Jistě neméně než půlhodinu se procházel v příletové hale a jediný obličej, který ho upoutal, byla tvář mladé ženy sedící u stolku. Připadalo mu, že ji odněkud zná. Pokoušel se rozpomenout, kde ji mohl spatřit, a pak ho napadlo, že je vlastně směšný. Před léty, kdy odlétal, snad ani ještě nebyla na světě. Zajímavý typ, pomyslel si, nijak zvlášť krásná, ale neobyčejně přitažlivá s jemným nosíkem a s plnými rty. Kdyby byl mladší, snad by i záviděl tomu, na koho tu čeká. Pozoruhodné na tom bylo, že také mladá žena se na něho dívala se zájmem a sledovala ho překvapenýma rozšířenýma očima, jako by i on jí někoho připomínal. O svém zevnějšku si Sergej nedělal iluze, z bývalého pohledného čtyřicátníka, vždy vypadajícího mladší, než byl ve skutečnosti, toho zbylo jen málo. Snad jen tmavé oči pod hustým obočím vynikaly ve snědé, pohublé tváři, zbrázděné nespočetnými rýhami. Brzy mu bude šedesát, vlastně už za tři měsíce. Je velmi pravděpodobné, že ho už ani k příštímu letu nepustí, vedení Střediska se samozřejmě odvolá na nějaké ty směrnice. On bude ovšem protestovat a argumentovat svým nezdolným zdravím a zkušenostmi, ale už předem ví, jak to dopadne. V duchu vidí to účastné gesto: „Rádi bychom, chápejte, ale nejde to… Konečně, přečtěte si to sám.“
Sergejovi se zdálo, že by stačilo se jen důkladně oholit a bude z něj zase ten bývalý urostlý muž, s postavou vypěstovanou sportem, za kterým se otáčela děvčata, jen obohacený zkušenostmi. Bohužel, i to byla jen iluze. Ale chtěl opravdu zase lítat a udělá pro to všechno, přestože až moc dobře ví, co to obnáší. Plynou dni i noci a nikde žádný kosmický objev, žádný div, na který tu každý podvědomě čeká, nic, co by mu přineslo slávu. Zato spatřil, jak se rodí nová hvězda, začne se podobat slunci, pak ale přijde světlo blesku na panelu a potom už jen pud sebezáchovy velí: pryč. Tak tomu bylo dvakrát. Potřetí ho to táhlo k hvězdě a málem se odtamtud nedostal. Oficiálně se tomu říká průzkum hvězdného prostoru.
Málem šlápl do kaluže, jen taktak se mu podařilo ji přeskočit. Louže byla široká a na jejím dně se rýsovaly stopy jízdních kol. Páchlo to tu vlhkou trávou, chlévem, asfalt se ještě nestačil důkladně prohřát. Ze žlutých pampelišek vylétali pruhovaní čmeláci a bzučeli nad stezkou. V oknech paneláku se jako v zrcadle odrážely květiny v trávě, asfaltová cesta i mraky. Okna měnila barvu, šedá se střídala s bílou, modrá se zelenou. Dlouhá řada barevných čtverečků jako ze šachovnice kráčela kupředu se Sergejem a před domy skákaly, běhaly a povykovaly děti.
Podařilo se mu uklidnit asi pětiletého chlapečka, který s brekotem běhal za dívenkou v modrých džínách a něco na ní loudil. Sergej ho zastavil a hošík jen vzlykaclass="underline" „To je můj brouk a ona mi ho vzala, búúú!“ Sergej otevřel kufřík a dal mu velkou bílou zkamenělou želvu. Dítě nepřestávalo vzlykat. Sergej chvíli čekal a pak mu řekl, že ta želvička je z Marsu. Ušel asi sto metrů, když ho dohonil jiný hošík s bílým psíkem. V rukou držel vrbový proutek. Pes se zastavil opodál a přátelsky mával ocasem. Chlapec měl skloněnou hlavou, něco si stydlivě brumlal a švihal přitom proutkem o zem. Nebylo slyšet, co povídá, ale Sergej pochopil, že škemrá o želvu z Marsu.
„Moc mě to mrzí, ale měl jsem jen jednu,“ omlouval se a pohladil kluka po bělavé hlavičce. Bylo mu ho upřímně líto. „Co říkáš? Myslíš příště? To asi nepůjde, víš, já se tam už nevrátím, příště poletí někdo mladší.“ Sergejovi se trochu sevřel hlas. „Racek byla moje poslední raketa. Dříve jsem vozil klukům z našeho domu spoustu takových věciček, ti už ale mezitím vyrostli a možná už mají sami děti, jako jsi ty.“ Ani sám nevěděl, proč to tomu dítěti povídá. Podíval se podél silnice na řadu uhánějících vozu, připomínající pestrobarevného hada.
