Jedna z Děv vydala pronikavý skřek. Stála na vrcholku kopce a mávala rukama nad hlavou.
„Zdá se, že tvůj kamenný sloup byl nalezen,“ poznamenal Rhuark.
Moirain zvedla otěže, a jak Rand projížděl kolem, dychtivě pobízeje Jeade’ena do cvalu, věnovala mu vyrovnaný pohled. Egwain přibrzdila kobylku u Mata, naklonila se ze sedla a položila ruku na jeho vysokou sedlovou hrušku, aby ho zatáhla do hovoru. Zřejmě se ho snažila přimět, aby jí něco řekl nebo se k něčemu přiznal, a z toho, jak rozhodně Mat máchal rukama, byl buď nevinný jako novorozeně, nebo v hrdlo lhal.
Rand seskočil z koně a rychle se vyšplhal po mírném svahu, aby prozkoumal to, co Děva – byla to Aviendha – našla polozasypané ve svahu a zakryté vysokou travou. Omšelý sloup z šedého kamene, nejméně tři sáhy dlouhý a půl sáhu široký. Každý odhalený kousek byl pokryt zvláštními symboly, které pak byly všechny obklopeny tenkou řádkou značek, jež Rand považoval za písmo. I kdyby ten jazyk uměl číst – pokud to vůbec jazyk byl – nápis – pokud to nápis byl – byl dávno setřen, až byl nečitelný. Symboly přece jen trochu rozeznával. Některé z nich. Mnoho z nich mohla být práce deště a větru.
Po hrstech začal vytrhávat trávu kolem sloupu, aby lépe viděl, a ohlédl se na Aviendhu. Ta si stáhla šufu na ramena, odhalujíc tak krátké narudlé vlasy, a sledovala ho s tvrdým, vyrovnaným výrazem. „Tobě se nelíbím,“ prohodil Rand. „Proč?“ Musel najít jeden symbol, ten jediný, který znal.
„Líbit se mi?“ řekla. „Možná jsi Ten, jenž přichází s úsvitem, osudový muž. Komu by se líbil někdo takový? Kromě toho, chodíš si volně, i přes ten svůj mokřinský obličej, a přesto jdeš do Rhuideanu pro čest, kdežto já...“
„Kdežto ty co?“ zeptal se Rand, když se Aviendha odmlčela. Prohlížel si pomalu sloup. Kde to je? Dvě rovnoběžné čárky zkřížené podivným klikyhákem. Světlo, jestli je to zasypané, bude nám trvat hodiny, než to obrátíme. Náhle se rozesmál. Hodiny ne. Mohl by usměrnit a vyzvednout celý sloup ze země, nebo by to mohla udělat Moirain nebo Egwain. Portálový kámen se možná nedal přemístit, ale určitě by s ním pohnuli aspoň natolik. Usměrňování mu ale nepomůže najít ty vlnovky. Ty mohl najít jen tak, že celý kámen pečlivě prohlédne a případně osahá.
Aielanka si místo odpovědi dřepla a krátké oštěpy si položila na kolena. „Choval ses k Elain špatně. Mně by to nevadilo, ale Elain je skoro-sestra Egwain, která je mou přítelkyní. Přesto tě má Egwain ráda, takže kvůli ní to zkusím.“
Rand, prohledávaje široký sloup, jen zavrtěl hlavou. Zase Elain. Občas měl dojem, že všechny ženy náležejí k jednomu cechu, tak jako řemeslníci ve městech. Provedete něco jedné, a dalších deset, které potkáte, to bude vědět a pěkně vám to vytmaví.
Náhle se zarazil a vrátil se rukou kousek zpátky. Symbol byl omšelý tak, že se skoro nedal rozeznat, ale Rand si byl jist, že svoje vlnovky našel. Představovaly Portálový kámen na Tomově Hlavě, ne v Pustině, ale označovaly to, co bylo patou sloupu, když ještě stál. Symboly na vrcholku představovaly jednotlivé světy. Ty u paty zase Portálové kameny. Se symbolem z vrcholku a jedním ze spodku by měl být schopen dostat se k danému Portálovému kameni v daném světě. Jen s tím na spodku Rand věděl, že dokáže dorazit k Portálovému kameni v tomto světě. Například k Portálovému kameni u Rhuideanu. Kdyby pro něj znal symbol. Teď už potřeboval jen štěstí, potřeboval, aby mu ten tah, který vyvolávali ta’veren, pomohl.
Na rameno mu dopadla čísi ruka a Rhuark váhavě poznamenaclass="underline" „Tyhle dva se ve starých spisech používají pro Rhuidean. Kdysi dávno se často nepsala ani jména.“ Přejel prstem po dvou trojúhelnících, z nichž každý obsahoval něco, co vypadalo jako rozdvojený blesk. Jeden ukazoval napravo, druhý nalevo.
