Moirain si odfrkla a její bílá klisna Aldíb odtančila o pár kroků dál, jak se na ni přeneslo podráždění jezdkyně. „Údajný příběh vyprávěný údajným formanem, který tvrdil, že viděl v oblacích létat zlaté město. Viděl ten Portálový kámen Rhuark? On přece v Rhuideanu byl. I kdyby ten forman do Pustiny šel a Portálový kámen viděl, mohlo to být kdekoliv. Muž vyprávějící příběh se obvykle snaží vylepšit to, co se ve skutečnosti stalo. Město, vznášející se v mracích?“
„Jak víš, že to tak není?“ chtěl vědět Rand. Rhuark byl ochoten se smát všem věcem, které Milo o Aielech napsal špatně, avšak ohledně Rhuideanu nebyl příliš sdílný. Ne, vlastně o něm vůbec odmítal hovořit. Aielan se odmítl dokonce i bavit o těch částech knihy, které měly být o Rhuideanu. Rhuidean, na území Jenn Aielů, kmene, jenž není. To bylo tak asi všechno, co o něm byl Rhuark ochoten říci. O Rhuideanu se prostě nemluvilo.
Aes Sedai Randova štiplavá poznámka zřejmě nepotěšila, ale jemu na tom nezáleželo. Sama si pro sebe nechávala až příliš mnoho tajemství a příliš často ho nutila dělat něco, při čem musel jen slepě věřit jejímu vedení. Teď byla na řadě ona. Musí se naučit, že Rand není žádná loutka. Budu se řídit její radou, když budu mít dojem, že má pravdu, ale já už nebudu tancovat podle toho, jak bude Tar Valon tahat za provázky. Zemře za svých vlastních podmínek.
Egwain pobídla bělku blíž, až byla těsně vedle něj. „Rande, opravdu chceš riskovat naše životy kvůli... možnosti? Rhuark ti nic neřekl, že ne? Když jsem se ptala na Rhuidean Aviendhy, zavřela se jako pekanový ořech.“ Mat vypadal, že mu je špatně.
Rand se tvářil vyrovnaně a nedal vůbec najevo, jak se zastyděl. Nechtěl děsit své přátele. „Je tam Portálový kámen,“ trval stále na svém. Znovu sáhl na tvrdý předmět, který měl v kapse. Musí to fungovat.
Knihovníkovy mapy byly staré, ale jistým způsobem mu pomohly. Travnatá pláň, po níž právě jeli, bývala zalesněná, když byly mapy kresleny, pár stromů však zůstalo, daleko od sebe rostly řídké hájky bílých dubů, borovic a jinanů, a vysoké osamělé stromy, které neznal, s pokroucenými vřetenovitými kmeny. Snadno tedy rozeznával terén, kopce nyní porostlé většinou vysokou travou.
Na mapách ukazovaly dva ohnuté hřebeny těsně za sebou ke shluku oblých kopečků, kde byl Portálový kámen. Pokud byly mapy dobře zakresleny. Pokud knihovník opravdu poznal jeho popis a zelený kosočtvereček skutečně znamenal starobylou ruinu, jak tvrdil. Proč by ti lhal? Začínám být příliš podezíravý. Ne. Musím být podezíravý. Stejně důvěřivý jako zmije a stejně chladnokrevný. Líbit se mu to ale nemuselo.
Na severu jen tak tak rozeznával kopce zcela holé, beze stromů, po nichž se pohybovaly pouze nejasné stíny, což museli být koně. Stáda vznešených pánů, pasoucí se na místě starého ogieřího háje. Doufal, že Perrin s Loialem se už dostali bezpečně pryč. Pomoz jim, Perrine, pomyslel si. Nějak jim pomoz, protože já nemůžu.
Ogieří háj znamenal, že zahnuté hřebeny už musejí být blízko, a brzy je také zahlédl o kousek dál na jih, jako dvě šipky, jedna uvnitř druhé, a na jejich vrcholcích rostlo pár stromů tvořících proti obloze tenkou čárku. Za nimi nízké kulaté vršky připomínaly travou porostlé splývající bubliny. Bylo tu víc kopců než na staré mapě. Příliš mnoho na plochu ani ne zvíci čtvereční míle. Jestli neodpovídají mapě, na kterém kopci je tedy Portálový kámen?
„Aielů je hodně,“ podotkl tiše Lan, „a mají bystrý zrak.“
Rand vděčně kývl a přitáhl Jeade’enovi otěže, takže mohl svůj problém nanést Rhuarkovi. Jen mu Portálový kámen popsal, neřekl mu, co to vlastně je. Na to bude dost času, až bude kámen nalezen. Už uměl docela dobře zachovávat tajemství. Rhuark nejspíš stejně neměl potuchy, co to takový Portálový kámen je. To věděl kromě Aes Sedai jen málokdo. On sám to nevěděl, dokud mu to někdo neřekl.
