Když ušli asi míli, ulice náhle končila na velkém náměstí širokém asi tolik, co zatím ušli, a obklopeném těmi mramorovými a křišťálovými paláci. Překvapivě stál uprostřed rozlehlého náměstí strom, dobrých pětatřicet sáhů vysoký, jehož tlusté hlavní větve, hustě porostlé listy, pokrývaly dobrý hon zaprášených bílých dlažebních kamenů. Strom stál poblíž něčeho, co vypadalo jako soustředné kruhy z čistých třpytících se skleněných sloupů, tenkých jako jehly, ve srovnání s jejich výškou, kdy dosahovaly skoro tak vysoko, jako strom vedle. Mat by se byl určitě divil, jak tady mohl vyrůst nějaký strom, když tu nesvítilo slunce, kdyby nebyl zaneprázdněn pohledem na změť vyplňující zbytek náměstí.
Z každé ulice, kterou Mat viděl, vedla rovná cesta přímo ke kruhům, ale mezi nimi byly náhodně rozestavěny sochy v životní velikosti, i poloviční, kamenné či křišťálové nebo kovové, postavené přímo na dláždění. A všude mezi nimi byly... Nejdřív nevěděl, jak to nazvat. Plochý stříbřitý prstenec, tři sáhy v průměru a tenký jako čepel. Kuželovitý křišťálový podstavec, půl sáhu vysoký, který mohl podpírat jednu z menších soch. Lesklý černý sloup, tenký jako kopí a o nic delší, který přesto stál na jednom konci, jako by tu zapustil kořeny. A stovky dalších takových věcí, možná tisíce, všech možných tvarů, ze všech možných materiálů, stály po celém náměstí a mezi nimi nebylo víc než čtyři pět sáhů.
A právě to černé kovové kopí, tak nepřirozeně vzpřímené, mu náhle prozradilo, co to musí být. Ter’angrialy. Nebo nějaké věci, které měly co do činění s jedinou silou. Aspoň některé musely. Ten zkroucený dveřní rám ve velké sbírce v Kameni také nespadl.
Mat už byl připraven se otočit a vrátit se, ale Rand šel dál a na předměty kolem sebe se skoro ani nepodíval. Jen jednou se zastavil a zadíval se na dvě sošky, které si skoro nezasloužily místo mezi ostatními. Sošky byly tak půl lokte vysoké a zpodobňovaly muže a ženu, kdy každý v jedné ruce držel křišťálovou kouli. Rand se sklonil, snad aby se jich dotkl, ale pak se narovnal tak rychle, že si to snad Mat jen představoval.
Po chvíli ho Mat následoval a zrychlil krok, aby Randa dohonil. Čím blíž byli k těm jiskřivým sloupovým kruhům, tím byl Mat napjatější. Ty věci všude kolem měly něco společného s jedinou silou, stejně jako kruhy. Prostě to věděl. Ty nemožně vysoké a tenké sloupy v namodralém světle jiskřily, až oči přecházely. Říkali jen, že sem musím přijít. No, jsem tady. Ale o žádné zatracené síle se nezmiňovali.
Rand se zastavil tak náhle, že Mat ušel tři kroky ke kruhům, než si to uvědomil. Rand teď zíral na strom. Strom. Mat se přistihl, že jde ke stromu, jako by ho přitahoval. Žádný jiný strom neměl tyhle trojité lístky. Jen tento jediný, strom z pověstí.
„Avendesora, “ řekl Rand tiše. „Strom života. Je tady.“
Pod rozložitými větvemi Mat vyskočil, aby utrhl jeden lístek. Nataženou rukou se dostal dobrý sáh pod nejnižší větévku. Spokojil se tedy s tím, že zašel hlouběji pod tu střechu z větví a opřel se o tlustý kmen. Po chvíli se svezl do sedu. Staré báje mluvily pravdu. Cítil... Uspokojení. Mír. Pohodu. Dokonce i nohy ho přestaly bolet.
Rand se se zkříženýma nohama posadil vedle. „Začínám věřit těm příběhům. Goetham, sedící čtyřicet let pod avendesorou, aby získal moudrost. Teď tomu věřím.“
Mat se hlavou opřel o kmen. „Nevím, jestli bych věřil ptákům, že mi přinesou jídlo. Občas se musíš zvednout.“ Ale tak hodinka dvě by neuškodily. Možná ani celý den. „Stejně to nedává smysl. Jaký jídlo by ti mohli tady nosit ptáci? A jací ptáci?“
„Možná Rhuidean nevypadal vždycky takhle, Mate. Možná... já nevím. Možná tehdy rostla avendesora někde jinde.“
„Někde jinde,“ zamumlal Mat. „Mně by taky nevadilo být někde jinde.“ Ale mám takový... příjemný... pocit.
