„Musí to přijít,“ řekla Bair, i když to neznělo právě šťastně. „Vzor nás umístí tam, kam bude chtít on.“
„Tys znala Randovy rodiče?“ zeptala se opatrně Egwain. Ať už říkaly cokoliv, stále myslela na Kari a Tama al’Thorovy jako na Randovy rodiče.
„To je jeho příběh,“ prohlásila Amys, „Jestli ho bude chtít slyšet.“ Z toho, jak pevně tiskla rty, bylo zřejmé, že se o této věci nehodlá bavit dál.
„Pojďte,“ řekla Bair. „Teď není proč spěchat. Pojďte. Nabízíme vám vodu a stín.“
Egwain se při zmínce o stínu málem podlomila kolena. Namočený šátek kolem hlavy již téměř uschl, měla pocit, že má temeno hlavy úplně upečené a zbytek těla skoro také. Moirain vypadala téměř stejně vděčná, když následovaly moudré nahoru k několika nízkým stanům s otevřenými stranami.
Vysoký muž v sandálech a bílém hábitu s kapuci převzal jejich koně. Jeho tvrdá tvář a sklopené oči vypadaly v hlubině měkké látky jaksi nepatřičně.
„Dej zvířatům vodu,“ nařídila mu Bair, než se sklonila a vstoupila do nízkého stanu beze stěn, a muž se poklonil už jejím zádům a dotkl se čela.
Egwain váhala, než nechala muže Rosu odvést. Tvářil se sebevědomě, ale co může nějaký Aiel vědět o koních? Přesto si nemyslela, že by jim ublížil, a ve stanu byl tak nádherný stín. – Ve srovnání s ovzduším venku tam byl úžasný chládek.
Střecha stanu se zvedala do špičky kolem stanové tyče, ale ani tam se téměř nedalo narovnat. Jako by to mělo vyrovnat nevýrazné barvy, které Aielové nosili, zde na kobercích jasných barev, naskládaných do tolika vrstev, až tvrdá země nebyla vůbec cítit, ležely rozházené velké červené polštáře se zlatými třásněmi. Egwain a Moirain napodobily moudré, položily se na koberce a loktem se opřely o polštář. Uložily se do kruhu a byly tak blízko jedna druhé, že se málem dotýkaly.
Bair udeřila na mosazný gong a do stanu vstoupily dvě mladé ženy se stříbrnými podnosy, celé v bílém, s hlubokými kapucemi a sklopenýma očima, jako měl muž venku, a půvabně se sklonily. Poklekly doprostřed stanu a jedna každé z žen odpočívajících na polštářích naplnila malý stříbrný pohár vínem a druhá do větších pohárů nalila vodu. Beze slova potom obě s úklonami vycouvaly a nechaly lesklé podnosy a džbánky, celé orosené, ležet ve stanu.
„Tady je voda a stín,“ pravila Bair, „volně dávané. Ať mezi námi nestojí žádné přehrady. Jste tu vítány, jako jsou vítány první sestry.“
„Ať tu nestojí žádné přehrady,“ zamumlala Amys a ostatní. Poté, co usrkly vody, se Aielanky formálně představily. Bair z klanu Haido Shaarad Aielů. Amys z klanu Devět údolí kmene Taardad Aielů. Melain z klanu Jhirad Goshien Aielů. Seana z klanu Černý útes Nakai Aielů.
Egwain a Moirain se k obřadu připojily, i když Moirain pevněji stiskla rty, když se Egwain prohlásila za Aes Sedai ze zeleného adžah.
Jako by voda a stín strhly zeď, nálada ve stanu se viditelně změnila. Aielanky se začaly usmívat, mírně se uvolnily a na chvíli se věnovaly nezávaznému hovoru.
Egwain byla vděčnější za vodu než za víno. Ve stanu sice bylo chladněji než venku, ale i z pouhého dýchání jí vysychalo v hrdle. Amys kývla a Egwain si vděčně nalila druhý pohár.
Lidé v bílém pro ni byli překvapením. Bylo to sice hloupé, ale Egwain si uvědomila, že předpokládala, že kromě moudrých jsou všichni Aielové válečníci jako Rhuark a Aviendha. Ovšem, měli kováře a tkalce a jiné řemeslníky, museli je mít. Tak proč ne sluhy? Jenže Aviendha se ke sloužícím v Kameni chovala opovržlivě a nedovolila jim udělat nic, co si mohla udělat sama. Tito lidé s pokornou náturou se vůbec nechovali jako Aielové. Egwain si nevzpomínala, že by v obou velkých táborech viděla jen záblesk běli. „To mají sluhy jenom moudré?“ zeptala se.
Melain zaskočilo víno. „Sluhy?“ zalapala po dechu. „To jsou gai’šainové, ne sluhové.“ Mluvila, jako by to vše vysvětlovalo.