Aielan kráčel vedle grošáka a lehce se zamračil – pro většinu lidí by to byl velice ustaraný výraz – a pak kývl. „To můžeme najít.“ Zvýšil hlas. „Aethan Dor! Far Aldazar Din! Duadhe Mahdi’in! Far Dareis Mai! Seia Doon! Sha’mad Conde!“
Na jeho vyvolávání členové jmenovaných válečných společenstev přiklusali dopředu, až se kolem Rhuarka s Randem shlukla dobrá čtvrtina Aielů. Rudé štíty. Orlí bratři. Hledači vody. Děvy oštěpu. Černé oči. Bouřní chodci.
Rand zahlédl Egwaininu přítelkyni Aviendhu, vysokou hezkou ženu s povýšeným, bezúsměvným výrazem. Děvy sice strážily jeho dveře, ale Rand měl dojem, že ji nezahlédl, dokud se Aielové neshromáždili k odchodu z Kamene. Teď Aviendha jeho pohled opětovala, pyšná jako zelenooká jestřábice, a pak pohodila hlavou a věnovala pozornost náčelníkovi kmene.
No, chtěl jsem být zase obyčejný, řekl si v duchu trochu lítostivě. Aielové v něm ten pocit rozhodně vyvolávali. Dokonce i náčelníka klanu byli ochotni jen uctivě vyslechnout, aniž by mu prokazovali horlivou podřízenost, jakou by vyžadoval urozený pán, a poslouchali ho, jako by si byli rovni. Rand pro sebe těžko mohl čekat víc.
Rhuark jim stručně vydal nařízení a naslouchající Aielové se okamžitě lehkým krokem vějířovitě rozběhli do kopců. Někteří si, jen tak pro jistotu, zahalili tvář. Ostatní čekali stojíce či sedíce vedle naložených soumarů.
Byli tu členové téměř z každého kmene – až na Jenn Aiely, samozřejmě. Rand z toho, jak se o nich Aielové zmiňovali, což stejně činili zřídka, přesně nepochopil, jestli Jennové opravdu existují nebo ne, mohlo to být obojí – včetně několika kmenů, mezi nimiž panovala krevní msta, a dalších, které spolu často bojovaly. Tolik se o nich Rand dozvěděl. Nikoliv poprvé uvažoval, co je vlastně zatím udrželo pohromadě. Bylo to jen jejich proroctví týkající se pádu Kamene a pátrání po Tom, jenž přijde s úsvitem?
„Víc než to,“ řekl Rhuark a Rand si uvědomil, že přemýšlel nahlas. „Proroctví nás převedlo přes Dračí stěnu, a jméno, které se nevyslovuje, nás přivedlo do Tearského Kamene.“ To jméno, jež měl na mysli, bylo „Lid Draka", tajné jméno pro Aiely. Jen náčelníkové kmenů a moudré ho znali či používali, očividně velice zřídka a pouze mezi sebou. „A to ostatní? Nikdo samozřejmě nesmí prolít krev člena svého společenství – přesto spojení Shaaradů s Goshieny, Taardadů a Nakai se Shaidy... Se Shaidy bych si i já zatančil s oštěpy, kdyby moudré nepřiměly každého, kdo překročil Dračí stěnu, složit vodní přísahu, že se ke každému Aielovi na této straně hor bude chovat jako ke členovi svého společenstva. Dokonce i ti mizerní Shaidové...“ Lehce pokrčil rameny. „Chápeš? Ani pro mě to není snadné.“
„Tihle Shaidové jsou tvoji nepřátelé?“ Rand měl s výslovností jména trochu potíže. V Kameni se Aielové označovali svými společenstvy, ne kmeny.
„Vyhnuli jsme se krevní mstě,“ řekl Rhuark, „ale Taardadové a Shaidové nebyli nikdy přátelé. Kmeny na sebe občas pořádaly nájezdy a kradly si kozy a krávy. Ale přísahy nás ochránily proti třem krevním mstám a tuctu starých nenávistí mezi kmeny či klany. Taky nám pomáhá, že míříme k Rhuideanu, i když nás někteří opustí dříve. Nikdo nesmí prolít krev cestou do Rhuideanu nebo zpátky.“ Aielan vzhlédl k Randovi s dokonale bezvýraznou tváří. „Je možné, že brzy už nebudeme prolévat navzájem svou krev vůbec.“ Nedalo se poznat, jestli se mu ta představa líbí.