„Do Rhuideanu nesmíš nikdy vstoupit ozbrojen,“ varoval ho Dermon.
Mandein se nahlas zasmál opovážlivosti toho muže. Žádat Aiela, aby někam šel neozbrojen. Odložil zbraně a vykročil dopředu. „Vezmi mě do Rhuideanu. Jsem stejně udatný jako ty.“
Rand v mihotavém světle zamrkal. On byl Mandeinem. Stále cítil, jak opovržení Jenny přechází v obdiv. Byli Jennové Aiely nebo ne? Vypadali stejně, byli vysocí, se světlýma očima v opálených tvářích, oblečení do stejných šatů, až na chybějící závoje. Ale žádný z nich nenosil zbraň kromě obyčejných nožů za pasem, které se tak hodily na práci. Neexistovalo něco takového, jako Aiel beze zbraně.
Ocitl se dál mezi sloupy, než co by stačil překonat jedním krokem, a blíže Muradinovi, než byl předtím. Aiel stále upíral zrak před sebe, ale teď se strašlivě mračil.
Randovi pod nohama zakřupal drsný prach, jak pokročil kupředu.
Jmenoval se Rhodrik a bylo mu skoro dvacet. Slunce bylo zlatým puchýřem na obloze, ale on měl závoj kolem tváře a pozorně sledoval okolí. Oštěpy měl připravené – jeden v pravici, tři spolu s malým kozí potaženým puklířem v druhé ruce – a byl připraven. Jeordam byl zalehlý v hnědé trávě přímo na jih od hor, kde byla většina keřů ubohoučká a svraštělá. Starý muž měl vlasy bílé jako ta věc, co se nazývala sníh, o němž hovořili starší, ale oči měl bystré a svou pozornost nesoustředil jen na kopáče studní vytahující nahoru plné měchy s vodou.
Na severu a na východě se zvedaly hory, severní pohoří bylo vysoké, s ostrými hřbety a vrcholky s bílými čepicemi, ale ve srovnání s východními obry vypadalo jako menší kopečky. Hory na východě jako kdyby se snažily dotknout nebes, a možná se jich i dotýkaly. To bílé možná byl sníh. Rhodrik to zjišťovat nepůjde. Tváří v tvář tomuhle museli Jennové zahnout k východu. Dlouhé měsíce se plahočili na sever podél horských stěn a namáhavě za sebou vláčeli své vozy, snažíce se pominout Aiely, kteří je sledovali. Aspoň tu byla voda, když přecházeli řeku, i když ne mnoho. Už uplynula celá léta od doby, kdy Rhodrik naposledy viděl řeku, kterou nemohl přebrodit. Většina se mimo hory měnila jen v trochu rozpukaného jílu. Rhodrik doufal, že znovu přijdou deště a vše kolem se opět zazelená. Pamatoval se na dobu, kdy byl svět ještě zelený.
Koně zaslechl dřív, než je uviděl, tři muže sjíždějící po hnědém úbočí v dlouhých kožených košilích pošitých všude kovovými kolečky. Dva z mužů měli kopí. Rhodrik znal muže, jenž je vedl. Byl to Garam, syn náčelníka města těsně mimo dohled směrem, kterým právě přišli, a o málo starší než on sám. Tihle měštěníni byli slepí. Aiela, který se zavrtěl poté, co projeli, a pak zase zalehl, až byl v této spálené zemi takřka neviditelný, si ani nevšimli. Rhodrik si sňal závoj. Dnes žádné zabíjení nebude, pokud ho nezačnou jezdci. Nelitoval toho – ne doopravdy – ale nedokázal se přimět věřit lidem, kteří žili v domech a městech. Bylo s nimi svedeno příliš mnoho bitev. A v příbězích se vyprávělo, že tomu tak bylo vždycky.
Garam přitáhl otěže a na pozdrav zvedl pravici. Byl to štíhlý, tmavooký muž, podobně jako jeho dva průvodci, ale všichni tři vypadali tvrdě a schopně. „Ahoj, Rhodriku. Už tvoji lidé doplnili zásobu vody v měších?“
„Vidím tě, Garame.“ Mluvil vyrovnaným, bezvýrazným hlasem. Pohled na muže na koních ho vyváděl z míry dokonce víc než pohled na jejich meče. Aielové měli nákladní zvířata, ale na tom sedět na hřbetě koně bylo cosi nepřirozeného. Člověku by měly stačit jeho nohy. „Už jsme skoro hotovi. Odvolal snad tvůj otec povolení, že smíme na jeho pozemcích čerpat vodu?“ Žádné jiné město ještě nikdy takové povolení nevydalo. O vodu bylo nutné bojovat, pokud byli poblíž jiní lidé, stejně jako o všechno ostatní, a pokud někde byla voda, vždycky byli poblíž nějací lidé. Nebude právě snadné dostat všechny tři. Rhodrik přešlápl, připraven na tanec, připraven na smrt.
