Nedalo se poznat, jak dlouho šli. Chodba se vůbec neměnila, stále tu byly stejné ohnuté stěny i zářící žluté pruhy. Všechny vchody vedly do stejné komnaty, s ter’angrialem, stopami a tak. Neměnnost způsobila, že čas plynul bez rozměrů. Mat si začínal dělat starosti, jak dlouho tu už asi je. Rozhodně déle než tu hodinu, kterou si dal. Šaty teď měl jen vlhké a v botách mu již nečvachtalo. Ale šel dál, s pohledem upřeným na záda svého průvodce, šel a šel.
Náhle chodba vepředu skončila u dalších dveří. Mat zamrkal. Byl by přísahal, že před chvílí se chodba táhla, kam až dohlédl. Ale všímal si spíš muže s ostrými zuby než toho, co bylo před ním. Ohlédl se zpátky a téměř zaklel. Chodba se táhla, až se zdálo, že se žluté zářící proužky v dálce stýkají v jednom bodě. A po celé délce chodby nebyl vidět jediný otvor.
Když se obrátil, stál sám před velkými pětiúhelníkovými dveřmi. Ať shořím, přál bych si, aby to nedělali. Zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř.
Byla to další hvězdicová komnata s bílou podlahou, ne tak velká jako ta – nebo ty – se sloupy. Před každou hranou i rohem stála na skleněném černém podstavci osmicípá hvězda, jako by někdo vyřízl dva sáhy z některého sloupu. Po hranách v komnatě i na podstavcích se taky táhly zářící žluté pruhy. Ten nepříjemný pach tu byl silnější. Teď ho poznal. Puch nory nějakého divokého zvířete. Ale skoro si toho nevšímal, protože komnata byla až na něj prázdná.
Mat se pomalu otočil kolem dokola a zamračil se na podstavce. Někdo by na nich měl stát, ten, kdo by mu měl odpovědět na otázky. Oklamali ho. Když dokázal dojít až sem, měl by dostat nějaké odpovědi.
Prudce se otočil kolem dokola a neprohlížel si podstavce, ale hladké šedé zdi. Dveře byly pryč, nebylo cesty ven.
Ale než dokončil druhou otočku, kdosi stál na každém podstavci, lidé jako jeho průvodce, ale jinak oblečení. Čtyři byli muži, ostatní byly ženy, a tvrdé vlasy se jim zvedaly do hřebene, než jim přepadly na záda. Všichni na sobě měli dlouhé bílé suknice, které jim zakrývaly nohy. Ženy měly bílé haleny, jež jim spadaly přes boky, vysoké krajkové límečky a světlé manžety na zápěstí. Muži měli ještě víc řemenů než jeho průvodce, širších a obitých zlatem. Každému muži na postroji visely na prsou dva nože s obnaženou čepelí. Bronzové čepele, usoudil Mat z barvy, ale on by dal všechno své zlato za jediný z nich.
„Mluv,“ vyzvala ho jedna žena tím vrčivým hlasem. „Podle staré smlouvy je uzavřena dohoda. Co potřebuješ? Mluv.“
Mat zaváhal. Tohle haďáci neříkali. Tihle na něj zírali, jako když lišky civí na svou večeři. „Kdo je dcera Devíti měsíců a proč si ji musím vzít?“ Doufal, že to budou brát jako jednu otázku.
Nikdo neodpověděl. Nikdo z nich nepromluvil, prostě na něj jen dál zírali.
„Máte mi odpovědět,“ řekl Mat. Ticho. „Ať vaše kosti shoří na popel, odpovězte mi! Kdo je dcera Devíti měsíců a proč si ji musím vzít? Jak zemřu a znovu ožiju? Co to znamená, že se budu muset vzdát poloviny světla světa? To jsou moje tři otázky. Tak řekněte něco!“
Mrtvé ticho. Slyšel jen svůj dech, slyšel, jak mu v uších buší krev.
„Já se nehodlám ženit. A nehodlám ani umřít, ať už mám pak ožít nebo ne. Chodím tady s dírama v paměti, s dírama v životě, a vy na mě civíte jako pitomci. Kdyby bylo po mým, chtěl bych mít ty díry zaplněný, ale odpovědi na mý otázky by aspoň mohly zaplnit díry v mý budoucnosti. Musíte odpovědět –!“
„Hotovo,“ zavrčel jeden z mužů a Mat zamrkal.
