Mat se zarazil u paty schodiště skrytého za nenápadným rohem, kde si ho nikdo nevšimne, a zhluboka se nadechl, než se vydal nahoru. Obrovská místnost v podkroví, bez oken, s nízkým stropem a podlahou z drsných prken, byla po příchodu Seanchanů vyprázdněna a nyní tu byly řady maličkých pokojíků s dveřmi. Úzké chodby ozařovaly železné kandelábry. Tady byl déšť, bušící do střechy, slyšet zvlášť hlasitě. Na horním schodě se Mat znovu zastavil, a vydechl až tehdy, když neuslyšel žádné kroky. V jednom pokojíku plakala jakási žena, ale neobjeví se žádná sul’dam, aby se vyptávala, co tu pohledává. Nejspíš všechny zjistí, že tu byl, ale až když zjistí, co potřeboval, pokud si pospíší.
Nevěděl, který pokoj je její, a to byla potíž. Zašel tedy do prvního a pootevřel dveře jen natolik, aby mohl nakouknout dovnitř. Na úzké posteli, s rukama složenýma v klíně, seděla žena Atha’an Miere v šedé. Většinu místnosti zabírala postel, stojan s umyvadlem, džbán a malé zrcadlo. Z kolíčků na zdi viselo několik šedých šatů. Článkované stříbrné vodítko a’damu se obloukem táhlo od stříbrného obojku, jejž měla žena kolem krku, ke stříbrnému náramku, pověšenému na háčku ve zdi. Žena se dostala do všech částí pokoje. Dírky, kde měla náušnice a kroužek v nose, se ještě neměly čas zahojit. Vypadaly jako rány. Když otevřel dveře, ustrašeně zvedla hlavu, ale vzápětí se zatvářila zamyšleně. A možná tu byla i naděje.
Mat beze slova zavřel dveře. Všechny je zachránit nemůžu, říkal si drsně. Nemůžu! Světlo, jak tohle nenáviděl.
Za dalšími dveřmi byly stejné pokoje a další tři ženy Mořského národa. Jedna hlasitě plakala na posteli. Pak přišla spící žlutovlasá žena. Všechny měly a’dam volně pověšený na háčku. Poslední dveře Mat zavíral, jako by se snažil uzmout panímámě al’Vereové koláč přímo pod nosem. Ta žlutovlasá žena možná nebyla Seanchanka, ale nehodlal to riskovat. O tucet dveří dál si těžce vydechl úlevou, vklouzl dovnitř a zavřel dveře.
Teslyn Baradon ležela na posteli s tváří v dlaních. Pohnula jen tmavýma očima, jako by ho bodla. Neřekla nic, jen se na něj dívala, jako by se mu snažila provrat díry do hlavy.
„Dala jsi mi tu zprávu do kabátu,“ řekl tiše. Stěny byly tenké, stále slyšel plakat tu ženu. „Proč?“
„Elaida ty holky chce stejně tolik, jako chtěla hůl a štólu,“ odpověděla Teslyn prostě, aniž se pohnula. Hlas měla stále drsný, ale méně, než se pamatoval. „Zvlášť Elain. Chtěla jsem jí... to znesnadnit... pokud by to šlo. Ať si na ně počká.“ Tiše, hořce se zasmála. „Dokonce jsem napojila Joline ločidlem, aby se do toho nemohla míchat. A podívej, kam mě to dostalo. Joline unikla a já...“ Znovu pohnula očima ke stříbrnému náramku visícímu na háčku.
Mat si povzdechl a opřel se o stěnu vedle pověšených šatů. Věděla, co bylo v té zprávě, varování pro Elain a Nyneivu. Světlo, doufal, že to vědět nebude, že mu tu zatracenou věc do kapsy strčil někdo jiný. Ale stejně to moc nepomohlo. Obě věděly, že po nich Elaida jde. Ta zpráva nic nezměnila! A ona se jim stejně nesnažila pomoci, jenom... to znesnadnit... Elaidě. Mohl odejít s čistým svědomím. Krev a popel! Vůbec se s ní neměl bavit. Když s ní teď opravdu promluvil...
„Pokusím se ti pomoct utýct, jestli to půjde,“ sliboval váhavě.
Zůstávala na posteli. Ani hlas, ani výraz se jí nezměnily. Mohla vysvětlovat něco prostého a nedůležitého. „I kdybys mi dokázal sundat ten obojek, nedostala bych se daleko, nejspíš ani ne ven z paláce. A i kdyby ano, tak městskou bránou neprojde žádná žena, která dokáže usměrňovat, pokud nemá a’dam. Stála jsem tam na stráži sama, tak to vím.“
„Něco vymyslím,“ zamumlal a prohrábl si vlasy. Vymyslet něco? Co? „Světlo, ani nemluvíš, jako bys chtěla utýct.“
„Ty to myslíš vážně,“ zašeptala tak potichu, že ji skoro neslyšel. „Myslela jsem, že ses mi jenom přišel vysmívat.“ Pomalu se posadila. Upřela na něj oči a její hlas zněl naléhavě. „Jestli chci uniknout? Když udělám něco, co je potěší, sul’dam mi dává sladkosti. A já se na odměnu těším.“ Do hlasu se jí vkradl děs. „Ne proto, že bych měla ráda sladkosti, ale proto, že jsem potěšila sul’dam.“ Z oka jí skanula slza. Zhluboka se nadechla. „Jestli mi pomůžeš uniknout, udělám cokoliv, o co mě požádáš, pokud to nebude znamenat zradu Bílé –“ Prudce zavřela pusu, narovnala se a upřela na něj oči. Náhle kývla. „Pomoz mi utéct a udělám cokoliv, oč mě požádáš,“ pravila.