„To neudělal,“ řekl Garam. Dokonce si ani nevšiml, jak Rhodrik přešlápl. „Máme ve městě vydatný pramen, a můj otec říká, že až odejdete, budeme mít nové studny, které jste vykopali, dokud neodejdeme sami. Ale tvůj dědeček zřejmě chtěl vědět, jestli se už ti druzí hnuli, což udělali.“ Opřel se o sedlovou hrušku. „Řekni mi, Rhodriku, jsou to opravdu stejní lidé jako vy?“
„Jsou to Jenn Aielové. Jsme stejní, a přece nejsme. Neumím to vysvětlit líp, Garame.“ Sám tomu vlastně pořádně nerozuměl.
„Kudy odešli?“ zeptal se Jeordam.
Rhodrik se klidně poklonil svému dědečkovi. Slyšel kroky, zvuk, jaký vydávaly měkké boty, a poznal Aiela. Měštěníni si Jeordamova příchodu nevšimli a teď překvapeně trhli otěžemi. Jedině Garamův pokyn zabránil ostatním dvěma, aby sklonili kopí. Rhodrik a jeho dědeček vyčkávali.
„Na východ,“ řekl Garam, když znovu ovládl koně. „Přes Páteř světa.“ Mávl k horám probodávajícím oblohu.
Rhodrik sebou trhl, ale Jeordam chladně praviclass="underline" „Co leží na druhé straně?“
„Konec světa, pokud já vím,“ odpověděl Garam. „Nejsem si jistý, jestli skrz vede cesta.“ Zaváhal. „Jennové s sebou měli Aes Sedai. Tucty, jak jsem slyšel. Nevadí vám cestovat spolu s Aes Sedai? Slyšel jsem, že svět byl kdysi jiný, ale ony ho zničily.“
Aes Sedai Rhodrika velice zneklidňovaly, i když si podržel neutrální výraz. Byly jenom čtyři, ne tucty, ale již to stačilo, aby si připomněl příběhy, které vyprávěly, jak Aielové Aes Sedai zklamali nějakým způsobem, jejž již nikdo nepamatoval. Aes Sedai to ale vědět musely. Během roku od svého příchodu jen zřídka opouštěly jennské vozy, ale když to udělaly, pohlížely na Aiely smutnýma očima. Rhodrik nebyl jediný, kdo se jim snažil vyhýbat.
„Dáváme na Jenny pozor,“ řekl Jeordam. „To oni putují s Aes Sedai.“
Garam kývl, jako by to znamenalo rozdíl, a pak se znovu předklonil a ztišil hlas. „Můj otec má poradkyni Aes Sedai, i když se to před městem snaží utajit. Ona říká, že musíme opustit tyhle kopce a přesunout se na východ. Říká, že vyschlé řeky znovu potečou a my na břehu jedné z nich vybudujeme veliké město. – Říká spoustu věcí. Slyšel jsem, že Aes Sedai hodlají postavit město – našly dokonce ogiery, aby jim ho postavili. Ogiery!“ Potřásl hlavou a přenesl se z pověstí do skutečnosti. „Myslíte, že znovu chtějí ovládnout svět? Aes Sedai? Myslím, že bychom je měli zabít dřív, než nás znovu zničí.“
„Musíš konat to, co považuješ za nejlepší.“ Jeordamův hlas neprozrazoval nic ze starcových myšlenek. „Musím připravit lidi k překročení těch hor.“
Tmavovlasý muž se narovnal v sedle a jasně bylo vidět, jak je zklamán. Rhodrik vytušil, že chtěl, aby mu Aielové pomohli zabít Aes Sedai. „Páteř světa,“ řekl rázně Garam. „Má i jiné jméno. Někteří ji nazývají Dračí stěna.“
„Vhodné jméno,“ opáčil Jeordam.
Rhodrik hleděl na vysokánské hory v dálce. Vhodné jméno pro Aiely. Jejich vlastní tajné jméno, které nikdy nikomu neprozradili, bylo Lid Draka. Rhodrik nevěděl proč, věděl jen, že se nikdy nevyslovovalo nahlas, pokud člověk nedostával oštěpy. Co leželo za Dračí stěnou? Aspoň tam jsou lidé, s nimiž lze bojovat. Vždycky tam byli. Na celém světě byli jen Aielové, Jennové a nepřátelé. Jen ti, Aielové, Jennové a nepřátelé.
Rand se zhluboka nadechl a zachraptěl, jako by nedýchal celé hodiny. Po sloupech kolem něj běhaly nahoru pruhy světla, z něhož bolely oči. V hlavě se mu stále ozývala ta slova. Aielové, Jennové a nepřátelé. To byl celý svět. Určitě nebyli v Pustině. Viděl – žil – v době, než Aielové přišlí do své Trojí země.