„Tak ahoj,“ rozloučil se krátce, „už musím jít.“
Ta želvička byla vlastně pro jeho syna. Dlouho mu ležela v kufru, už minule ji s sebou vezl. Našel ji tehdy blízko základny na Marsu. Chlapci bylo v té době sedm let a Sergej se těšil, jakou z ní Míša bude mít radost. Místo toho na něj doma čekal stručný dopis. Žena ho opouští a synka bere s sebou. Byt byl pečlivě uklizen, ani smítko, ani stopa prachu, jako by právě před chvilkou odešli jen na procházku. Od té doby nikoho z nich neviděl. Za nějaký čas opět odletěl, cesta byla původně plánována na osm let, ale nakonec z toho byla ještě řada dalších. Svou ženu miloval, ale chápal ji a snažil se na ni zapomenout. Po čase se mu to podařilo, na chlapce však myslel stále. Dělal si plány, že ho vyhledá, ale jak už to tak bývá, nedošlo k tomu. Celé měsíce tehdy čekal na další let a spřátelil se mezitím s dětmi z domu, kde bydlel. Ve volné chvíli pro ně vyráběl hračky, zvířátka, rakety. Dětem se velice líbily, víc než elektronická monstra, kterými je zahrnovali rodiče. Dětský smích a výskání mu zpříjemňovalo dlouhé čekání na start Racka, v prázdném bytě zcela nekonečné. Děti měly od rodičů zakázáno hrát si před domem, aby nerušily obyvatele. Sergej byl výjimkou. Nevadilo mu to, naopak ještě děti povzbuzoval, až se dostal do konfliktu s dospělými. Nakonec se dohodli, že se ho děti alespoň musí vždy dovolit. A tak když se vracíval domů, jeden přes druhého hlasitě volali. „Sergej přišel, Sergej přišel.“ Měli ho rádi, byl jejich kamarád, rozuměl jim. Dlouhonohá copatá Elka, nejstarší z nich, k němu obyčejně přiběhla, chytila ho za ruce a zeptala se:
„Hráli jsme si pod tvým oknem, nezlobíš se?“
Sergejovi se myšlenky honily hlavou jako roj včel, až náhle zaskřípaly brzdy a dojel ho jasně žlutý sportovní vůz. Za volantem seděl mladík a vedle dívka, která ho upoutala už na letišti.
„Vezmeme vás, jestli chcete,“ nabídl se řidič a zadíval se na něho tmavýma očima. Byly veselé, ale vyčetl z nich záblesk znepokojení.
„Ne, děkuju, mám to už blízko,“ odmítl zdvořile.
„Dovezeme vás až domů,“ ozvala se dívka.
„Ne, ne, opravdu děkuju, mohl jsem si vzít taxi už na letišti, ale dlouho jsem tu nebyl a chci jít pěšky. A pak,“ usmál se, „vůbec nepospíchám. A co vy, zdaleka?“
„Jupiter dva,“ řekl mladý muž.
Dívka si zatím pozorně prohlížela Sergeje. Znervózňovalo ho to.
„Byl jsem ještě dál,“ poznamenal.
„Víme,“ překvapivě řeklo to děvče. „Stýskalo se vám?“
„Ani ne, úplně jsem na domov zapomněl.“
„A co ty?“ obrátila se mladá žena k svému partnerovi s úsměvem, „tys nezapomněl?“
„Ne,“ odvětil stručně řidič. „Ty to dobře víš.“
Odjeli. Sergej byl trochu zmaten. Úporně se snažil si vzpomenout, kde se s nimi mohl setkat. Kráčel svou ulicí a už zdaleka poznal dům za křižovatkou. Vyhledal očima známá okna a zašel na dvorek. Zdálo se mu, že dům podivuhodně rychle zestárl. Stromy čněly vysoko nad střechou a dům mezi nimi se krčil docela maličký, celý omšelý. Na dvorku seděla mladá žena z auta. Zpozorovala ho a něco řekla dětem, které se vzápětí k němu rozběhly. Docela jako dříve. Sergej se zastavil. Poznal ji. To je přece Elka s krátkými cůpky, která často proskákala na švihadle celé hodiny. Zdalipak si ho ještě pamatuje? Stál jako zmrazený, jen pohledem přejížděl z děvčete na muže, co s ní přišel, a zase na děti. Měl by něco říci, zeptat se, uvědomoval si, ale byl příliš zmaten.