„Co je s ní?“ zeptal se Rand ostražitě. Dotkl se váčku, kde měl dva pomačkané dopisy a malý tvrdý předmět. Kdyby oba dopisy nebyly napsány tím stejným elegantně rozmáchlým rukopisem, nikdy by nevěřil, že pocházejí od stejné ženy. A po všem tom líbání a mazlení. Vznešeným pánům bylo snazší porozumět než ženám.
„Proč jsi ji nechal jen tak odejít?“
Rand se na ni zmateně podíval. „Chtěla jít. Byl bych ji musel svázat, abych jí v tom zabránil. Kromě toho bude v Tanchiku ve větším bezpečí než se mnou – nebo s Matem – jestli budeme přitahovat ty bubliny zla tak, jak říká Moirain. Ty bys tam na tom taky byla líp.“
„Tak jsem to vůbec nemyslela. Ovšemže chtěla jít. A tys neměl právo jí v tom bránit. Ale proč jsi jí neřekl, že chceš, aby zůstala?“
„Chtěla jít,“ zopakoval Rand, a ještě víc ho zmátlo, když Egwain vyvrátila oči, jako by mluvil nějakou hatmatilkou. Jestli neměl právo Elain bránit v odchodu a ona chtěla odejít, tak proč jí to měl rozmlouvat? Zvlášť když bude na cestách bezpečnější.
Těsně za ním se ozvala Moirain. „Už jsi připraven mi prozradit příští tajemství? Je jasné, že přede mnou něco skrýváš. Alespoň bych ti mohla říci, jestli nás všechny nevedeš rovnou do propasti.“
Rand si povzdechl. Ani je neslyšel, když se k němu s Lanem přiblížili. A také Mat, i když si od něj a od Aes Sedai stále udržoval jistou vzdálenost. Matův obličej byl zajímavou ukázkou pochybností, váhání a ponurého odhodlání, přičemž všechny tyto výrazy se mu v obličeji střídaly. Zvláště když se podíval na Moirain. Nikdy se na ni nepodíval přímo, vždy jen koutkem oka.
„Opravdu chceš jít s sebou, Mate?“ zeptal se Rand.
Mat pokrčil rameny a předvedl úsměv, byť ne příliš sebevědomý. „Kdo by si nechal ujít možnost uvidět ten zatracenej Rhuidean?“ Egwain zvedla obočí. „Ó, promiň mi můj jazyk, Aes Sedai. Slyšel jsem tě mluvit mnohem hůř a sázím se, že z menších důvodů.“ Egwain se na něj rozhořčeně zamračila, ale rudé skvrny na lících dokazovaly, že Mat trefil do černého.
„Buď rád, že tu Mat je,“ řekla Randovi Moirain chladným hlasem bez nejmenšího nadšení. „Když jsi nechal Perrina utéci a neřekl mi o tom, že chce odejít, udělal jsi vážnou chybu. Svět spočívá na tvých ramenou, ale oni tě oba musejí podporovat, jinak padneš, a svět s tebou.“ Mat sebou trhl a Rand si pomyslel, že v té chvíli skoro otočil valacha a odjel.
„Znám své povinnosti,“ řekl Rand Moirain. A znám i svůj osud, pomyslel si, ale tohle nahlas neřekl. Neprosil se o soucit. „Jeden z nás se musel vrátit, Moirain, a Perrin chtěl. Ty jsi ochotná nechat všechno plavat, jen abys zachránila svět. Já... já dělám, co musím.“
Strážce kývl, i když neřekl nic. Lan by před ostatními nesouhlas s Moirain nahlas nikdy nevyslovil.
„A to příští tajemství?“ naléhala Aes Sedai. Nevzdá se, dokud to z něj nevytáhne, a Rand neměl důvod to dál držet v tajnosti. Aspoň ne tuto část.
„Portálové kameny,“ řekl prostě. „Jestli budeme mít štěstí.“
„Ó, Světlo!“ zasténal Mat. „Zatracený prokletý Světlo! Neškleb se na mě, Egwain! Štěstí? Copak ti to jednou nestačilo, Rande? Skoro jsi nás zabil, pamatuješ? Ne, bylo to horší, než kdybys nás jen zabil. To se radši vrátím na jeden z těch statků a požádám o práci u vepřů na zbytek života.“
„Jestli chceš, můžeš si klidně jít po svých, Mate,“ sdělil mu Rand. Moirainin klidný výraz maskoval zuřivost, ale Rand si jejího ledového pohledu, jímž se ho snažila umlčet, nevšímal. Dokonce i Lan se tvářil nesouhlasně, i když jeho kamenný výraz se příliš nezměnil. Strážce věřil především na povinnost. Rand svou povinnost vykoná, ale jeho přátelé... Rand nerad nutil lidi dělat něco proti jejich vůli, svým přátelům by to nikdy neudělal. Aspoň tomu se dokázal vyhnout. „Nemáš důvod chodit do Pustiny.“
„Ale ano, to mám. Aspoň... Ó, ať shořím! Mám přece jeden život, který můžu zahodit, ne? Tak proč ne takhle?“ Mat se nervózně a trochu hystericky zasmál. „Zatracený Portálový kameny! Světlo!“
Rand se zamračil. To on byl ten, kdo se měl zbláznit, ale Mat byl ten, kdo vypadal, že mu to hrozí nejdřív.
