To, jak tenké skleněné sloupy chytaly namodralé světlo a mnohonásobně ho odrážely zpátky, způsobovalo, že pouhý pohled na ně vyvolával bolení hlavy. Mat se odvrátil a vrátil se cestou, kterou přišel, přičemž si znepokojeně prohlížel ter’angrialy – nebo co to vlastně bylo – vyplňující náměstí. Co tu vůbec dělá? A proč?
Náhle se prudce zastavil a zahleděl se na jeden z těch podivných předmětů. Velký rám dveří z leštěné krevele, zkroucený tak, že mu při pohledu na něj klouzaly oči stranou, když se snažil přejet pohledem celý rám. Mat pomalu vykročil k rámu mezi třpytnými sloupy s mnoha ploškami vysokými jako on a nízkými zlatými rámy vyplněnými něčím, co vypadalo jako skleněné tabule, ale on si toho nevšímal, nedokázal odtrhnout oči od rámu.
Byl to ten samý. Stejná leštěná krevel, stejná velikost, stejné podivné rohy. Po obou stranách vedly nahoru tři řady trojúhelníků špičkou ukazujících k zemi. Měl je i ten v Tearu? Nemohl si vzpomenout, naposledy se nesnažil zapamatovat si všechny podrobnosti. Byl to ten samý, musel být. Možná nemohl projít znovu tamtím, ale tímhle...? Další možnost dostat se k hadím lidem a přinutit je odpovědět na pár dalších otázek.
Zašilhal do záře, jak se upřeně zadíval ke sloupům. Hodinu dal Randovi. Za hodinu by mohl touhle věcí projít a být zase zpátky a ještě by měl dosti času. Možná to pro něj nebude fungovat, když už použil dvojče této věci. Ony jsou stejné. Ale třeba to fungovat bude. Znamená to jenom se ještě jednou otřít o jedinou sílu.
„Světlo,“ zamumlal si pro sebe. „Ter’angrial. Portálový kameny. Rhuidean. Jakej rozdíl může znamenat jednou navíc?“
A prošel skrz. Skrz stěnu oslepujícího bílého světla a duněním tak silným, až pohltilo všechny zvuky.
Zamrkal, rozhlédl se kolem sebe a spolkl tu nejošklivější kletbu, jakou znal. Ať už tohle místo bylo kdekoliv, nevypadalo to tu jako předtím.
Pokroucený rám stál uprostřed ohromné komnaty, která zřejmě měla tvar hvězdy, pokud dokázal rozeznat přes les silných sloupů, z nichž jeden každý měl na sobě osm hlubokých podélných zářezů, jejichž ostré hrany byly žluté a ve světle jemně zářily. Kromě těch žlutých proužků byly uhlově černé a zvedaly se od matné bílé podlahy do ponurého šera vysoko nahoře, kde se ztrácely dokonce i jejich žluté proužky. Sloupy a podlaha skoro připomínaly sklo, ale když se Mat sklonil a přejel rukou po podlaze, byla cítit jako kámen. Zaprášený kámen. Otřel si ruku do kabátce. Vzduch tu byl zatuchlý a jeho stopy v prachu byly to jediné, co jej narušovalo. Tady už velice dlouho nikdo nebyl.
Mat se zklamaně obrátil k ter’angrialu.
„Už je to tak dlouho.“
Mat se bleskově obrátil a hrábl do rukávu pro nůž, který ležel nahoře na svahu hory. Muž stojící mezi sloupy v ničem nepřipomínal hadí lidi. Při pohledu na něj Mat znovu zalitoval, že moudrým vydal i své poslední nože.
Chlapík to byl vysoký, vyšší než Aiel, a šlachovitý, ale s rameny pro tak úzký pas až příliš širokými a pletí bílou jako nejjemnější papír. Paže a holou hruď mu křižovaly řemeny ze světlé kůže obité stříbrem a ke kolenům mu visel černý kilt. Oči měl příliš velké, téměř bezbarvé, a zasazené hluboko do obličeje s úzkou bradou. Nakrátko přistřižené vybledle nazrzlé vlasy mu stály jako kartáč a přilehlé uši jako by měly nahoře náznak špičky. Muž se naklonil k Matovi, zhluboka se nadechl, a když otevřel ústa, aby do sebe nasál ještě víc vzduchu, zableskly se mu mezi rty ostré zuby. Muž silně připomínal lišku připravenou skočit na slepici zahnanou do rohu.
