Moirain poslouchala bez toho, aby na ní byla vidět netrpělivost, i když Egwain vytušila, že netrpělivá je. Aes Sedai byla zvyklá poučovat, ne být poučována. Když jí Egwain pomáhala se šaty, Aes Sedai mlčela a nepromluvila, dokud nedřepěla nahá na kraji koberce a nevyhlížela dolů ze svahu směrem k mlhou zahalenému městu dole v údolí. Tehdy pravila: „Nedovolte, aby mě Lan sledoval. Jestli mě uvidí, tak to zkusí.“
„Stane se, jak se má stát,“ opáčila Bair. Její slabý hlas teď zněl chladně a s konečnou platností.
Moirain po chvíli neochotně kývla a vyklouzla ze stanu do žáru panujícího venku. Okamžitě se rozběhla, bosá, dolů rozpálenou horou.
Egwain se zamračila. Rand a Mat, Aviendha a nyní Moirain, všichni jdou do Rhuideanu. „Přežije to? Zdálo se vám o tom, tak to musíte vědět.“
„Existují místa, kam se v Tel’aran’rhiodu vstoupit nedá,“ poučila ji Seana. „Rhuidean. Ogierská država. Pár dalších. Co se stane tam, je očím toho, kdo chodí ve snu, skryto.“
To nebyla odpověď – mohly vidět, jestli Moirain z Rhuideanu vyjde – ale bylo jasné, že víc jí toho neřeknou. „No dobře. Mám jít taky?“ Představa toho, co by ji čekalo v kruzích, ji nijak netěšila.
Bylo by to jako být znovu povýšena mezi přijaté novicky. Ale když šli všichni ostatní...
„Nebuď hloupá,“ napomenula ji důrazně Amys.
„Nic z takového jsme pro tebe neviděly,“ připojila Bair mírnějším tónem. „Tebe jsme vlastně vůbec neviděly.“
„A jestli požádáš, já souhlas nedám,“ pokračovala Amys. „Pro souhlas je třeba čtyř, a já souhlasit nebudu. Ty jsi tu, aby ses naučila chodit ve snech.“
„V tom případě,“ prohlásila Egwain a opřela se o polštář, „mě uč. Musí přece být něco, čím můžeš začít dřív, než slunce zapadne.“
Melain se na ni zamračila, ale Bair se suše uchichtla. „Je stejně dychtivá jako netrpělivá, stejně jako ty, když ses rozhodla učit, Amys.“
Amys kývla. „Doufám, že dokáže svou dychtivost udržet na uzdě a přestane být netrpělivá, už kvůli ní samé. Poslouchej mě dobře, Egwain. I když to bude tvrdé, musíš zapomenout, že jsi Aes Sedai, jestli se máš něčemu naučit. Musíš poslouchat, nezapomeň, a udělat, co se ti řekne. A nade všechno nesmíš do Tel’aran’rhiodu vstoupit dřív, než ti některá z nás řekne, že smíš. Přijímáš to?“
Nebude těžké zapomenout, že je Aes Sedai, když není. A ten zbytek zněl stejně hrozivě jako stát se znovu novickou. „Přijímám.“ Doufala, že to neznělo pochybovačně.
„Dobrá,“ řekla Bair. „Teď ti povím něco o chození ve snu a Tel’aran’rhiodu. Jen všeobecně. Až skončím, zopakuješ mi, co jsem říkala. Jestli nedokážeš vyjmenovat všechny důležité body, budeš dneska večer drhnout hrnce místo gai’šainů. Jestli máš tak špatnou paměť, že nedokážeš zopakovat, co jsem říkala, když ti to zopakuju... No, o tom si promluvíme, až na to dojde. Poslyš.
