„Musíš souhlasit se vším, oč požádají, manželi,“ opakovala Sealdra.
Mandein se na ni podíval a na okamžik zatoužil zabořit prsty do jejích dlouhých zlatých vlasů, vidět tu smějící se dívku, která mu k nohám položila svatební věneček a požádala ho, aby si ji vzal. Nyní však mluvila vážně, byla soustředěná a ustaraná. „Přijdou i ostatní?“ zeptal se.
„Někteří. Snad většina. Mluvila jsem ve snu se svými sestrami a všem se nám zdál stejný sen. Náčelníci, kteří nepřijdou, a ti, kteří nebudou souhlasit... Jejich klany zahynou, Mandeine. Během tří pokolení z nich zbyde jen prach a jejich držby a dobytek budou patřit jiným klanům. Jejich jména budou ztracena.“
Mandeinovi se nelíbilo, když se bavila s moudrými z jiných klanů, dokonce i ve snu. Ale sny moudrých byly pravdivé. Když to moudré jednou věděly, tak se to určitě stalo. „Zůstaň tady,“ nařídil Sealdře. „Jestli se nevrátím, pomoz našim synům a dcerám udržet klan pohromadě.“
Sealdra ho pohladila po tváři. „To udělám, stíne mého života. Ale pamatuj. Musíš souhlasit.“
Mandein mávl rukou a stovka zahalených postav se vydala za ním dolů ze svahu. Bojovníci se neslyšně přesouvali od balvanu k balvanu, luky a oštěpy měli připravené a šedé a hnědé barvy jejich oděvů splývaly s pustinou dokonce i jemu. Všechno to byli muži, ženy klanu, které nosily oštěpy, nechal s muži kolem Sealdry. Kdyby se něco zvrtlo a ona se rozhodla udělat něco nesmyslného, aby ho zachránila, muži by ji pravděpodobně následovali. Ženy ji však doprovodí zpátky do držby třeba i proti její vůli, aby ochránily držbu i klan. Mandein doufal, že to udělají. Občas se dokázaly rozzuřit stejně jako kterýkoliv muž, a napáchat mnohem víc hloupostí.
Než dorazili dolů, průvod z Rhuideanu se zastavil na ploše rozpraskané hlíny. Mandein kývl svým mužům, aby zalehli, a sám vyšel dopředu a shrnul si závoj. Byl si vědom dalších mužů scházejících z hory po jeho pravici i levici, a dalších, blížících se po spečené hlíně. Kolik jich bylo? Padesát? Možná stovka? Některé tváře, které čekal, že tu uvidí, chyběly. Sealdra měla jako obvykle pravdu. Někteří neposlechli sny svých moudrých. Byly tu tváře, které ještě nikdy neviděl, a tváře mužů, které se snažil zabít, i těch, kteří chtěli zabít jeho. Aspoň že nikdo neměl závoj. Zabíjení před Jenny bylo skoro stejně špatné jako zabít Jenna. Mandein doufal, že si to ostatní budou pamatovat. Stačil jeden zrádce, a všechny závoje budou zase nahoře. Válečníci, které s sebou každý náčelník přivedl, by seběhli dolů a vyschlý jíl pod jejich nohama by byl rozbahněn krví. Mandein napůl čekal, že každou chvíli mezi žebry ucítí oštěp.
Dokonce ani snaha sledovat zároveň stovku různých zdrojů nebezpečí nebyla tak namáhavá jako nezírat na Aes Sedai, když nosiči kladli jejich vyřezávaná křesla na zem. Ženy s vlasy tak bílými, až vypadaly skoro průsvitné. Bezvěké tváře s pletí, kterou na pohled dokázal protrhnout i větřík. Mandein slyšel, že roky se Aes Sedai nedotknou. Jak staré musí tyhle dvě být? Co za ta léta viděly? Mohou se pamatovat na dobu, kdy jeho děd Comran jako první našel ogierskou državu u Dračí stěny a začal s nimi obchodovat? Nebo možná pamatují i dobu, kdy Comranův děd Rhodrik vedl Aiely do boje proti mužům v železných košilích, kteří překročili Dračí stěnu? Aes Sedai k němu obrátily oči – jasně modré a tmavě, velice tmavě hnědé, první tmavé oči, jaké kdy viděl – a jako by mu nahlížely dovnitř lebky, do myšlenek. Věděl, že je vyvolený, ale nevěděl proč. S námahou odtrhl zrak od těch dvou párů očí, které ho znaly lépe, než se kdy znal on.
Od Jennů vyšel dopředu vyzáblý bělovlasý muž, vysoký, ale poněkud shrbený, se dvěma prošedivělými ženami po boku, které mohly být sestry, neboť měly stejné hluboko posazené zelené oči a stejně nakláněly hlavy na stranu, když se na něco dívaly. Ostatní Jennové se raději znepokojeně dívali do země, než by se podívali na Aiely.
