„To není dovoleno,“ pravila ostře Melain a dlouhé rudozlaté vlasy jí zavlály, jak prudce zavrtěla hlavou. „Ve tvých žilách žádná aielská krev neproudí.“
Rand si Mata celou dobu velmi pozorně prohlížel. „Přišel se mnou,“ řekl nakonec. „Daly jste povolení mně, a on může jít se mnou, ať už vy říkáte co chcete.“ Hleděl na moudré, ne vyzývavě, prostě jen odhodlaně, bylo vidět, že učinil konečné rozhodnutí. Egwain ho takového dobře znala. Teď neustoupí, ať moudré řeknou cokoliv.
„Není to dovoleno,“ zopakovala Melain pevně, obracejíc se na své sestry. Přetáhla si šál přes hlavu. „Zákon je jasný. Žádná žena nesmí vstoupit do Rhuideanu víc než dvakrát, žádný muž víc než jednou, a vstoupit nesmí nikdo, kdo není aielské krve.“
Seana zavrtěla hlavou. „Hodně věcí se mění, Melain. Staré způsoby...“
„Jestli je tím pravým,“ ozvala se Bair, „přišel čas změny. Aes Sedai stojí na Chaendaeru a také aan’allein ve svém měňavém plášti. Můžeme se dále držet starých zvyklostí? Vědouce, kolik se toho změnilo?“
„Nesmíme v žádném případě ustrnout,“ řekla Amys. „Vše stojí na pokraji změny. Melain?“ Zlatovlasá žena se podívala na hory, jež je obklopovaly, a mlhou zahalené město pod nimi, pak si povzdechla a kývla. „Je rozhodnuto,“ prohlásila Amys obracejíc se k Randovi s Matem. „Vy,“ začala, a pak se odmlčela. „Jakými jmény se zovete?“
„Rand al’Thor.“
„Mat. Mat Cauthon.“
Amys kývla. – „Ty, Rande al’Thore, musíš vstoupit do srdce Rhuideanu, do samotného středu. Přeješ-li si jít s ním, Mate Cauthone, budiž, ale vězte, že většina mužů, kteří do srdce Rhuideanu vstoupili, se nevrátila, a někteří se vrátili šílení. Nesmíte si s sebou vzít ani jídlo, ani vodu, jako připomínku našeho bloudění po Rozbití světa. Musíte do Rhuideanu vstoupit neozbrojeni, budete mít jen své ruce a odvahu, na počest Jennů. Máte-li zbraně, položte je na zem před nás. Budou tu na vás čekat, dokud se nevrátíte. Pokud se vrátíte.“
Rand si odepjal opasek s nožem a položil ho Amys k nohám, pak po chvilce váhání přidal sošku malého tlouštíka, vyřezanou ze zeleného kamene. „Líp to udělat neumím,“ řekl.
Mat začal s opaskem s nožem a pokračoval dál tím, že vytáhl nože z rukávů a zpod kabátce, jeden dokonce vyndal zpoza krku, a vytvořil tak hromádku, která zřejmě udělala dojem i na Aielanky. Pak se zastavil, jako by již skončil, podíval se na ženy a dva další nože vytáhl z vysokých bot. „Zapomněl jsem na ně,“ prohlásil s úsměvem a pokrčením ramen. Moudré na něj upřeně hleděly, až mu zmizel úsměv ze rtů.
„Jsou zaslíbeni Rhuideanu,“ pravila Amys obřadně a vzhlédla nad dvojici mužů, a tři zbývající ženy odpověděly zároveň: „Rhuidean patří mrtvým.“
„Do svého návratu nesmějí promluvit s žádnou živou bytostí,“ pokračovala zpěvavým hlasem a ostatní znovu odpověděly. „Mrtví nemluví s živými.“
„Neuvidíme je, dokud znovu nestanou mezi živými.“ Amys si přetáhla lokruši přes oči a ostatní tři ženy ji jedna po druhé napodobily. S tvářemi již zakrytými sborově pronesly: „Odejděte ze světa živých a nepronásledujte nás vzpomínkami na to, co je ztraceno. Nemluvte o tom, co vidí mrtví.“ Pak se odmlčely a jen tam tak stály, s loktušemi přes oči, a čekaly.
Rand s Matem se na sebe podívali. Egwain chtěla jít za nimi, promluvit s nimi – měli ten příliš kamenný výraz, jaký si muži nasazovali, když nechtěli, aby někdo poznal, že jsou znepokojení nebo mají strach – ale to by mohlo narušit obřad.
Nakonec Mat vyštěkl smíchy. „No, hádám, že mrtví se aspoň můžou bavit mezi sebou. Rád bych věděl, jestli to platí pro... To je jedno. Myslíš, že bude v pořádku, když pojedeme?“
„Ani bych neřekl,“ odpověděl Rand. „Myslím, že budeme muset jít po svých.“
„Ó, ať shoří moje bolavý nohy. Takže bychom se do toho měli radši dát. Nejmíň půl odpoledne nám zabere, než se tam vůbec dostaneme. Jestli budeme mít štěstí.“
Rand se na Egwain usmál, jako by ji chtěl ujistit, že je všechno v pořádku, že žádné nebezpečí nehrozí, a oba mládenci se vydali dolů z kopce. Mat se zubil jako tehdy, když dělal něco obzvláště hloupého, třeba jako když tancoval na hřebeni střechy.
