„Proč?“ zeptal se Aielan.
„Jdeme do Rhuideanu.“ Rand nadhodil sošku v dlani a pak se sklonil a poplácal Portálový kámen. „Do Rhuideanu. Právě teď.“
Rhuark se na něj dlouze, klidně zadíval, pak se narovnal a hned zavolal na ostatní Aiely.
Moirain přistoupila blíž. „Co je to?“ zeptala se zvědavě.
„Angrial,“ odpověděl Rand a obrátil řezbu v dlani. „Jeden z těch, co fungují pro muže. Našel jsem ho ve velké sbírce, když jsem šel hledat ten rám. Meč mě přiměl ho vybrat, a pak jsem to poznal. Jestli přemýšlíš, jak chci usměrnit dost síly, aby nás to všechny – Aiely, soumary, všechno a všechny – přeneslo, tak díky tomuhle.“
„Rande,“ ozvala se znepokojeně Egwain. „Určitě jsi přesvědčený, že děláš, co je nejlepší, ale jsi si opravdu jistý? Jsi si jistý, že ten angrialje dost silný? Já ani nevím určitě, že to je angrial. Věřím ti, když to říkáš, ale angrialy jsou různé, Rande. Aspoň ty, které používají ženy. Některé jsou mocnější než jiné, a velikost ani tvar tomu neodpovídají.“
„Jasně, že jsem si jistý,“ zalhal Rand. Nemohl figurku vyzkoušet, ne pro tento účel, aniž by dal polovině Tearu vědět, že má cosi v plánu, ale myslel si, že to půjde. Jenom tak tak. A i když byl malý, nikdo nepozná, že je pryč z Kamene, dokud se někdo nerozhodne sbírku překontrolovat. Což nebylo příliš pravděpodobné.
„Nechat tam Callandor a vzít si tohle,“ mumlala Moirain. „Zřejmě máš rozsáhlé znalosti ohledně užívání Portálových kamenů. Větší, než jsem si myslela.“
„Verin mi toho hodně řekla,“ prohlásil Rand. Verin mu opravdu něco řekla, ale právě Lanfear mu to vysvětlila první. Znal ji tehdy jako Seléné, ale nehodlal to vysvětlovat Moirain, stejně jako jí nehodlal prozradit, že mu Lanfear nabídla pomocnou ruku. Aes Sedai vzala na vědomí zprávu o zjevení Lanfear až příliš klidně, dokonce i na svůj obvyklý postoj. A měla v očích ten zvažující pohled, jako by ho v duchu zvažovala na vážkách.
„Buď opatrný, Rande al’Thore,“ pravila tím ledovým, melodickým hlasem. „Každý ta’veren tvaruje do určité míry vzor, ale takový ta’veren, jako jsi ty, by mohl rozervat krajku věků navěky.“
Rand by byl moc rád věděl, nač Moirain myslí. Moc rád by byl věděl, co chystá.
Do svahu vylezli Aielové se soumary, a jak se tlačili blíž k němu a Portálovému kameni, úplně pokryli celý svah kolem kamene. Tlačili se těsně k sobě, jenom Moirain a Egwain zůstávaly na volném prostranství. Rhuark na Randa kývl, jako by říkaclass="underline" Je to hotovo, teď je to na tobě.
Rand potěžkal malý zelený angrial a napadlo ho, že Aielům řekne, aby tu zvířata nechali, ale zůstávala otázka, jestli by to udělali, a on je chtěl přepravit všechny s tím, že mu pak budou zavázáni, protože pro ně taky něco udělal. Dobrá vůle mohla být v Pustině vzácným zbožím. Aielové ho sledovali s neproniknutelnými výrazy. Někteří se však zahalili. Mat pořád dokola nervózně převaloval tarvalonskou marku mezi prsty a Egwain, jíž se na čele perlil pot, byla jediná, kdo vypadal znepokojeně. Nemělo smysl dál čekat. Musel konat rychleji, než ostatní dokázali přemýšlet.
Zahalil se tedy do prázdnoty a sáhl po pravém zdroji, tom odporném mihotavém světle, které tu vždy bylo přítomno někde těsně za ramenem. Naplnila ho jediná síla, dech života, vichr, který by dokázal vyvrátit i vzrostlé duby, letní vítr sladký vůní květin, odporné výpary z kupy hnoje. Vznášeje se v prázdnotě se Rand upřel na trojúhelník s bleskem před sebou a vsáhl skrze angrial, zhluboka natáhl ze zuřícího proudu saidínu. Musel je přenést všechny. Muselo to fungovat. Drže se symbolu Rand natáhl z jediné síly, natáhl jí do sebe tolik, až si byl jist, že se rozletí na tisíc kousků. A táhl dál. Ještě víc.
