„Musím tu být, Mate. Musím.“ Z jeho vyprahlého hlasu čišela odevzdanost, ale také něco jiného. Náznak dychtivosti. Ten chlap je opravdu šílený. On to chce udělat.
„Rande, možná je to odpověď, kterou dávají každýmu. Totiž ti hadí lidi. Jdi do Rhuideanu. Možná tady vůbec nemusíme být.“ Nevěřil tomu, ale s tou mlhou, která mu zírala do tváře...
Rand k němu otočil hlavu, ale nic neřekl. Nakonec praviclass="underline" „Mně se o Rhuideanu ani nezmínili, Mate.“
„Ó, ať shořím,“ zamumlal Mat. Chtěl si nějak najít cestu zpátky k tomu zkroucenému dveřnímu rámu v Tearu. Nepřítomně vytáhl z kapsy zlatou tarvalonskou marku, převalil ji mezi prsty a vrátil ji zpátky. Ti hadí lidé mu budou muset dát pár odpovědí, ať už budou chtít nebo ne. Nějak.
Bez dalšího slova se Rand zvedl a na nejistých nohou vykročil k mlze. Pohled upíral přímo před sebe. Mat si pospíšil za ním. Ať shořím, já tohle nechci udělat.
Rand se rovnou vrhl do mlhy, ale Mat váhal, než ho následoval. Tu mlhu musela přece jen udržovat jediná síla, když její okraj přímo bublal, aniž však postoupil dopředu či se stáhl dozadu. Zatracená jediná síla a ani jediná zatracená jiná možnost. První krok byl požehnanou úlevou, přechod do chladu a vlhka. Mat otevřel ústa, aby se mu vlhkost dostala na jazyk. Další tři kroky, a začal si dělat starosti. Viděl si tak tak na špičku nosu, jinak bylo vše beztvaře šedé. Nerozeznal dokonce ani stín, který by mohl být Randem.
„Rande?“ Ten zvuk snad ani nevyšel z jeho úst, šero jej pohltilo dřív, než se dostal k Matovým uším. Dokonce si ani nebyl jist, kterým směrem jde. Vepředu mohlo číhat cokoliv. Nebo pod nohama. Neviděl si ani na nohy. Mlha ho od pasu dolů dokonale zakrývala. Mat přesto zrychlil krok. A náhle stál vedle Randa v podivném světle, které nevrhalo žádný stín.
Mlha vytvářela ohromnou dutou kupoli zakrývající slunce, jejíž bublající vnitřní povrch vydával světlé, ostře modré světlo. Rhuidean nebyl ani tak velký jako Tear nebo Caemlyn, ale prázdné ulice byly široké jako kdekoliv jinde, se širokými pásy holé hlíny uprostřed, jako by tu kdysi rostly stromy, a velkými kašnami se sochami. Ulice lemovaly velikánské budovy, zvláštní paláce s rovnými stěnami z mramoru, křišťálu a broušeného skla, desítky sáhů vysoká schodiště či holé stěny. Nikde nebyla vidět žádná menší stavba, nic, co by mohla být prostá krčma, zájezdní hostinec nebo stáj. Jen ohromné paláce s lesklými sloupy přes dvacet loktů silnými, zvedající se na stovky kroků v červené, bílé či modré barvě, a úžasné věže, fiály i spirálové vížky, některé dokonce pronikaly do mraků nahoře.
Přes všechnu tu velkolepost město nikdy nebylo dokončeno. – Mnoho z těch nádherných budov končilo zubatou linkou nedokončené stavby. Barevné sklo v některých oknech tvořilo obrazy: vyrovnané, majestátní muže a ženy přes deset sáhů na výšku, východ slunce i noční oblohu plnou hvězd. Jiná okna tu zela prázdná. Město bylo nedokončené a dávno opuštěné. V žádné kašně nešplouchala voda. Město halilo ticho stejně dokonale jako mlžná kupole. Bylo tu mnohem chladněji než venku, ale stejně sucho. Pod nohama na světlých hladkých dlažebních kamenech jim skřípal prach.
Mat přesto doklusal k nejbližší kašně, jen pro jistotu, a naklonil se přes do pasu vysoký okraj. Tři nahé ženy, dvakrát vyšší než on a podpírající podivnou rybu se širokou tlamou, tu shlížely do zaprášené nádrže, v níž bylo stejně sucho jako v jeho ústech.
„Ovšem,“ promluvil za ním Rand. – „Mělo mě to napadnout dřív.“
Mat se ohlédl přes rameno. „Co tě mělo napadnout?“ Rand zíral na kašnu a otřásal se tichým smíchem. „Jen se drž, Rande. V poslední minutě ses nemohl zbláznit. Co tě mělo napadnout?“
Duté zabublání přitáhlo Matovu pozornost zpátky ke kašně. Rybě se z tlamy náhle vyřinula voda proudem silným, jako měl nohu. Mat přelezl do nádrže a rychle se postavil pod proud vody, zvrátil hlavu dozadu a otevřel ústa. Chladná, sladká voda, dost studená, aby ho to roztřáslo, a sladší než víno. Promáčela mu vlasy, kabátec i spodky. Mat pil, až měl dojem, že se utopí, a nakonec se dopotácel o kousek vedle a lapaje po dechu se jedné kamenné ženě opřel o nohu.