„Někde jinde?“ Rand se pootočil, aby dohlédl na vysoké tenké sloupy, zářící tak blízko. „Povinnost je těžší než hora,“ povzdechl si.
To byla součást pořekadla, které sebral v Hraničních státech. „Smrt je lehčí než peříčko, povinnost těžší než hora.“ Matovi to připadalo jako čirý nesmysl, ale Rand už vstával. Mat ho váhavě napodobil. „Co myslíš, že tam najdeme?“
„Myslím, že odsud musím jít sám,“ řekl Rand pomalu.
„Co tím myslíš?“ chtěl vědět Mat. „Došel jsem až sem, ne? Teď nestáhnu ocas mezi nohy.“ Ale jak by se mi to líbilo!
„To není tím, Mate. Jestli tam vstoupíš, vyjdeš jako náčelník kmene nebo zemřeš. Nebo vyjdeš šílený. Nevěřím, že existuje nějaká další možnost. Pokud tam nevstoupí moudrá.“
Mat zaváhal. Zemřít a žít znovu. Tohle ti haďáci říkali. Mat však nijak nehodlal zkoušet stát se kmenovým náčelníkem Aielů. Aielové by ho nejspíš prokláli oštěpy. „Necháme rozhodnout štěstí,“ řekl a vytáhl z kapsy zlatou tarvalonskou marku. „Začíná to být moje mince pro štěstí. Plamen, jdu dovnitř s tebou. Hlava, zůstanu tady.“ Rychle zlaťák vyhodil do vzduchu, než mohl Rand něco namítnout.
Nějak se mu nepodařilo peníz zachytit a mince se mu odrazila od konečku prstu, zazvonila o dláždění, dvakrát se odrazila... a zastavila se na hraně.
Mat na Randa vrhl obviňující pohled. „Tohle jsi udělal schválně? Nebo to nemůžeš ovládnout?“
„Ne.“ Mince přepadla a ukázala bezvěkou ženskou tvář obklopenou nespočetnými hvězdami. „Vypadá to, že zůstaneš tady venku, Mate.“
„Tos udělal...?“ Přál si, aby Rand přestal usměrňovat, když je poblíž. „Ó, ať shořím, jestli chceš, abych zůstal tady, tak zůstanu.“ Sebral minci a strčil si ji zpátky do kapsy. „Poslyš, ty jdi dovnitř a udělej, co to vlastně musíš udělat, a pak se vrať. Chci se odsud dostat a nehodlám tu stát věčně a točit palcema, zatímco na tebe budu čekat. A nemysli si, že tam půjdu pro tebe, tak buď laskavě opatrnej.“
„To by mě ani nenapadlo, Mate,“ řekl Rand.
Mat se na něj podezřívavě zadíval. Proč se tak kření? „Dokud je ti jasné, že tam nepůjdu. Áááá, jen si tam jdi a staň se zatraceným aielským náčelníkem. Máš na to obličej.“
„Nechoď tam, Mate. Ať se stane cokoliv, nechoď tam.“ Počkal, dokud Mat nekývne, a teprve pak se otočil k odchodu.
Mat vstal a díval se za ním, jak vstupuje mezi třpytící se sloupy. V oslnivém světle jako by okamžitě zmizel. Zrakový klam, říkal si Mat. To muselo být ono. Zatracený zrakový klam.
Vydal se kolem kruhů, držel se hodně zpátky a nahlížel dovnitř ve snaze Randa znovu zahlédnout. „Dávej zatraceně pozor, co děláš,“ křikl. „Jestli mě necháš samotnýho v Pustině s Moirain a těma zatracenýma Aielama, tak tě uškrtím. Drak nedrak!“ Po chvíli dodaclass="underline" „Nepůjdu tam za tebou, jestli se dostaneš do maléru! Slyšíš mě?“ Žádná odpověď. Jestli odtamtud do hodiny nevyleze... „Je blázen, že tam vůbec chodil,“ zamumlal si pro sebe. „No, já nebudu ten, kdo za něj bude tahat slaninu z ohně. On je ten, kdo může usměrňovat. Jestli strčí hlavu do sršního hnízda, může si zatraceně usměrnit cestu ven.“ Dám mu hodinu. A pak odejde, ať už se Rand vrátí nebo ne. Prostě se otočí a odejde. Půjde prostě pryč. To udělá. Právě tohle.