„Nehodláš provádět nic... šílenýho... že ne?“ zeptal se Mat. „Já se totiž chci vrátit živý.“
„To já taky,“ opáčil Rand. „To já taky.“
Dostali se z doslechu ostatních, a jak sestupovali stále níž, byli menší a menší. Když z nich byly již jenom maličké postavičky, v nichž bylo těžké rozeznat lidi, moudré sundaly loktuše.
Egwain si uhladila šaty přejíc si přitom, aby je neměla tak propocené, a s Rosou za sebou sešplhala kousek dolů ke čtveřici žen. „Amys? Já jsem Egwain z al’Vereů. Říkalas, že bych měla...“
Amys ji uťala gestem ruky a vzhlédla k místu, kde Lan vedl Mandarba, Oka a Jeade’ena za Moirain s Aldíb. „Tohle je teď záležitost žen, aan’alleine. Musíš zůstat stranou. Jdi do stanu. Rhuark ti poskytne vodu a stín.“
Lan počkal, než Moirain kývne, a pak se vydal směrem, kterým předtím odešel Rhuark. Díky jeho měňavému plášti se občas zdálo, že se před trojicí koní pohybuje jen hlava a paže bez těla.
„Proč mu tak říkáš?“ zeptala se Moirain, když byl Lan z doslechu. „Jeden muž. Ty ho znáš?“
„Víme o něm, Aes Sedai.“ V podání Amys ten titul zněl, jako když hovoří rovná s rovnou. „Poslední z Malkierů. Muž, který nevzdá svou válku proti Stínu, i když jeho lid již dávno zničila. Je velmi čestný. Ze snu vím, že jestli přijdeš, téměř jistě bude aan’allein s tebou, ale nevěděla jsem, že tě poslouchá.“
„Je můj strážce,“ pravila Moirain prostě.
Egwain měla pocit, že Aes Sedai je přes svůj vyrovnaný tón něčím znepokojená, a věděla proč. Lan přijde téměř jistě s Moirain? Lan Moirain vždycky následoval, byl by za ní šel i do Jámy smrti a bez mrknutí oka. Pro Egwain bylo skoro stejně zajímavé to „jestli přijdeš". Tak věděly moudré, že přicházejí, nebo ne? Vykládání snů nejspíš nebylo tak jasné, jak doufala. Už se chtěla zeptat, když promluvila Bair.
„Aviendho? Pojď sem.“
Aviendha znechuceně seděla stranou, rukama si objímala kolena a upřeně zírala do země. Kdyby ji Egwain neznala tak dobře, byla by si myslela, že druhá žena má strach. Když se Aviendha šplhala k místu, kde stály moudré, vláčela nohy za sebou. Když k nim došla, položila si ranec a stočené pokrývky k nohám.
„Je čas,“ řekla Bair nikoliv nelaskavě. Přesto v jejích světle modrých očích nebylo místo pro kompromisy. „Utíkala jsi s oštěpy, jak dlouho to šlo. Déle, než bys měla.“
Aviendha vzdorně zvedla hlavu. „Já jsem Děva oštěpu. Nechci být moudrou. Nebudu!“
Obličeje moudrých ztuhly. Egwain to připomnělo ženský kroužek u nich doma, když čelil ženě, která se hodlala dopustit nějaké hlouposti.
„Zacházelo se s tebou mírněji než za mých dnů,“ pravila Amys hlasem tvrdým jako kámen. „Já jsem také odmítla, když jsem byla povolána. Moje sestry oštěpu mi zlámaly oštěpy před očima. Odvedly mě k Bair a Coedelin se svázanýma rukama a nohama a bez šatů.“
„A hezkou panenkou v podpaždí,“ dodala Bair suše, „aby ti připomněly, jak dětinsky ses chovala. Pokud se vzpomínám, první měsíc jsi devětkrát utekla.“
Amys ponuře kývla. „A pokaždé jsem to obrečela jako nějaké malé děcko. Druhý měsíc jsem utekla jenom pětkrát. Myslela jsem, že jsem silná a tvrdá, jak jen žena může být. Ale nebyla jsem dost mazaná. Trvalo mi půl roku, abych zjistila, že jsi silnější a tvrdší, než já kdy můžu být, Bair. Nakonec jsem se naučila plnit povinnosti i závazky ke svému lidu. Jako se to naučíš i ty, Aviendho. Takové, jako jsme my dvě, mají závazky. Už nejsi dítě. Je čas, abys odložila panenky – a oštěpy – a stala se ženou, jakou se máš stát.“