„Ujišťuju tě, že toto pod mou střechou už nikdy neuvidíš,“ ubezpečila ji hostinská klidně.
Só’džin se na Mata a ženu na jeho klíně mračil také a Egeanin ho musela zatahat za rukáv, než sebou trhl a vyšel za ní zpět do šenku. Mat opovržlivě zavrčel. Ten chlapík mohl předstírat, že je stejně rozhořčený jako jeho paní, co hrdlo ráčí. Jenže Mat slyšel o slavnostech v Illianu a ty byly skoro stejně hrozné jako slavnosti v Ebú Daru, když přišlo na polonahé lidi pobíhající na veřejnosti. Nebylo to o nic lepší než da’covale nebo ty tanečnice shea, o nichž vojáci pořád básnili.
Když se za těmi dvěma zavřely dveře, snažil se sundat Joline z klína, ale ona se k němu tiskla, obličej měla zabořený do jeho ramene a tiše vzlykala. Enid si vydechla a sesula se na kuchyňský stůl, jako by jí změkly kosti. Dokonce i panímáma Ananová vypadala otřeseně. Spustila se na stoličku, již prve opustil Mat, a složila hlavu do dlaní. Avšak jen na chviličku, vzápětí už byla zase na nohou.
„Napočítej do padesáti a potom všechny pošli pryč z toho deště, Enid,“ přikazovala rázně. Nikdo by nepoznal, že se před chviličkou třásla. Sebrala Jolinin plášť z kolíku, vyndala z krabičky na krbové římse dlouhou třísku a sklonila se, aby si ji připálila na ohni pod rožněm. „Budu ve sklepě, kdybys mě potřebovala, ale jestli se bude někdo ptát, tak nevíš, kde jsem. Dokud neřeknu jinak, dolů nepůjde nikdo kromě nás dvou.“ Enid kývla, jako by to nebylo nic neobvyklého. „Přiveď ji,“ nakázala pak hostinská Matovi, „a neloudej se. Přines ji, jestli to bude nutný.“
Musel ji nést. Neustále plakala a odmítala se ho pustit, dokonce i zvednout hlavu. Nebyla těžká, díky Světlu, ale přesto ho zase rozbolela noha, když se svým břemenem následoval panímámu Ananovou do sklepa. Mohlo se mu to docela líbit, i přes tu bolest, kdyby si panímáma Ananová nedávala se vším tak načas.
Jako by na sto mil kolem nebyl jediný Seanchan, zapálila lampu na polici vedle těžkých dveří a pečlivě sfoukla třísku, než na lampu vrátila vysoký skleněný kryt, a kouřící třísku odložila do malého cínového popelníku. Beze spěchu vytáhla dlouhý klíč, odemkla železný zámek a konečně mu kývla, ať jde dál. Schodiště za dveřmi bylo dost široké, aby tudy prošel se sudy, ale prudké a mizelo dole ve tmě. Mat poslechl, počkal na druhém schodě, než dveře zase zavřela a zamkla, a potom šla první s lampou. Poslední, co potřeboval, bylo spadnout.
„Děláš tohle často?“ zeptal se a posunul si Joline v náručí. Už přestala brečet, ale pořád se třásla a držela se ho jako klíště. „Chci říct, jestli často schováváš Aes Sedai?“
„Zaslechla jsem, že ve městě ještě zůstala jedna sestra,“ odtušila panímáma Ananová, „a podařilo se mi ji najít dřív než Seanchané. Nemohla jsem jim nechat sestru.“ Zamračila se přes rameno, jako by ho vyzývala, ať se opováží říci něco jiného. Chtěl by, ale nedokázal se přimět to vyslovit. On by asi taky pomohl komukoliv uniknout Seanchanům, kdyby mohl, a Joline Maza byl zavázaný.
Tulačka byla dobře zásobeným hostincem a tmavý sklep byl velký. Mezi sudy s pivem a vínem, naskládanými vysoko, vedly uličky. Byly tady laťkové nádoby s bramborami a dýněmi, řady vysokých polic s pytlíky sušených fazolí, hrachu a paprik a hromady dřevěných beden se Světlo ví čím. Prach tu nebyl, ale ve vzduchu se vznášel pach obvyklý pro skladiště.
Zahlédl své šaty, úhledně složené na polici – pokud si tady dole neskladoval oděvy ještě někdo – ale nemohl si je prohlédnout. Panímáma Ananová šla na druhý konec sklepa, kde Mat posadil Joline na převrácený soudek. Musel jí vypáčit ruce, aby ji ze sebe dostal. S tichým fňukáním Joline vytáhla kapesník z rukávu a otírala si zarudlé oči. S napuchlou tváří se Aes Sedai moc nepodobala, a s těmi šaty už vůbec ne.