„Jsem Dermon,“ prohlásil muž silným, hlubokým hlasem a pohled jeho modrých očí byl stejně neuhýbavý jako kteréhokoliv Aiela. „Toto jsou Mordain a Narissa.“ Postupně ukázal na obě ženy vedle sebe. „Mluvíme za Rhuidean a za Jenn Aiely.“
Řadami mužů kolem Mandeina proběhlo znepokojení. Většině z nich se nelíbilo, že se Jennové prohlašují za Aiely, o nic víc než jemu. „Proč jste nás sem povolali?“ chtěl vědět Mandein, i když ho pálilo na jazyku, že musel přiznat, že byl povolán.
Dermon místo odpovědi praviclass="underline" „Proč nenosíte meč?“ To vyvolalo hněvivé mručení.
„Je to zakázáno,“ odpověděl Mandein. „Dokonce i Jenn by to měl vědět.“ Zvedl své oštěpy a dotkl se nože u pasu i luku na zádech. „Tohle jsou zbraně, které každému válečníkovi stačí.“ Mručení teď znělo souhlasně, včetně od několika mužů, kteří se zapřísáhli, že ho zabijí. – To by sice udělali stejně, kdyby dostali možnost, ale schvalovali to, co řekl. A zřejmě se spokojili i s tím, že mluví on, když je sledovaly ty dvě Aes Sedai.
„Nevíte proč,“ řekla Mordain a Narissa dodala: „Je toho tolik, co nevíte. Ale musíte se to dozvědět.“
„Co od nás chcete?“ dožadoval se Mandein.
„Vás,“ řekl Dermon a očima přelétl řady Aielů, aby bylo jasné, že tím slovem míní je všechny. „Kdožkoliv se mezi vámi stane vůdcem, musí přijít do Rhuideanu a zjistit, odkud přicházíme a proč nesmíte nosit meče. Kdo to zjistit nedokáže, nebude dál žít.“
„Vaše moudré s vámi hovořily,“ dodávala Mordain, „jinak byste tu nebyli. Znáte cenu za odmítnutí.“
Dopředu se protlačil Charendin a střídavě se mračil na Mordein a na Jenny. Tu dlouhou, svraštělou jizvu na tváři měl jako památku na Mandeina. Už třikrát se skoro zabili navzájem. – „Jenom k vám přijít?“ vyptával se Charendin. „Kdokoliv z nás k vám přijde, povede Aiely?“
„Ne.“ Ten hlas byl tichý jako šepot, ale dost silný, aby ho všichni jasně slyšeli. Patřil té tmavooké Aes Sedai, sedící ve vyřezávaném křesle s pokrývkou na kolenou, jako by jí pod planoucím sluncem byla zima. „Ten přijde později,“ oznámila jim. „Kámen, který nikdy nespadl, padne, aby ohlásil jeho příchod. Bude z vaší krve, ale vaše krev ho nevychová. Přijde z Rhuideanu za úsvitu a spoutá vás pouty, která nedokážete zpřetrhat. Odvede vás zpátky a zničí vás.“
Někteří z klanových náčelníků se otočili, jako by chtěli odejít, ale žádný neudělal než pár kroků. Každý naslouchal moudré svého klanu. Musíš souhlasit, jinak budeš zničen, jako bys nikdy nebyl. Musíš souhlasit, nebo zničíš i nás.
„Tohle je nějaký trik!“ zařval Charendin. – Aes Sedai na něj upřely pohled a on ztišil hlas, ale stále se mu v něm ozýval hněv. „Chcete naše klany ovládnout. Aiel neohne koleno před žádným mužem ani ženou.“ Trhl hlavou a uhnul před Aes Sedai pohledem. „Před nikým,“ zamumlal.
„My ale nechceme nikoho ovládnout,“ řekla mu pevným hlasem Narissa.
„Naše dny se krátí,“ dodávala Mordain. „Přijde den, kdy již žádní Jennové nebudou. Vy ale musíte zůstat, jinak to vše nebylo k ničemu.“
Její bezvýrazný hlas a chladná jistota Charendina utišily, ale Mandein měl ještě jednu otázku. „Proč? Jestli víte, že přichází vaše zkáza, tak proč tohle všechno?“ Ukázal ke stavbám tyčícím se v dálce.
„To je náš cíl,“ odpověděl klidně Dermon. „Dlouhá léta jsme tohle místo hledali, a teď ho připravujeme, i když ne k takovému účelu, jaký jsme zamýšleli. Děláme, co musíme, a uchováváme si víru.“
Mandein si prohlížel jeho obličej. Nezahlédl ani nejmenší stopu strachu. „Ty jsi Aiel,“ řekl, a když někteří z ostatních klanových náčelníků údivem otevřeli ústa, zesílil hlas. „Půjdu k Jenn Aielům.“