Rand jel klidně bez kabátce, jen v košili, jsa si jist, že ho nikdo z přihlížejících nebude považovat za nic jiného než za obyčejného muže. Cizinec, dost bohatý, aby mohl jet na koni – a na skvělém grošovaném hřebci, nejlepším z tairenského chovu – bohatý muž cestující v té nejpodivnější z podivných společností, ale zcela jistě jen další obyčejný muž. Dokonce ani vůdce tohoto podivného oddílu. Ten titul určitě patřil Lanovi nebo Moirain i přesto, že jeli o kousek dál za ním, přímo před Aiely. Tiché, uctivé šeptání, zvedající se, jak projížděl kolem, určitě patřilo Aielům, ne jemu. Tihle Tairenové ho mohli klidně považovat třeba za podkoního jedoucího na koni svého pána. No, to ne, ne když jel takhle v čele. A stejně byl krásný den. Nebylo horko, jen teplo. Nikdo nečekal, že bude vykonávat spravedlnost nebo vládnout státu. Mohl si prostě užívat jízdu jako někdo neznámý, radovat se ze vzácného vánku. Načas mohl zapomenout na pocit dlaní s vypálenými volavkami na otěžích. Aspoň na chvíli, říkal si. Jen ještě chvíli.
„Rande,“ ozvala se Egwain, „opravdu si myslíš, že bylo správné nechat Aiely, aby vzali všechny ty věci?“ Rand se ohlédl, když k němu pobídla svou bílou klisničku Rosu. Někde získala tmavozelené šaty s úzkými rozstřiženými suknicemi a vlasy jí v uzlu na temeni přidržovala zelená sametka.
Moirain s Lanem se stále drželi o půl tuctu kroků vzadu, ona jela na bílé klisně v modrých hedvábných, zeleně prolamovaných jezdeckých šatech se širokými nerozdělenými suknicemi a tmavé vlasy jí přidržovala zlatá síťka, on seděl na svém velkém černém válečném hřebci v plášti strážce měňavých barev, který nejspíš vyvolával stejně tolik vzdechů jako Aielové. Když ten plášť zachytil vítr, zavlnily se na něm zelené, hnědé a šedé odstíny, když jen tak visel, tak nějak splýval s pozadím, ať bylo jakékoliv, takže se člověku zdálo, že vidí skrz části Lana i jeho koně. Při pohledu na ten plášť se člověku dělalo nevolno.
Mat tu byl také, shrbený v sedle, s odevzdaným výrazem se snažil držet co nejdál od strážce a Aes Sedai. Vybral si nevýrazného hnědého valacha a zvíře nazval Oko, jako v kostkách. Člověk se musel dobře vyznat v koních, aby si všiml hlubokého hrudníku a silné zádi, které slibovaly, že klabonosý Oko se nejspíš vyrovná Randovu či Lanovu hřebci jak co do rychlosti, tak do vytrvalosti. Matovo rozhodnutí jít s sebou přišlo jako blesk z čistého nebe. Rand pořád nevěděl proč. Možná s přátelství, ale možná také ne. Mat dokázal být pěkný podivín v tom, co dělal, a proč.
„Vysvětlila ti tvoje přítelkyně Aviendha ‚pětinu‘?“ zeptal se Rand.
„O něčem takovém se zmiňovala, ale... Rande, nemyslíš, že by taky... brala... věci?“
Za Moirain a za Lanem, za Matem, za Rhuarkem, jenž je vedl, pochodovali Aielové v dlouhém zástupu, vždy čtyři a čtyři vedle sebe, a mezi oběma čtveřicemi šli naložení mezci. Když se Aielové v Pustině zmocnili držby nepřátelského kmene, podle zvyku – nebo možná podle práva, Rand se v tom zcela přesně nevyznal – odnesli si pětinu všeho, co tam bylo, vynechávajíce pouze jídlo.
Neviděli pak důvod, proč by se v Kameni měli chovat jinak. Ne že by mezci nesli víc než jen malou část z malé části pětiny kamenských pokladů. Rhuark tvrdil, že chamtivost zabila víc lidí než ocel. Proutěné koše zakryté srolovanými koberci a goblény byly naloženy jen zlehka. Čekal je téměř jistě tvrdý přechod přes Páteř světa a pak ještě mnohem tvrdší cesta Pustinou.