„Ztratila hlavu,“ vysvětlovala panímáma Ananová a postavila lampu na sud s odstraněným čepem. Na podlaze stály další prázdné sudy, čekající na návrat do pivovaru. Byl to největší volný prostor ve sklepě. „Schovávala se od chvíle, kdy přišli Seanchané. Posledních pár dní ji její strážci museli několikrát přestěhovat, když se Seanchané rozhodli prohledávat i budovy, ne jenom ulice. To asi stačí, aby hlavu ztratil každý. Ale pochybuju, že budou hledat i tady.“
Mat si vzpomněl na všechny ty důstojníky nahoře a usoudil, že má nejspíš pravdu. Přesto byl rád, že neriskuje on. Dřepl si před Joline a zabručel, jak ho píchlo v noze. „Pomůžu ti, jestli budu moct,“ slíbil. Jak, to netušil, ale pořád jí byl dlužný. „Hlavně buď ráda, žes měla štěstí a pokaždý se jim vyhnula. Teslyn takový štěstí neměla.“
Joline sundala kapesník z očí a zlobně se na něho zamračila. „Štěstí?“ plivla rozzlobeně. Kdyby to nebyla Aes Sedai, byl by řekl, že trucuje, když takhle vystrkovala spodní ret. „Mohla jsem uniknout! V prvních dnech byl všude zmatek, jak jsem slyšela. Ale já byla v bezvědomí. Fen a Blaeric mě jen tak tak odnesli z paláce, než se tam nahrnuli Seanchané, a dva muži nesoucí bezvládnou ženu přitahovali příliš velkou pozornost, aby se pokoušeli dostat až k některé městské bráně, než ji zabezpečili. Jsem ráda, že Teslyn chytili! Ráda! Něco mi dala. Jsem si tím jistá! Proto mě Fen a Blaeric nemohli vzbudit, proto jsem spala ve stájích a schovávala se v uličkách a pořád se bála, že mě ty zrůdy najdou. Patří jí to!“
Mat jenom zamrkal. Pochyboval, že by už někdy slyšel tolik jedu v hlase, dokonce ani v těch starých vzpomínkách ne. Panímáma Ananová se na ni zamračila a zaškubala jí ruka.
„Stejně ale pomůžu, co budu moct,“ vyhrkl Mat a vstal, aby se mohl mezi ženy postavit. Panímáma Ananová by podle něj Joline klidně vrazila pár facek, Aes Sedai nebo ne, a Joline zřejmě nebyla v náladě, kdy by zvážila, že nahoře může být damane, která vycítí to, co by na oplátku ona udělala hostinské. Byla to prostá pravda. Stvořitel stvořil ženy, aby muži neměli příliš lehký život. Jak ve Světle dostane Aes Sedai z Ebú Daru? „Jsem ti dlužný.“
Joline se nepatrně zamračila. „Dlužný?“
„Ta zpráva, kde jsi mě žádala, abych varoval Nyneivu a Elain,“ vysvětloval, olízl si rty a dodaclass="underline" „Ta, co jsi mi nechala na polštáři.“
Jen mávla rukou, ale upírala na něj oči a ani nemrkla. „Všechny dluhy mezi námi budou splaceny v den, kdy mi pomůžeš dostat se za městskou hradbu, pane Cauthone,“ řekla a tón měla vznešený jako královna na trůně.
Mat ztěžka polkl. Tu zprávu mu někdo strčil do kapsy kabátu, nenechal ji na polštáři. A to znamenalo, že se zmýlil v osobě, jíž je zavázán.
Odešel, aniž by Joline upozornil, že lže – byla to lež, i když ho jen nechala na omylu – a neřekl to ani panímámě Ananové. Byl to jeho problém. A bylo mu z toho špatně. Přál si, aby to nebyl zjistil.
V Tarasinském paláci šel rovnou do Tylininých komnat a rozložil si plášť přes křeslo, aby mu uschl. Za okny šuměl déšť. Položil klobouk na vyřezávaný a zlacený šatník, otřel si obličej a ruce a zvážil, že si převlékne kabát. Déšť mu ten, co měl na sobě, na několika místech promočil. Promočil. Světlo.
Znechuceně zabručel, zmačkal ručník a hodil ho na postel. Doufal – trošičku – že by mohla vejít Tylin a zarazit nůž do sloupku u postele, takže by mohl odložit to, co musel udělat. Co musel udělat. Joline mu nedala na vybranou.
Palác měl docela jednoduché rozložení, pokud to tak chtěl člověk brát. Nejníž bydleli sloužící, byly tam kuchyně a sklepy. Nad tím byly rozlehlé veřejné místnosti a stísněné pracovny úředníků a pak následovaly komnaty méně oblíbených hostů, kde nyní bydleli hlavně seanchanští urození. Na nejvyšším poschodí byly Tylininy komnaty a pokoje pro oblíbenější hosty, jako byly Suroth, Tuon a pár dalších. Ale dokonce i paláce měly podkroví.