Tel’aran’rhiodu se může dotknout skoro každý, ale jen pár lidí do něj může skutečně vstoupit. Ze všech moudrých jen my čtyři můžeme chodit ve snech, a vaše Věž neměla nikoho, kdo by chodil ve snech, už skoro pět set let. Není to otázka jediné síly, i když si to Aes Sedai myslí. Já nemůžu usměrňovat a Seana taky ne, přesto však dokážeme chodit ve snu stejně jako Amys a Melain. Mnoho lidí se ve spánku o svět snů otře. Protože se o něj jenom otřou, probudí se jen s odřeninami a bolením tam, kde by měli mít polámané kosti a smrtelné rány. Ten, kdo chodí ve snech, vstoupí do snu plně, proto jsou po probuzení jeho zranění skutečná. Pro někoho, kdo je plně ve snu, ať v něm umí chodit či nikoliv, je smrt tam i tady. Vstoupit do snu příliš však znamená ztratit spojení s tělem. Pak není cesty zpátky a tělo zahyne. Říká se, že kdysi existovali tací, kteří mohli do snu vstoupit i tělesně a už nebýt v tomto světě. To bylo špatné, protože páchali zlo. O to se nikdy nesmíš pokusit, protože pak ztratíš jistou část toho, co z tebe činí lidskou bytost. Musíš se naučit vstoupit do Tel’aran’rhiodu tehdy, když chceš ty, a tak plně, jak chceš ty. Musíš se naučit vyhledat to, co vyhledat potřebuješ, a rozluštit to, co uvidíš, vstoupit do snů jiných, kteří jsou blízko, abys mohla napomoci léčení, a poznat ty, kdo jsou natolik plně ve snu, aby ti mohli ublížit...“
Egwain napjatě poslouchala. Fascinovalo ji to, naznačovalo to věci, o nichž ani netušila, že jsou možné, ale kromě toho také rozhodně nechtěla drhnout hrnce. Připadalo jí to nespravedlivé. Ať už museli Rand, Mat a ostatní čelit v Rhuideanu čemukoliv, rozhodně tam neskončí u drhnutí hrnců. A já s tím souhlasila! Prostě to nebylo spravedlivé. Ale také pochybovala, že měli nějakou naději vyhnout se Rhuideanu, stejně jako ona neměla naději vyhnout se těmto ženám.
24
Rhuidean
Hladký oblázek, který měl Mat v ústech, už nepomáhal tvorbě slin, což trvalo delší dobu. Mat jej nakonec vyplivl, dřepl si vedle Randa a zadíval se na vzdouvající se šedou stěnu asi třicet kroků před nimi. Mlha. Mat doufal, že tam aspoň bude chladněji než tady. A taky by ocenil trochu vody. Rty měl celé rozpraskané. Stáhl si šátek, který měl kolem hlavy, a otřel si obličej, ale potu nebylo ani tolik, aby zvlhčil šátek. Už v něm nezůstalo dost vlhkosti, aby propotil kus látky. Našel si vhodné místo a posadil se. Nohy v botách měl jako vařené vuřty. Vlastně se celý cítil tak nějak uvařený. Mlha se táhla doleva a doprava víc než míli a tyčila se jim na hlavami jako vysoký útes. Útes z husté mlhy uprostřed pustého, rozpáleného údolí. Musela tam být voda.
Proč se neodpaří? Tahle část se mu nelíbila. Přivedlo ho sem to, že si zahrával s jedinou silou, a teď se s ní zřejmě bude muset potýkat dál. Světlo, chci se zbavit jediné síly a Aes Sedai. Ať shořím, to chci! Cokoliv, jen aby nemusel myslet na to, že musí vstoupit do té mlhy, aspoň ještě chviličku. „To byla ta Egwainina aielská kamarádka, co jsem ji viděl utíkat,“ zachraptěl. Utíkat! V tomhle vedru. Z pouhého pomyšlení na běh ho nohy rozbolely ještě víc. „Aviendha. Nebo jak se to vůbec jmenuje.“
„Když to říkáš,“ utrousil Rand, který studoval mlhu před nimi. Mluvil, jako by měl plná ústa prachu, obličej měl spálený a i v podřepu se jaksi nejistě kymácel. „Ale co by dělala tady dole? A nahá?“
Mat to nechal být. Rand ji neviděl – od chvíle, kdy se dostali dolů, téměř neodtrhl oči od převalující se mlhy – a nevěřil, že ji Mat viděl. Běžela jako šílená a jim dvěma se vyhnula širokým obloukem. Mat měl dojem, že mířila do téhle divné mlhy. Rand zřejmě nedychtil o nic víc vstoupit než Mat. Mata napadlo, jestli vypadá taky tak hrozně jako Rand. Dotkl se tváře a trhl sebou. Čekal to.
„To tady zůstaneme celou noc? Tohle údolí je pěkně hluboký. Za pár hodin tady bude tma jako v pytli. Možná se kapku ochladí, ale já bych určitě nechtěl potkat zvířata, co se po tomhle místě potloukají v noci. Nejspíš to budou lvi. Slyšel jsem, že tady v Pustině lvi žijí.“
„Jsi si jistý, že tohle chceš, Mate? Slyšels, co říkaly moudré. Můžeš tam umřít nebo zešílet. Ještě se klidně můžeš vrátit ke stanům. Nechal jsi Oku na sedle láhve s vodou i měch.“
Mat si přál, aby mu to Rand nepřipomínal. Nejlepší bylo na vodu vůbec nemyslet. „Ať shořím, ne, nechci se vrátit. Musím tam jít. A co ty? Nestačí ti být tím zatraceným Drakem Znovuzrozeným? Musíš se taky stát prokletým náčelníkem aielskýho kmene? Proč jsi tady?“