„Udělám, co půjde,“ slíbil. „Musím to promyslet.“
Kývla, jako by jí slíbil, že do večera bude volná. „Tady v paláci drží v zajetí další sestru. Edesinu Azzedin. Musí jít s námi.“
„Ještě jedna?“ opáčil Mat. „Měl jsem dojem, že jsem viděl ještě tři nebo čtyři včetně tebe. A stejně si nejsem jistý, jestli tě dostanu ven, natož –“
„Ty ostatní byly... změněny.“ Teslyn stiskla rty. „Guisin a Mylen – znala jsem ji jako Sheraine Caminelle, ale nyní reaguje jen na Mylen – ty by nás zradily. Edesina je stále sama sebou. Nenechám ji tu, i když je to vzbouřenkyně.“
„Tak hele,“ začal Mat s uklidňujícím úsměvem, „řekl jsem, že se tě odsud pokusím dostat, ale nevím, jak bych zvládl dvě –“
„Už bys měl jít,“ přerušila ho znovu. „Muži sem nesmějí a v každém případě bys vzbudil podezření, kdyby tě tu našly.“ Zamračila se na něj a zafrkala. „Pomohlo by, kdyby ses neoblékal tak okázale. Ani deset opilých cikánů by nepřilákalo tolik pozornosti, co ty. Už běž. Honem. Běž!“
Odešel, jen si rozzlobeně mumlal. Přesně jako Aes Sedai. Nabídnete jí pomoc a vzápětí zjistíte, že vám rozkazuje vylézt v noci po útesu, abyste z vězení osvobodili padesát lidí. To byl jiný muž, už dlouho mrtvý, ale on si na to vzpomněl a sedělo to. Krev a zatracenej popel! Nevěděl, jak zachránit jednu Aes Sedai, a ona ho nutí zachraňovat dvě!
Vyrazil kolem rohu u paty schodiště a málem vrazil do Tuon.
„Do kotců pro damane muži nesmějí,“ řekla a chladně na něj zírala přes závoj. „Mohl bys být potrestán už jenom za to, že jsi tam vstoupil.“
„Hledal jsem jednu hledačku větru, vznešená paní,“ vyhrkl honem, uklonil se a horečnatě uvažoval. „Kdysi mi prokázala laskavost a mě napadlo, že by mohla chtít něco z kuchyně. Koláč nebo tak. Ale nenašel jsem ji. Asi ji nechytili, když...“ Odmlčel se a zíral. Ta přísná, soudcovská maska, kterou ta holka vždycky nosila, se rozpustila v úsměvu. Vážně byla moc krásná.
„To je od tebe velice laskavé,“ poznamenala. „Je dobré vědět, že jsi laskavý k damane. Ale musíš být opatrný. Někteří muži si damane skutečně berou do postele.“ Znechuceně zkřivila rty. „Nechtěl bys, aby tě někdo považoval za zvrhlíka.“ Zase se zatvářila přísně. Všichni zajatci budou okamžitě popraveni.
„Děkuju za varování, vznešená paní,“ řekl poněkud nejistě. Jaký muž by chtěl mít v posteli ženu uvázanou na vodítku?
Pak zmizel, pokud se jí týkalo. Prostě odplula pryč chodbou, jako by nikoho nepotkala. Ale pro jednou mu vznešená paní Tuon nedělala sebemenší starosti. Měl Aes Sedai, která se schovávala ve sklepě u Tulačky, a další dvě s obojky damane, které čekaly, že jim zatracený Mat Cauthon zachrání krk. Byl si dost jistý, že Teslyn té Edesině všechno řekne, jakmile to půjde. Tři ženy, které by mohly začít být netrpělivé, kdyby je nedokázal dostat do bezpečí včas. Ženy rády mluví, a pokud se nechají mluvit dost, uklouznou jim i věci, které je lépe nevyslovovat. A netrpělivé ženy mluví ještě víc než ostatní. Kostky v hlavě už necítil, ale skoro slyšel, jak hodiny odtikávají čas. A hodinu by mohla odzvonit popravčí sekera. Bitvu dokázal naplánovat i ve spánku, ale ty staré vzpomínky mu tady zřejmě nebyly k ničemu. Potřeboval intrikána, někoho, kdo byl zvyklý na pletichaření a pokřivený způsob uvažování. Byl čas sednout si a promluvit s Tomem. A s Juilinem.