Egwain toho z příběhu moc nepochopila – rozhodně ne, proč měl být tak veselý – ale zdvořile se zasmála.
Moirain odložila pohár s vodou a vzala si malý pohárek s vínem. „Slyšela jsem muže vyprávět o tom, jak bojovali s Aiely, ale nic takového jsem ještě neslyšela. Rozhodně ne nic o Aielovi, který se vzdá, protože se ho někdo dotkl.“
„On se nevzdává,“ poukázala Amys. „To je ji’e’toh.“
„Nikdo by nepožádal o to, stát se gai’šainem mokřiňana,“ dodávala Melain. „Cizinci nevědí, co je to ji’e’toh.“
Aielanky si vyměnily pohledy. Náhle byly znepokojené. Proč? divila se Egwain. Aha. Pro Aiely nevědět, co je to ji’e’toh, musí být jako neznat slušné způsoby nebo nebýt poctivý. „Mezi námi jsou také čestní muži a ženy,“ řekla Egwain. „Většina z nás je taková. Poznáme, co je správné, a co je špatné.“
„Ovšemže ano,“ zamumlala Bair tónem, který naznačoval, že to není jedno a totéž.
„Poslala jsi mi dopis do Tearu,“ řekla Moirain, „než jsem se tam vůbec dostala. Tvrdila jsi hodně věcí, z nichž některé se ukázaly být pravda. Včetně toho, že se s tebou – musím – dneska sejít tady. Skoro jsi mi rozkazovala. A přesto jsi předtím řekla, jestli přijdu. Kolik z toho, cos napsala, je podle tebe pravda?“
Amys si povzdechla a odložila pohár s vínem, ale byla to Bair, kdo promluvil. „Mnoho není jisté, i pro někoho, kdo chodí ve snu. Amys a Melain jsou nejlepší z nás, a přesto ani ony nevidí všechno, co je, ani všechno, co může být.“
„Přítomnost je mnohem více jasnější než budoucnost dokonce i v Tel’aran’rhiodu,“ vysvětlovala zlatovlasá moudrá. „Co se děje, nebo aspoň co začíná, je vidět mnohem snáz než to, co se teprve stane, nebo může stát. Egwain ani Mata Cauthona jsme vůbec nezahlédly. A byla to jen poloviční šance, že mladý muž, který si říká Rand al’Thor, přijde. Kdyby nepřišel, bylo jasné, že zemře, a Aielové taky. Přesto přišel, a pokud přežije Rhuidean, aspoň někteří z Aielů přežijí také. To víme. Kdybys nepřišla ty, byl by mrtev. Kdyby nepřišel aan’allein, byla bys mrtvá ty. Jestli neprojdeš kruhy –“ Prudce se odmlčela, jako by se kousla do jazyka.
Egwain se napjatě předklonila. Moirain že má vstoupit do Rhuideanu? Ale Aes Sedai si toho nevšímala a Seana rychle promluvila, aby zakryla Melainino uklouznutí.
„Budoucnost není nijak dána. – Ve vzoru vypadá i ta nejjemnější krajka jako hrubá vlněná záplata, nebo zamotaná šňůra. V Tel’aran’rhiodu je možné vidět jisté způsoby, jak bude utkána budoucnost. Nic víc než to.“
Moirain se napila vína. „Starý jazyk se často špatně překládá.“ Egwain na ni zírala. Starý jazyk? A co ty kruhy, ter’angrial? Ale Moirain klidně pokračovala dál. – „Tel’aran’rhiod znamená svět snů, nebo možná neviděný svět. Ale ani jedno není úplně přesné. Je to mnohem složitější. Aan’allein. Jeden muž, ale také Muž, který je celým národem, a dá se to přeložit ještě dvěma či třemi dalšími způsoby. A slova, která jsme převzali do běžného užívání a nikdy jsme nepomysleli na jejich význam ve starém jazyce. Strážci jsou zváni ‚gaidinové‘, což značí ‚bratři bitev‘. Aes Sedai znamená ‚služebníci všech‘. A ‚Aiel‘, ‚Oddaný‘, ve starém jazyce. Ale je to silnější. Naznačuje to přísahu, která vešla do krve. Často jsem uvažovala nad tím, čemu jsou Aielové vlastně oddáni.“ Moudré měly náhle tváře jako ze železa, ale Moirain pokračovala dál. „A ‚Jenn Aielové‘, ‚Skutečně oddaní‘, ale opět silněji. Možná jediní skutečně oddaní‘. Jediní skuteční Aielové?“ Tázavě se na ně podívala, jako by neviděla jejich oči jako z kamene. Žádná z moudrých nepromluvila.
Co to ta Moirain dělá? Egwain nechtěla dopustit, aby jí Aes Sedai zničila naděje na to, že se dozví, co ji moudré mohou naučit. „Amys, mohly bychom si teď promluvit o snění?“
„Večer bude času dost,“ odtušila Amys.
„Ale –“
„Večer, Egwain. Možná jsi Aes Sedai, ale teď se znovu musíš stát žačkou. Zatím ani nesmíš jít spát, kdy budeš chtít, nebo spát dost lehce, abys mohla povědět, cos viděla před probuzením. Až začne slunce zapadat, začnu tě učit.“
Egwain sklonila hlavu a vyhlédla ze stanu. Ze stínu uvnitř byla záře venku, procházející vzduchem chvějícím žárem, až bolestivá. Slunce už stálo v půli cesty k vrcholkům hor.
Moirain se náhle zvedla na kolena, sáhla za sebe a začala si svlékat šaty. „Předpokládám, že musím jít, jako šla Aviendha,“ poznamenala, ale nebyla to otázka.
Bair se tvrdě podívala na Melain a mladší žena vydržela jen chvíli, než sklopila zrak. Seana rezignovaně podotkla: „Neměla jsi to vědět. Ale už se stalo. Změna. Jeden, co není pravé krve, odešel do Rhuideanu, a teď další.“
Moirain se zarazila. „Znamená snad nějaký rozdíl, že to vím?“
„Možná veliký,“ připustila Bair váhavě, „možná žádný. Často vedeme, ale nikdy neříkáme věci rovnou. Když jsme tě viděly v kruzích, pokaždé jsi to byla ty, kdo trval na tom, že půjde, kdo se dožadoval práva, i když nemáš pravou krev. Teď se o tom jedna z nás zmínila dříve. Změny toho, co jsme viděly, se již dějí. Kdo může říci, jaké budou ty další?“
„A co jste viděly, kdybych nešla?“
Baiřina vrásčitá tvář byla zcela bez výrazu, ale ve světle modrých očích se jí objevil soucit. „Už jsme ti toho řekly až moc, Moirain. To, co vidí ten, kdo chodí ve snu, se stane pravděpodobně, ne zcela jistě. Ti, kteří jednají s příliš velkými znalostmi budoucnosti, nevyhnutelně skončí pohromou, ať už díky jistotě, že vědí, co musí přijít, nebo proto, že se to snaží změnit.“
„Je milosrdenstvím kruhů, že vzpomínky vyblednou,“ dodávala Amys. „Žena pár věcí ví – velmi málo – které se stanou, a jiné nepozná, dokud se nemusí rozhodnout, pokud vůbec. Život je plný nejistoty a zápasu, rozhodování a změn. Ta, která ví, jak byl její život vetkán do vzoru, jako by věděla, jak položit vlákno při tkaní koberce, by vedla život jako zvíře. Pokud by se nezbláznila. Lidstvo bylo stvořeno k nejistotě, zápasu, rozhodování a změnám.“