kromě toho, že by jí hodil plášť přes hlavu, ho nenapadlo. Ona rozčileně zasupěla, jenže když konečně zaslechla ten seanchansky hlas, strachem vytřeštila oči a bleskurychle ho objala kolem krku. Mat se modlil, aby jeho štěstí vydrželo, a díval se, jak se otevírají dveře.
Enid, stále hlasitě protestující, nacouvala do kuchyně a mávala lžící na só’džin v mokrém plášti, který ji strkal před sebou. Byl to mohutný, zamračený muž s krátkým copem, který mu nesahal ani k rameni, volnou rukou odrážel její lžíci a asi mu nevadilo, když se občas trefila. Byl to první só’džin, jehož Mat viděl s vousem. Díky němu vypadal jaksi pokřiveně, protože ho měl jen na bradě. Za ním přicházela vysoká žena s pronikavýma modrýma očima v bledé, přísné tváři. Odhodila si složitě vyšívaný modrý plášť, který jí u krku přidržovala velká stříbrná spona ve tvaru meče, a odhodila světlejší modré plisované šaty. Krátké tmavé vlasy měla přistřižené podle hrnce a zbytek vyholený vysoko nad ušima. Přesto to bylo lepší než sul’dam a damane. O trošičku lepší. Enid si uvědomila, že je bitva prohraná, a tak ustoupila, ale z toho, jak držela lžíci a zlobně se mračila, bylo jasné, že je připravená po něm okamžitě skočit, pokud by jí panímáma Ananová řekla.
„Jeden člověk vepředu říkal, že viděl hostinskou jít zadem,“ ohlásil só’džin. Díval se na Setalle, ale koutkem oka ostražitě sledoval Enid. „Jestli jsi Setalle Ananová, tedy věz, že toto je kapitán zelených paní Egeanin Tamarath a má příkaz na pokoje podepsané samotnou vznešenou paní Suroth Sabelle Meldarath.“ Jeho tón se změnil, už to nebylo jen oznámení, teď mluvil jako muž, jenž chce ubytování. „Tvoje nejlepší pokoje, jasné, s dobrou postelí a výhledem na náměstí a krbem, který nekouří.“
Mat sebou trhl, když muž promluvil, a Joline se asi lekla, že někdo přichází k nim, a tak mu strachem zasténala do ucha. V očích se jí leskly neprolité slzy a v náručí se mu celá třásla. Paní Egeanin Tamarath se na ně podívala, znechuceně se zašklebila a obrátila se, aby se na ně nemusela dívat. Mata ale zaujal ten muž. Jak, ve Světle, se z Illiánce stal só’džin? A taky mu připadal jaksi povědomý. Nejspíš další z těch tisíců dávno mrtvých lidí, na něž si nemohl vzpomenout.
„Jsem Setalle Ananová a mé nejlepší pokoje obývá vzdušný kapitán pán Abaldar Yulan,“ odvětila panímáma Ananová klidně, ani só’džin, ani urozená na ni nedělali dojem. Jen zkřížila ruce na prsou. „V mých druhých nejlepších pokojích bydlí praporeční generál Furyk Karede. Ze smrtonosné gardy. Nevím, jestli je kapitán zelených vyšší hodnost, ale ať tak nebo tak, budete si to muset vyřídit mezi sebou, kdo tady zůstane a kdo musí jít jinam. Mám přísnou zásadu nevyhánět žádné seanchanské hosty. Dokud platí za nájem.“
Mat se napjal, čekal na výbuch – Suroth by ho nechala zbičovat za polovinu toho, co řekla! – ale Egeanin se usmála. „Je to radost jednat s někým, kdo má krapet odvahy,“ protáhla. „Myslím, že budeme báječně vycházet, panímámo Ananová. Dokud to s tou odvahou nepřeženeš. Kapitán dává rozkazy a posádka poslouchá, ale na své palubě nikoho nenutím se plazit.“ Mat se zamračil. Paluba. Paluba lodi. Proč mu to něco připomíná? Ty staré vzpomínky byly občas dost protivné.
Panímáma Ananová kývla, aniž by odtrhla zrak od Seanchanky. „Jak přikazuješ, má paní. Ale doufám, že nezapomeneš, že Tulačka je moje loď.“ Naštěstí pro ni měla Seanchanka smysl pro humor. Zasmála se.
„Tak ty buď kapitánem své lodi,“ smála se, „a já budu kapitánem zlatých.“ Ať to znamenalo cokoliv. S povzdechem zakroutila hlavou. „Pravda Světla, asi nemám vyšší hodnost než mnoho zdejších, ale Suroth mě chce mít po ruce, takže někdo se přestěhuje a někdo se vystěhuje, pokud nechtějí bydlet po dvou.“ Náhle se zamračila, pohlédla na Mata a Joline a znechuceně ohrnula ret. „Doufám, že takové věci nedovoluješ všude, panímámo Ananová?“