Svět jako by mrknutím oka zmizel.
23
Za Kamenem
Když se jí země zvedla pod nohama, Egwain klopýtla a objala Rosu kolem krku. Všude kolem se Aielové snažili zabránit nákladním hýkajícím soumarům, aby nesklouzli po prudkém kamenitém svahu, kde nic nerostlo. Udeřil do ní žár, který si pamatovala z Tel’aran’rhiodu. Vzduch se jí mihotal před očima a země ji pálila do nohou i přes podrážky bot. Chvíli ji bolestivě svědila kůže, ale pak se jí ze všech pórů vyřinul pot. Jen se jí vpil do šatů, a jako kdyby se okamžitě vypařil.
Vzpírající se soumaři a vysocí Aielové jí téměř zcela zakrývali výhled, ale občas mezi nimi něco zahlédla. Silný sloup z šedého kamene, trčící nakřivo ze země necelé tři kroky daleko, a tolik odřený větrem poháněným pískem, až se nedalo poznat, jestli je to dvojče Portálového kamene z Tearu. Rozervané hory s kolmými stěnami, jež vypadaly, jako by je nějaký šílený obr rozťal sekerou, se pekly pod paprsky slunce stojícího vysoko na bezmračné obloze. A přesto uprostřed dlouhého, neúrodného údolí hluboko dole visela hustá mlha, vzdouvající se jako mraky. Planoucí slunce ji zcela určitě mohlo ve chvilce sežehnout, ale tato mlha se vlnila sluncem zcela nedotčena. A z té převalující se šedi vyčnívaly vrcholky věží, některé zakončené do špičky, jiné náhle, jako by na nich zedníci ještě pracovali.
„Měl pravdu,“ zamumlala si pro sebe. „Město v oblacích.“
Mat pevně svíral uzdu svého valacha a s rozšířenýma očima se divoce rozhlížel kolem sebe. „Zvládli jsme to!“ zasmál se. „Zvládli jsme to, Egwain, a bez... Ať shořím, zvládli jsme to!“ Rozvázal si u krku tkanice od košile. „Světlo, ale že je tu vedro. Ať shořím, ale je to pravda!“
Egwain si náhle uvědomila, že Rand klečí, hlavu má sklopenou a opírá se rukou o zem. Egwain za sebou přitáhla svou kobylku a protlačila se mezi hemžícími se Aiely k Randovi ve chvíli, kdy mu Lan pomáhal na nohy. Moirain již byla u něj a napohled klidně si Randa prohlížela – jen lehké napětí v koutku úst prozrazovalo, že by mu nejradši dala jednu za uši.
„Dokázal jsem to,“ funěl Rand a rozhlížel se kolem sebe. Jedině díky strážci se udržel na nohou, obličej měl strhaný a vyhublý jako člověk na smrtelné posteli.
„Bylo to těsně,“ podotkla Moirain jen chladně. Velice chladně. „Angrial na tento úkol nestačil. Tohle už nesmíš nikdy udělat. Když budeš riskovat, musíš si to dobře promyslet a mít k tomu vážný důvod. To rozhodně.“
„Já neriskuju, Moirain. Na riskování je tu Mat.“ Rand se přinutil otevřít pravou ruku. Angrial, malý tlustý mužíček mu zaryl špičku vyřezávaného meče do dlaně přímo do vypálené volavky. „Možná máš pravdu. Možná jsem opravdu potřeboval nějaký silnější. Snad jen o trochu.“ Přidušeně se zasmál. „Fungovalo to, Moirain. A to je důležitý. Předběhl jsem je všechny. Fungovalo to.“
„Na tom jediném taky záleží,“ poznamenal Lan a kývl.
Egwain rozhořčeně zasykla. Muži. Jeden se málem zabije a pak se to snaží obrátit v žert, a druhý mu pak řekne, že udělal tu správnou věc. Copak nikdy nevyrostou?
„Únava z usměrňování není jako jiné vyčerpání,“ řekla Moirain. „Nemohu tě jí úplně zbavit, ne když jsi usměrnil tolik jako právě teď, ale udělám, co půjde. Možná to, co přetrvá, ti bude připomínat, abys byl v budoucnu opatrnější.“ Opravdu se zlobila a v jejím hlase se ozýval jistý náznak uspokojení.