„Víš, který to je?“ zeptal se Rand. Aielan odvrátil zrak. „Ať shořím, Rhuarku, musím to vědět. Vím, že o tom nechceš mluvit, ale musíš mi to říct. Pověz mi to, Rhuarku. Už jsi někdy něco takového viděl?“
Druhý muž se zhluboka nadechl, než odpověděl. „Už jsem takové viděl.“ Každé slovo jako by z něj tahali párem volů. „Když muž odchází do Rhuideanu, moudré a náčelníci kmenů čekají na svazích Chaendaeru poblíž kamene, jako je tenhle.“ – Aviendha vstala a škrobeně odešla. Rhuark se za ní zamračil. „Víc o tom nevím, Rande al’Thore. Ať už nikdy nespočinu ve stínu, pokud ano.“
Rand přejel prsten nečitelný nápis kolem trojúhelníků. Který z nich? Jen jeden ho zanese tam, kam chce jít. Druhý by ho mohl přenést na druhý konec světa nebo třeba na dno moře.
Ostatní Aielové se shromáždili na úpatí kopce s nákladními mezky. Moirain a ostatní sesedli a vyšplhali do mírného svahu vedouce své koně s sebou. Mat držel Jeade’ena stejně jako svého hnědého valacha, a držel hřebce hezky daleko od Lanova Mandarba. Oba hřebci se teď, když byli bez jezdců, ohnivě pozorovali.
„Ty opravdu nevíš, co děláš, viď?“ namítala Egwain. „Moirain, zastav ho. Do Rhuideanu můžeme dojet. Proč ho v tom necháváš pokračovat? Proč něco neřekneš?“
„Co navrhuješ, abych udělala?“ podotkla Aes Sedai suše. „Těžko ho mohu odtáhnout za ucho. A možná se teď dozvíme, jak užitečné je snění doopravdy.“
„Snění?“ vyhrkla prudce Egwain. „Co má snění s tímhle společnýho?“
„Budete už vy dvě zticha?“ Rand se přiměl mluvit trpělivě. –„Snažím se rozhodnout.“ Egwain se na něj rozhořčeně podívala. Moirain nevykazovala žádné pocity, ale napjatě ho sledovala.
„Musíme to dělat takhle?“ zeptal se Mat. „Co máš proti jízdě?“ Rand se na něho jen podíval a Mat znepokojeně pokrčil rameny.
„Ó, ať shořím. Jestli se snažíš rozhodnout...“ Vzal otěže obou koní do jedné ruky, vylovil z kapsy minci, zlatou tarvalonskou marku, a povzdechl si. „Zas ta stejná mince, co?“ A překulil si minci mezi prsty. „Občas... mívám štěstí, Rande. Ať rozhodne mý štěstí. Hlava, ten, co ukazuje doprava. Plamen, ten druhej. Co říkáš?“
„Tohle je to nejsměšnější,“ začala Egwain, ale Moirain ji pokynem ruky umlčela.
Rand kývl. „Proč ne?“ Egwain cosi reptala. Rand zachytil jen slova „muži“ a „kluci", ale neznělo to jako lichotka.
Mince vylétla do vzduchu, jak ji Mat vyhodil palcem, a matně se zaleskla ve slunci. Mat ji sebral ze vzduchu a plácl si ji na hřbet druhé ruky. Potom zaváhal. „Je to pěkná pitomost věřit mincím, Rande.“
Rand bez dívání položil dlaň na jeden ze symbolů. „Tenhle,“ řekl. „Vybral jsi tenhle.“
Mat se podíval na minci a zamrkal. „Máš pravdu. Jaks to věděl?“
„Dřív nebo později to muselo fungovat i u mě.“ Nikdo z ostatních nechápal – to Rand viděl – ale na tom nezáleželo. Zvedl ruku a podíval se, co s Matem vybrali. Trojúhelník ukazující doleva. Slunce již sklouzlo z nadhlavníku. Musel to udělat správně. Chyba, a mohli by čas ztratit, ne získat. To musel být ten nejhorší výsledek. Prostě musel.
Rand vstal, zalovil ve váčku a vytáhl malý tvrdý předmět, řezbu z lesklého, tmavozeleného kamene, která mu padla do dlaně. Soška představovala muže s kulatou tváří i tělem, sedícího se zkříženýma nohama s mečem na kolenou. Přejel palcem po holé hlavě postavičky. „Sežeň sem všechny. Každého. Rhuarku, řekni jim, aby ty soumary přivedli sem nahoru. Všichni musejí být, co nejblíž to půjde.“