Hotovo? Co bylo hotovo? Co tím myslel? „Ať shoří vaše oči,“ zamumlal. „Ať shoří vaše duše! Jste horší než Aes Sedai. No, chci najít způsob, jak se zbavit Aes Sedai a jediný síly a chci se zbavit vás a být zpátky v Rhuideanu, jestli mi neodpovíte. Otevřete dveře a nechte mě –“
„Hotovo,“ řekl další muž a jedna z žen zopakovala po něm: „Hotovo.“ Mat si prohlédl zdi a pak si je zamračeně všechny prohlédl, jak tam tak stáli na těch svých podstavcích a zírali na něj.
„Hotovo? Co je hotovo? Žádný dveře tu nevidím. Lžete, vy potomci kozlů –“
„Hlupáku,“ řekla jedna žena šeplavým zavrčením a ostatní to opakovali. Hlupáku. Hlupáku. Hlupáku.
„Je moudré požádat o rozloučení, když nedohodneš cenu ani podmínky.“
„Přesto je hloupé nedohodnout nejdřív cenu.“
„My určíme cenu.“
Mluvili tak rychle, že Mat nepoznal, který z nich právě hovoří.
„Oč bylo požádáno, bude dáno.“
„A cena bude zaplacena.“
„Shořte všichni!“ zařval Mat, „o čem to mluvíte –“
Kolem něj se sevřela naprostá temnota. Cosi měl kolem krku. Nemohl dýchat. Vzduch. Nemohl...
25
Cesta k oštěpu
Rand, aniž by sebeméně zaváhal u první řady sloupů, se vydal dál. Teď nesměl váhat ani se ohlížet zpět. Světlo, co to má vlastně být? Co to doopravdy dělá?
Průhledné jako nejčistší sklo, asi půl lokte silné a stojící na krok od sebe, sloupy vytvářely les oslepujícího světla plného kaskádovitých vlnek, záře a podivné duhy. Bylo tu chladněji, dost chladno, aby zatoužil po svém kabátci, ale hladký bílý kámen pod jeho nohama pokrýval stejný drsný prach. Ani vánek nezafoukal, a přesto se mu pohyboval každý chlup na těle, i ty, co měl pod košilí.
Před sebou a napravo spatřil dalšího muže, v šedém a hnědém oděvu Aiela. V tom proměnlivém světle stál nehybně jako socha. To musel být Muradin, Couladinův bratr. Strnulý a nehybný, něco se muselo stát. Zvláštní, že i přes všechnu tu záři Rand jasně rozeznával Aielův obličej. Muž měl doširoka otevřené oči upřené přímo před sebe, napjatý výraz, a rty se mu chvěly, až to připomínalo opovržlivý úšklebek. Ať už viděl cokoliv, nelíbilo se mu to. Ale Muradin žil, zatím. Když to dokázal on, dokáže to Rand taky. Muž byl jen asi o šest sedm kroků dál. Randa napadlo, proč ho s Matem neviděli jít dovnitř, a udělal další krok.
Pohyboval se za párem očí, přičemž své tělo cítil, ale neovládal. Majitel těch očí se lehce přikrčil mezi balvany na pustém horském svahu pod sluncem rozžhavenou oblohou a zadíval se dolů na zvláštní, zpola dokončené kamenné stavby – Ne! Méně než zpola dokončeně. Tohle je Rhuidean, ale bez mlhy, a stojí teprve na začátku – zadíval se dolů s opovržením. Byl Mandein, ve čtyřiceti na náčelníka klanu dost mladý. Oddělenost se vytratila a přišlo přijetí. Byl Mandeinem.
„Musíš souhlasit,“ říkala Sealdra, ale on si jí chvíli nevšímal.
Jennové vytvořili přístroje, které tahaly vodu nahoru a vylévaly ji do velkých kamenných nádrží. Mandein vybojoval bitvy kvůli mnohem menšímu množství vody, než bylo v těch nádržích, kolem nichž chodili lidé, jako by voda nebyla nijak důležitá. Uprostřed vší jejich činnosti se tyčil podivný skleněný les, třpytil se ve slunci, a opodál něj rostl ten nejvyšší strom, jaký kdy viděl, nejméně tři sáhy vysoký. Kamenné stavby Jennů vypadaly, jako by byla po dokončení každá určena nejméně pro jednu držbu, pro celý klan. Šílenství. Tenhle Rhuidean se nedal bránit. Ne že by Jenny někdo napadl. Většina se Jennům vyhýbala, jako se vyhýbala těm prokletým Ztraceným, kteří se toulali světem a hledali písně, o nichž tvrdili, že přivedou zpátky ztracené dny.