Rand tu pořád stál a civěl na kašnu, obličej měl zarudlý a rty rozpraskané. Tiše se smál. „Žádná voda, Mate. Říkaly, že si nesmíme přinést vodu, ale neříkaly nic o tom, co tu už je.“
„Rande? Ty se nenapiješ?“
Rand sebou trhl, pak vkročil do nádrže, v níž teď bylo po kotníky vody, a s cákáním se dobrouzdal k místu, kde stál Mat. Napil se stejně, se zavřenýma očima a obličejem zvednutým, aby mu na něj mohla téci voda.
Mat ho ustaraně sledoval. Nebyl úplně šílený, ještě ne. Ale jak dlouho by tam Rand stál a smál se, zatímco by mu žízeň měnila hrdlo v kámen, kdyby byl Mat nepromluvil? Mat nechal Randa stát ve vodě a vylezl z kašny. Voda se mu dostala i do bot. Mat si čvachtání nevšímal, nebyl si totiž jist, zda by si pak dokázal boty obout, kdyby si je teď zul. Kromě toho to bylo příjemné.
Hleděl na město a uvažoval, co tu vlastně dělá. Ti lidé říkali, že jinak zemře, ale stačilo jen vstoupit do Rhuideanu? Musím tu taky něco udělat? A pokud ano, tak co?
Zpola dokončené paláce v blankytném světle nevrhaly na prázdné ulice žádný stín. Mata zasvědilo mezi lopatkami. Všechna ta prázdná okna jako by na něj zírala, jakož i všechny zubaté okraje opuštěných zdí. Tam se mohlo skrývat cokoliv, a v paláci, jako byly tyhle, mohlo být cokoliv... Zatraceně naprosto cokoliv. Přál si, aby měl aspoň svoje nože v botách. Ale ty ženské, ty moudré, na něj zíraly, jako by přesně věděly, co před nimi skrývá. A mohly usměrňovat, jedna nebo všechny čtyři. Nebylo moudré rozzlobit ženu, která mohla usměrňovat, aspoň pokud jste se tomu mohli vyhnout. Ať shořím, jestli se dokážu zbavit Aes Sedai, už nikdy o nic nepožádám. No, aspoň hodně dlouho. Světlo, rád bych věděl, jestli se tu něco skrývá.
„Srdce musí být tímhle směrem, Mate.“ Rand také lezl z kašny a kapala z něj voda.
„Srdce?“
„Moudré říkaly, že musím jít do srdce Rhuideanu. Musely tím myslet střed města.“ Rand se ohlédl na kašnu a proud vody se náhle ztenčil v čůrek, a pak se zastavil i ten. „Tam dole je celý oceán sladké vody. Hluboko. Tak hluboko, že jsem ho skoro nenašel. Kdybych ji dokázal vyvést nahoru... Ale není nutné jí plýtvat. Až budeme odcházet, můžeme se na cestu znovu pořádně napít.“
Mat nejistě přešlápl. Blázne! Odkud sis myslel, že to pochází? Ovšemže musel zatraceně usměrňovat. Copak sis vážně myslel, že to prostě jen tak začalo téct po Světlo ví jak dlouhé době? „Střed města. Ovšem. Jdi první.“
Drželi se uprostřed těch širokých ulic a kráčeli vedle holých pásů hlíny, kolem dalších vyschlých kašen, z nichž některé měly v nádržce sochy, jiné jen kamennou nádržku a mramorový podstavec tam, kde by měly sochy stát. Ve městě nebylo nic rozbité, jenom... nedokončené. Paláce se tyčily po obou stranách ulic jako útesy. Uvnitř musely být nějaké věci. Možná nábytek, pokud nezetlel. Možná zlato. Nože. Nože by v tak suchém vzduchu určitě nezrezivěly bez ohledu na to, jak dlouho by tu byly.
Klidně by tam mohl být třeba zatracený myrddraal. Světlo, proč musím myslet zrovna na tohle? Kdyby ho tak jenom napadlo vzít si s sebou hůl, když odcházel z Kamene. Možná by byl dokázal moudré přesvědčit, že je to jenom poutnická hůl. Teď však nemělo smysl na to myslet. Strom by taky stačil, kdyby nějak mohl odseknout slušnou větev a očistit ji. Zase to kdyby. Napadlo ho, jestli se těm, kdo stavěli tohle město, podařilo tu vypěstovat nějaké stromy. Pracoval dost dlouho na statku svého otce, aby poznal dobrou hlínu, když nějakou uviděl. A tyhle pásy hlíny byly chudé, rozhodně by se tu nemohlo dařit ničemu kromě plevele, a možná ani tomu ne. Teď tedy rozhodně ne.