Když se Aes Sedai natáhla k Randovi a uchopila jeho hlavu do dlaní, obklopila ji záře saidaru. Rand roztřeseně vydechl a neovladatelně se roztřásl. Vzápětí se jí vytrhl a odtáhl se i od Lana.
„Zeptej se, Moirain,“ řekl Rand chladně a nacpal si angrial do váčku u pasu. „Nejdřív se zeptej. Nejsem tvůj psí mazlíček, aby sis se mnou mohla dělat, cokoliv se ti zlíbí a kdykoliv se ti zlíbí.“ Otřel si dlaně, aby nebylo vidět ani kapičku krve. Egwain znovu rozhořčeně sykla. Dětinské a nevděčné až hanba. Teď už aspoň mohl stát sám, i když stále vypadal unaveně, a ona nepotřebovala vidět jeho dlaň, aby věděla, že maličké bodnutí zmizelo, jako by tam nikdy nebylo. Bylo to od něj hrozně nevděčné. Kupodivu ho ale Lan nesepsul, že s Moirain mluví takovým způsobem.
Připadlo jí, že teď, když Aielové uklidnili soumary, stojí tu naprosto tiše. Ostražitě se rozhlíželi, nedívali se však na údolí a mlhou zahalené město, které muselo být Rhuideanem, ale na dva tábory naproti nim asi půl míle daleko. Dva shluky desítek a desítek nízkých stanů s odkrytými boky, jeden dvakrát větší než druhý, visely na horském úbočí a téměř v něm mizely, ale šedohnědí Aielové v obou táborech byli jasně viditelní. V rukou drželi krátké oštěpy a luky s nasazenými šípy a ti, co ještě nebyli zahalení, si právě halili tváře. Vypadali, jako kdyby stáli na špičkách, připravení k boji.
„Mír Rhuideanu,“ zavolala shora jakási žena a Egwain cítila, jak z Aielů, kteří ji obklopovali, opadá napětí. Ti mezi stany si začali sundávat závoje, i když se stále měli na pozoru.
Egwain si uvědomila, že ještě výš ve svahu je další, mnohem menší tábor, jen pár nízkých stanů na malé plošince. Od horního tábora scházela čtveřice žen, všechny vypadaly vyrovnaně a důstojně v tmavomodrých sukních a volných bílých halenách, s hnědými či šedými loktušemi, které měly kolem ramen i přes panující vedro, z něhož se Egwain začínala točit hlava, a množstvím zlatých a slonovinových náramků a náhrdelníků. Dvě ženy měly vlasy bílé a jedna v barvě slunce a všem spadaly až do pasu. Kolem čela jim vlasy přidržovaly stočené šály.
Egwain poznala jednu z bělovlasých žen: Amys, moudrou, kterou potkala v Tel’aran’rhiodu. Opět ji ohromil kontrast Amysiných opálených rysů a sněhobílých vlasů. Moudrá prostě nevypadala dost staře. Druhá bělovlasá žena měla vrásčitý obličej babičky a další, s tmavými prošedivělými vlasy, vypadala skoro stejně stará. Egwain si byla zcela jistá, že všechny čtyři ženy jsou moudré, pravděpodobně ty stejné čtyři, které podepsaly onen dopis Moirain.
Aielanky se zastavily deset kroků nad skupinkou kolem Portálového kamene a žena s tváří babičky rozhodila ruce a promluvila stařeckým, přesto však silným, hlasem. „Kéž na vás spočine mír Rhuideanu. Kdo přichází k Chaendaeru, smí se v míru vrátit ke svým závazkům. Na této zemi nebude prolita žádná krev.“
S tím se začali Aielové z Tearu rozcházet a rychle si rozdělili nákladní zvířata i obsah košů. Nyní se nerozcházeli podle společenstev. Egwain viděla, jak Děvy odcházejí s několika skupinkami, z nichž některé okamžitě začaly obcházet horu, aby se vyhnuly oběma táborů, a to i bez ohledu na mír Rhuideanu. Jiní Aielové se vydali k jednomu či druhému shluku stanů, kde teprve odložili zbraně.
Ne každý si byl mírem Rhuideanu jist. Lan si uvolnil jílec meče v pochvě, i když Egwain viděla, že na něm nemá položenou ruku, a Mat si spěšně vsunul dva nože zpátky do rukávů. Rand stál s palci zastrčenými za opaskem, ale na očích mu bylo vidět, jak se mu ulevilo.
Egwain hledala očima Aviendhu, aby se jí zeptala na pár věcí, než přistoupí k Amys. Doufala, že Aielanka bude tady, na svém vlastním území, ohledně moudrých vstřícnější. Zahlédla Děvu, jak nese jutový pytel, z něhož se ozývalo cinkání, a rychlým krokem míří k jednomu z táborů.