Moirain se lehce zamračila do poháru s vínem. „Gai’šainové? Jak to překládáte? ‚Ti, co přísahali mír v bitvě‘?“
„Jsou to prostě gai’šainové,“ řekla Amys. Zřejmě si však uvědomila, že jí nerozuměly. „Odpusť, ale víš o ji’e’toh?“
„Čest a závazek,“ odpověděla ihned Moirain. „Nebo snad čest a povinnost.“
„To jsou správná slova, ano. Ale význam. My žijeme podle ji’e’toh, Aes Sedai.“
„Nesnaž se jim vysvětlit všechno, Amys,“ varovala ji Bair. –Jednou jsem strávila měsíc, když jsem se snažila vysvětlit ji’e’toh mokřiňance, a ona nakonec měla víc otázek než na začátku.“
Amys kývla. „Budu se držet toho hlavního. Jestli to chceš vysvětlit, Moirain.“
Egwain by se raději začala bavit o snění a výcviku, ale k jejímu zklamání Aes Sedai odpověděla: „Ano, můžeš-li.“
Amys kývla a pokračovala. „Budu se držet hlavní linie gai ‘šain. Při tanci oštěpů si největší ji, čest, vysloužíš, když se dotkneš ozbrojeného nepřítele, aniž bys ho zabila či nějak zranila.“
„Největší čest je to proto, že je to tak těžké,“ řekla Seana a suše přimhouřila modrošedé oči, „a proto se to provádí zřídka.“
„Nejmenší čest pochází ze zabití,“ pokračovala dál Amys. „I dítě nebo blázen může zabít. Mezitím je chycení zajatce. Zjednodušila jsem to, jak vidíš. Existuje mnoho stupňů. Gai’šainové jsou zajatci, kteří byli takto lapeni, i když válečník, kterého se někdo dotkl, může žádat, aby byl jat jako gai’šain, a tím umenšil poctu svému nepříteli i vlastní ztrátu.“
„Děvy oštěpu a Kamenní psi jsou tímhle obzvlášť vyhlášení,“ přisadila si Seana, čímž si vysloužila přísný a zamračený pohled od Amys.
„Vykládám to já, nebo ty? Ale dál. Některé samozřejmě nelze zajmout jako gai’šaina. Moudrou, kováře, dítě, ženu s dítětem nebo takovou, která má dítě pod deset let. Gai’šain má toh k tomu, kdo jej nebo ji zajal. Pro gai’šaina to znamená sloužit rok a den, pokorně poslouchat, nedotknout se zbraně a nespáchat žádné násilí.“
Egwain to proti její vůli zaujalo. „To se nesnaží uprchnout? Já bych to určitě zkusila.“ Už nikdy nikomu nedovolím, aby ze mé udělal zajatce.
Moudré se zatvářily zděšeně. „Stalo se to,“ pravila škrobeně Seana, „ale není v tom žádná čest. Gai’šain, který uteče, je klanem vrácen zpátky a musí odsloužit celý rok a den znovu. Ztráta cti je tak veliká, že jeho první bratr nebo první sestra by mohli jít jako gai’šain také, aby odsloužili toh klanu. Víc než jeden, pokud mají dojem, že ztráta ji je veliká.“
Moirain to všechno poslouchala klidně a usrkávala vodu, ale Egwain měla co dělat, aby nevrtěla hlavou. Aielové byli šílení. Víc se toho říci nedalo. Ale bylo ještě hůř.
„Někteří gai’šainové teď dělají z pokory nadutost,“ řekla opovržlivě Melain. „Myslejí si, že si tak vyslouží čest, když dovedou poslušnost a pokoru na pokraj posměchu. To je nová věc, a je to hloupé. Nemá to nic společného s ji’e’toh.“
Bair se zasmála, ve srovnání se slabým hlasem zněl její smích překvapivě silně. „Hlupáci byli vždycky. Když jsem byla malá, Shaaradové a Tomanelle si skoro každou noc kradli dobytek a kozy. Chendu, správkyni střechy Maindeské Vrásy, odstrčil při přepadu stranou mladý Hledač vody z klanu Haido. Ona se vydala do Zahnutého údolí a požadovala, aby z ní chlapec učinil gai’šain. Nehodlala připustit, aby získal poctu tím, že se jí dotkl, protože když to udělal, držela v ruce stahovací nůž. Stahovací nůž! Je to zbraň, tvrdila Chenda, jako by byla Děvou. Ten kluk neměl na vybranou, musel udělat, co požadovala, i když se mu všichni smáli. Člověk prostě nepošle správkyni střechy zpátky bosky do její držby. Než uplynul rok a den, klany Haido a Jenda si vyměnily oštěpy a chlapec brzy zjistil, že je ženatý s Chendinou nejstarší dcerou, když jeho druhá matka stále ještě je jeho gai’šain. Snažil se ji dát své ženě jako součást věna, a obě ženy tvrdily, že se je snaží připravit o čest. Málem si musel vzít svou vlastní manželku jako gai’šain. Než byl toh odsloužen, skoro zase došlo k nájezdům mezi klany Haido a Jenda.“ Aielanky se málem doslova válely smíchy po podlaze a Amys a Melain si otíraly oči.