Kdy jim to mám říct? přemítal Rand. Už brzo. Musí to být brzo. Moirain to bude nepochybně považovat za odvážný až drzý úder, i když by možná mohla i souhlasit. Možná. Myslela si, že zná celý jeho plán, a nijak se nenamáhala zakrývat, že ho neschvaluje. Bezpochyby to chtěla mít za sebou co nejdřív. Ale Aielové... Co když odmítnou? No, jestli odmítnou, tak odmítnou. Musím to udělat. A ohledně té pětiny... Nemyslel si, že by bylo možné zabránit Aielům, aby si ji vzali, i kdyby sám chtěl, a on nechtěl. Zasloužili si odměnu, a on nehodlal pomáhat tairenským pánům uchovat to, co za mnoho pokolení vymačkali ze svého lidu.
„Viděl jsem ji, jak Rhuarkovi ukazuje stříbrnou mísu,“ řekl nahlas. „Podle toho, jak jí cinkal tlumok, když ji tam cpala, v něm měla stříbra víc. Nebo možná zlata. Ty s tím nesouhlasíš?“
„Ne.“ – Egwain mluvila pomalu, s náznakem pochybností, ale pak promluvila pevnějším hlasem. „Jen jsem si nemyslela, že by... Tairenové by se nezastavili u pětiny, kdyby to bylo obráceně. Naložili by všechno, co by nebylo součástí zdí, a ukradli by všechny vozy, jen aby to odvezli. To, že mají někteří lidi jiný zvyky, ještě neznamená, že jsou špatní, Rande. To bys měl vědět.“
Rand se tiše zasmál. Bylo to skoro jako za starých časů, on byl připraven jí vysvětlit, kdy a kde se zmýlila, a ona mu jeho pozici sebrala pod nosem a předhodila mu jeho vlastní nevyslovené vysvětlení. Randův hřebec odtančil o pár kroků dál, jak přebral náladu svého jezdce. Rand poplácal grošáka po klenutém krku. Dobrý den.
„To je skvělý kůň,“ poznamenala Egwain. „Jak sis ho pojmenoval?“
„Jeade’en,“ řekl opatrně a dobrá nálada ho částečně přešla. Za to jméno se trošku styděl, za důvody, proč si je vybral. K jeho nejoblíbenějším knihám vždycky patřila Putování Jaima Dalekokrokého, a tento velký cestovatel pojmenoval svého koně Jeade’en – ve starém jazyce to znamenalo Pravý Hledač – neboť zvíře vždycky dokázalo najít cestu domů. Bylo by hezké myslet si, že ho Jeade’en jednou třeba donese domů. Hezké, ale ne příliš pravděpodobné, a on nechtěl, aby někdo vytušil důvod pro takové jméno. Na chlapecké sny nebylo už v jeho životě místo. Vlastně v něm nebylo místo skoro na nic, kromě toho, co musel udělat.
„Hezký jméno,“ prohodila Egwain nepřítomně. Rand věděl, že tu knihu četla také, a napůl čekal, že to jméno pozná, ale ona zřejmě hloubala nad něčím jiným a zamyšleně si hryzala dolní ret.
Rand byl tichu rád. Poslední zbytky města ustoupily venkovu a ubohoučkým, řídce roztroušeným hospodářstvím. Dokonce ani Congarové nebo Coplinové, ve Dvouříčí kromě jiného vyhlášení lenoši, by své statky neudržovali v tak zchátralém a zanedbaném stavu, jako byly tyto hrubé kamenné domy s nakloněnými zdmi, které jako by se měly každou chvíli svalit na slepice hrabající v prachu. Hroutící se stodoly se opíraly o vavříny či styrače. Střechy z popraskaných a polámaných tašek všechny vypadaly, že zatékají. V kamenných ohrádkách, které klidně mohly být spěšně postaveny dnes ráno, žalostně mečely kozy. Shrbení bosí muži a ženy okopávali neohrazená políčka a nevzhlédli, ani když kolem procházel tak velký oddíl. V malých houštinách švitořili lenivky a drozdi, ale nestačilo to, aby zlepšili pocit tísnivého šera.
Musím s tím něco udělat. Musím... Ne, ne teď. Hezky všechno jedno po druhém. Za těch pár týdnů jsem pro ně udělal, co jsem mohl. Teď už víc udělat nemůžu. Snažil se nedívat na bortící se statky. Byly na tom olivové háje na jihu také tak špatně? Lidé, kteří tady pracovali s půdou, ji dokonce ani nevlastnili. Všechno patřilo vznešeným pánům. Ne. Ten vítr. Je příjemné, jak umenšuje to vedro. Ještě chvíli si to můžu užívat. Musím jim to říci, už brzo.
„Rande,“ promluvila náhle Egwain. „Chci si s tebou promluvit.“ Podle toho, jak se tvářila, chtěla mluvit o něčem důležitém. Upírala na něj své velké tmavé oči, jejichž lesk mu trochu připomněl Nyneivu, když mu hodlala udělit kázání. „Chci si promluvit o Elain.“