„Zůstaneš tady, Aviendho,“ pravila moudrá se šedivými prameny ve vlasech nahlas. Aviendha se na místě zastavila, ale na nikoho se ani nepodívala.
Egwain k ní vykročila, ale Moirain zamumlala: „Radši se do toho nepleť. Pochybuji, že touží po soucitu nebo že bude vnímat, pokud jí nabídneš něco jiného.“
Egwain proti své vůli přikývla. Aviendha se tvářila, že chce, aby ji všichni nechali na pokoji. Co to po ní moudré chtěly? Porušila snad nějaké pravidlo nebo zákon?
Egwain by další společnost Aielanky nevadila. Cítila se celá nesvá, když tu tak stála a kolem nebyl žádný Aiel, zato všichni v táborech se dívali. Aielové, kteří s nimi přišli od Kamene, byli zdvořilí, i když ne doslova přátelští. Diváci však nevypadali ani na jedno. Svádělo ji to obejmout saidar. Jedině Moirain, vyrovnaná a chladná jako vždy, i přes kapky potu na čele, a Lan, nepohnutý jako skály kolem nich, jí v tom zabránili. Dokud oni přijímali, co se kolem dálo, ona bude také. Ale přála si, aby ti Aielové přestali tak civět.
Rhuark s úsměvem sešplhal dolů. „Vrátil jsem se, Amys, i když bych se vsadil, že ne tak, jak jsi čekala.“
„Věděla jsem, že dneska dorazíš, stíne mého srdce.“ Natáhla ruku, aby ho mohla pohladit po tváři, a hnědá loktuše jí sklouzla dolů. „Moje sestry-ženy ti posílají nejsrdečnější pozdravy.“
„Tak tohle jsi myslela sněním,“ poznamenala Egwain tiše k Moirain. Lan byl jediný, kdo byl dost blízko, aby ji slyšel. „Proto jsi byla ochotná nechat Randa zkusit nás sem přenést portálovým kamenem. Ony o tom věděly a sdělily ti to v tom dopise. Ne, to by nedávalo smysl. Kdyby se byly zmínily o portálovém kameni, nezkoušela bys mu to rozmluvit. Ony ale věděly, že tu budeme.“
Moirain kývla, aniž odtrhla zrak od moudrých. „Napsaly, že se s námi sejdou tady, na Chaendaeru, dneska. Považovala jsem to za... nepravděpodobné... dokud se Rand nezmínil o Portálových kamenech. Když si byl tak jistý – i přesto, že jsem ho odrazovala – že jeden stojí i tady... Řekněme, že náhle bylo velice pravděpodobné, že dneska dorazíme do Chaendaeru.“
Egwain se zhluboka nadechla. Takže tohle byla jedna z věcí, které snílkové dokázali. Nemohla se dočkat, až se začne učit. Chtěla zajít za Rhuarkem a představit se Amys – znovu se jí představit – ale Rhuark a Amys se dívali jeden druhému do očí způsobem, který vylučoval jakékoliv vyrušení.
Z každého tábora vyšel jeden muž. První byl vysoký, širokoplecí, s vlasy barvy ohně a ještě na vrcholku sil, druhý starší, snědší, ale neméně vysoký, i když štíhlejší. Oba muži se zastavili pár kroků od Rhuarka a moudrých. Starší muž, s tváří jako z vydělané kůže, neměl až na nůž s těžkou čepelí u pasu žádnou viditelnou zbraň, druhý však měl oštěpy, kožený puklíř a hlavu nesl vysoko a na Rhuarka upíral pyšný pohled plný opovržení.
Rhuark si ho nevšímal a obrátil se ke staršímu muži. „Vidím tě, Heirne. Náčelníci klanů se už snad usnesli, že jsem mrtvý? Kdo chce převzít moje místo?“
„Vidím tě, Rhuarku. Žádný z Taardadů do Rhuideanu nevstoupil, ani po tom netouží. Amys řekla, že sem dnes půjde za tebou, a tyto moudré putovaly s ní. Přivedl jsem tyto muže z klanu Jindo, abychom je sem bezpečně doprovodili.“
Rhuark vážně kývl. Egwain měla pocit, že právě bylo řečeno, nebo aspoň naznačeno, něco velice důležitého. Moudré rusovlasému muži nevěnovaly nejmenší pozornost, a Rhuark s Heirnem také ne, ale podle toho, jak muži vystoupila červeň do tváří, na něj mohli civět. Egwain se podívala na Moirain, ta však jenom lehce zavrtěla hlavou. Taky nevěděla, oč jde.