„Už je to tak dlouho,“ řekl a narovnal se. Hlas měl drsný, skoro jako by vrčel. „Zachováváš smlouvy a dohody? Máš u sebe železo nebo hudební nástroje nebo přístroje vytvářející světlo?“
„Nic takovýho nemám,“ odpověděl Mat pomalu. Tohle sice nebylo stejné místo, ale ten chlápek kladl přesně stejné otázky. A taky se choval stejně, jak pořád větřil. Snaží se prohrabat mými zatracenými zkušenostmi, že ano? No, aťsi. Možná mi tím taky trochu osvěží paměť. Napadlo ho, jestli snad zase nemluví starým jazykem. Nedalo se to ovládat, a jelikož to nevěděl, nedokázal to poznat. „Jestli mě můžeš vzít někam, kde mi odpovědí na pár otázek, tak mě veď. Jestli ne, tak půjdu a omlouvám se, že jsem tě vyrušil.“
„Ne!“ Ty velké bezbarvé oči podrážděně zamrkaly. „Nesmíš odejít. Pojď. Vezmu tě tam, kde můžeš najít, co hledáš. Pojď.“ Obrátil se a kýval na Mata oběma rukama. „Pojď.“
Mat se ohlédl na ter’angrial a pak ho následoval. Přál si, aby se na něj ten muž právě v té chvíli nezazubil. Možná ho chtěl uklidnit, ale ty zuby... Mat se rozhodl, že už nikdy neodevzdá všechny své nože, ani moudrým, ani samotné amyrlin.
Velké pětiúhelníkové dveře vypadaly docela jako vchod do tunelu, protože chodba za nimi měla přesně stejnou velikost a tvar a v rozích se táhly ty světle žluté proužky, na podlaze i na stropě. Zdálo se, že se táhnou donekonečna, až se ztrácely kdesi v šeré dálavě, a v pravidelných vzdálenostech byly ve stěnách další pětiúhelníkové dveře. Muž v kiltu nešel dál, dokud nebyli v chodbě oba dva, a i pak se neustále ohlížel přes rameno, jako by se chtěl ujistit, že tam Mat pořád je. Vzduch už nebyl zatuchlý, místo toho se v něm vznášel jakýsi nepříjemný pach, který Matovi cosi připomínal, ale nebyl dost silný, aby jej rozpoznal.
U prvních dveří Mat cestou kolem nahlédl dovnitř a povzdechl si. Za černými sloupy s hvězdovitým průřezem stál na matné skleněné bílé podlaze dveřní rám z leštěné krevele a od něj vedly v prachu stopy bot a ke dveřím do chodby je provázely úzké bosé nohy. Ohlédl se přes rameno. Místo aby o padesát kroků dál chodba končila v další podobné komnatě, táhla se, kam až oko dohlédlo, zrcadlový obraz toho, co leželo před ním. Matův strážce se zase tak zubatě usmál. Vypadal hladově.
Mat věděl, že po tom, co viděl na druhé straně dveřního rámu v Kameni, měl něco takového očekávat. Tam se věžičky pohybovaly z místa, kde by měly být, tam, kde logicky vůbec být nemohly. Když věže, tak proč ne komnaty. Měl jsem tam zůstat a počkat na Randa, to jsem měl udělat. Měl jsem udělat spoustu věcí. Aspoň nebude mít potíže zase ter’angrial najít, jestli jsou stejné i všechny vchody před nimi.
Nahlédl do dalšího a spatřil černé sloupy, krevelový ter’angrial a dvoje stopy v prachu. Když se muž s úzkou tváří znovu ohlédl přes rameno, Mat se na něj taky zazubil. „Jen si nemysli, žes do svejch osidel chytil dítě. Jestli se mě pokusíš podvíst, dostanu tvou kůži na sedlo.“
Chlapík sebou trhl a rozšířily se mu oči. Pak pokrčil rameny a upravil si stříbrem obité řemení na prsou. Jeho výsměšný úsměv zřejmě měl přitáhnout pozornost k tomu, co dělal. Mata náhle napadlo, odkud asi pochází ta světlá kůže. Určitě to nebyla... Světlo, myslím, že to je. Podařilo se mu, že zděšeně nepolkl, ale jen tak tak. „Tak veď, ty kozlí synu. Tvoje kůže za stříbrný obití nestojí. Zaveď mě, kam chci jít.“
Muž si odfrkl a se vzpřímenými zády vyrazil dál. Matovi bylo jedno, jestli se snad urazil. Toužil mít jeden ze svých nožů. Ať shořím, jestli dovolím, aby si nějaký kozí mozek s liščím čenichem udělal postroj z mé kůže.