Egwain na Mata ustaraně zamrkala, ale naklonila se k Randovi. „Rande, Verin Sedai mi o Portálových kamenech něco málo řekla. Vyprávěla mi o... té cestě, co jste podnikli. Opravdu to chceš udělat?“
„To právě musím udělat, Egwain.“ Musel si pospíšit, a žádná rychlejší cesta než Portálovými kameny neexistovala. Byly to pozůstatky věku staršího, než byl věk pověstí. Dokonce ani Aes Sedai ve věku pověstí jim zřejmě příliš nerozuměli. Ale žádná rychlejší cesta neexistovala. Pokud budou Portálové kameny fungovat, jak doufal.
Moirain výměně názorů trpělivě naslouchala. Zvláště tomu, co říkal Mat, i když Rand nechápal proč. Teď řekla: „Verin mi také vyprávěla o vaší cestě za použití Portálových kamenů. Tenkrát to bylo jen pár lidí a koní, ne stovky, a i když jsi přitom málem všechny nezabil, byť to Mat tvrdí, nepřipadalo mi to jako zkušenost, kterou by si chtěl člověk zopakovat. A ani to nedopadlo, jak jsi čekal. Také to vyžadovalo značné množství jediné síly. Verin říkala, že tě to posledně málem zabilo. I kdybys nechal většinu Aielů tady, odvažuješ se to riskovat?“
„Musím,“ odtušil Rand a nahmatal váček u pasu, malý tvrdý tvar mezi dopisy, ale Moirain mluvila dál, jako by Rand nebyl promluvil.
„Jsi si vůbec jist, že v Pustině je Portálový kámen? Verin toho o nich ví rozhodně víc než já, ale já o něčem takovém ještě nikdy neslyšela. A pokud tam někde je, přenese vůbec nás blíž Rhuideanu, než jsme teď?“
„Asi tak před šesti sty lety,“ oznámil jí Rand, „se chtěl jeden forman podívat do Rhuideanu.“ Jindy by mu činilo potěšení, že pro změnu může poučovat on ji. Dnes však ne. Bylo toho mnoho, co nevěděl. „Ten chlapík z něj zřejmě nic nezahlédl. Tvrdil, že viděl zlaté město nahoře v mracích, vznášející se nad horami.“
„V Pustině žádná města nejsou,“ namítl Lan, „ani v mracích, ani na zemi. Bojoval jsem s Aiely. Žádná města nemají.“
Egwain kývla. „Aviendha mi říkala, že dokud neodešla z Pustiny, nikdy žádné město neviděla.“
„Možná,“ připustil Rand. „Ale ten forman taky viděl, jak něco trčí z úbočí jedné z těch hor. Portálový kámen. Přesně ho popsal. Neexistuje nic podobného Portálovým kamenům. Když jsem ho popsal hlavnímu knihovníkovi v Kameni...“ aniž by mu sdělil, co ho vlastně zajímá, což teď nedodal, „...ten ho poznal, i když nevěděl, co to doopravdy je, a stačilo to, aby mi na jedné staré tairenské mapě ukázal hned čtyři –“
„Čtyři?“ Moirain mluvila poplašeně. „Všechny v Tearu? Portálové kameny nejsou tak běžné.“
„Čtyři,“ opáčil Rand vzdorně. Ten kostnatý knihovník si byl jist, dokonce vyhrabal potrhaný zažloutlý rukopis, v němž se psalo o pokusu přesunout „neznámý artefakt z dřívějšího věku“ do velké sbírky. Žádný pokus se nezdařil a Tairenové to nakonec vzdali. To Randovi jako potvrzení stačilo. Portálové kameny se nedaly přepravovat. „Jeden je ani ne hodinu jízdy odsud,“ pokračoval Rand. „Aielové tomu formanovi dovolili odejít, protože byl formanem. S jednou mulou a tolika vody, kolik unesla na zádech. Nějak se mu podařilo dorazit až do državy v Páteři světa, kde se pak setkal s mužem jménem Soran Milo, který psal knihu Zabijáci v černém závoji. Když jsem si řekl o knihy o Aielech, ten knihovník mi přinesl odřenou kopii. Milo to všechno zřejmě založil na Aielovi, který přišel obchodovat do državy, a podle Rhuarka stejně všechno popsal špatně, ale Portálový kámen nemůže být nic jiného než Portálový kámen.“ Prozkoumal i ostatní mapy a rukopisy, celé tucty, předstíraje, že studuje Tear a jeho dějiny a učí se znát zemi. Nikdo nemohl uhodnout, co má v plánu, až teprve před pár minutami.