Byl ještě blíž k Muradinovi. Aiel neklidně přesunul pohled stranou. Zřejmě se snažil neudělat další krok.
Rand pokročil dopředu.
Jeordam si ladně dřepl na svahu pokrytém bílým příkrovem a nevšímal si okolního chladu, jen čekal, než k němu dojde pětice lidí brodících se sněhem. Tři muži v pláštích a dvě ženy v nabíraných šatech se s námahou ploužili sněhovou pokrývkou. Podle starších měla zima už dávno skončit, ale pak zase vyprávěli příběhy o ročních dobách, které se měnily jinak, než by měly. Starší tvrdili, že se země kdysi zachvívala a hory se zvedaly a klesaly, jako voda v letním jezírku, když do ní hodíte kámen. Jeordam tomu nevěřil. Bylo mu osmnáct, narodil se ve stanech a tohle byl jediný život, jaký kdy poznal. Sníh, stany a povinnost chránit.
Sňal si závoj a pomalu vstal. Opřel se o dlouhý oštěp, jako by nechtěl lidi od vozů vyděsit, ale oni se stejně prudce zastavili s pohledy upřenými na oštěp a luk, který měl na zádech, a toulec u pasu. Žádný zřejmě nebyl o mnoho starší než on sám. „Potřebujete nás, Jennové?“ zavolal.
„Nazýváte nás tak, abyste nás zesměšnili,“ křikl v odpověď vysoký chlapík s ostrým nosem, „ale je to pravda. My jsme jediní skuteční Aielové. Vy jste se vzdali Cesty.“
„To je lež!“ vyštěkl Jeordam. „Já nikdy nevzal do ruky meč!“ Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Neposlali ho sem, aby se zlobil na Jenny. „Jestli jste se ztratili, vaše vozy jsou tímhle směrem.“ Ukázal oštěpem k jihu.
Jedna z žen položila muži s ostrým nosem ruku na paži a tiše k němu promluvila. Ostatní přikyvovali a nakonec kývl i ostronosý chlapík, byť váhavě. Žena to byla hezká, zpod tmavého šátku omotaného kolem hlavy jí vyklouzlo pár pramínků světlých vlasů. Teď se obrátila k Jeordamovi a pravila: „Neztratili jsme se.“ Náhle na něj upřela pohled, jako by ho uviděla poprvé, a přitáhla si šátek úžeji k tělu.
Jeordam kývl. Nemyslel si, že by se ztratili. Jennové se obvykle pečlivě vyhýbali všem lidem ze stanů, i když třeba potřebovali pomoci. Těch pár, co se objevilo, přicházelo jen v zoufalství, když nemohli pomoc nalézt jinde. „Pojď za mnou.“
Přes kopce ke stanům jeho otce to bylo dobrou míli. Stany byly nízké, částečně zasypané sněhem po poslední vánici, a lepily se na horské úbočí. Jeho lidé nově příchozí ostražitě pozorovali, ale neustávali v činnosti, ať už vařili nebo opravovali zbraně či se koulovali s dětmi. Jeordam byl pyšný na svůj klan, skoro dvě stě lidí, největší z deseti táborů roztroušených na sever od vozů. Jennové ale nevypadali, že to na ně udělalo dojem. Jeordama dráždilo, že Jennů je o tolik víc než Aielů.
Ze stanu vyšel Lewin, prošedivělý muž s tvrdou tváří. Lewin se údajně nikdy neusmíval a Jeordam ho přitom rozhodně nikdy nepřistihl. – Možná se usmívával v době, než zemřela Jeordamova matka na horečku, ale Jeordam tomu nevěřil.
Žlutovlasá žena – jmenovala se Morin – vyprávěla příběh, jaký Jeordam ostatně očekával. Jennové obchodovali s vesnicí, místem obehnaným palisádou, a pak za noci přišli muži z vesnice a sebrali vše, co bylo vyměněno, i víc. Jennové si vždycky mysleli, že lze důvěřovat lidem žijícím v domech, vždycky si mysleli, že je jejich Cesta nějak ochrání. Byli vypočteni mrtví – otec, matka, první bratři. A zajatci – první sestry, první matka, dcera. To poslední Jeordama překvapilo. Právě Morin s hořkostí hovořila o pětileté dcerce, kterou odnesli, aby ji vychovala nějaká jiná žena. Když si ji Jeordam lépe prohlédl, přidal k jejímu věku pár let.
„Přivedeme je zpátky,“ slíbil Lewin. Zvedl svazek oštěpů, které mu jiný válečník podal, a zarazil je do země. „Můžete zůstat u nás, jestli chcete, pokud budete ochotni bránit sebe i nás ostatní. Jestli zůstanete, nikdy se nebudete moci vrátit ke svým vozům.“ Muž s ostrým nosem se při těchto slovech obrátil a spěchal zpátky cestou, kterou přišli. Lewin pokračoval. Nestávalo se často, že v této chvíli odcházel jen jeden z Jennů. „Ti, kteří si přejí jít s námi do té vesnice, ať zvednou oštěp. Ale pamatujte, jestli zvednete oštěp a použijete ho proti člověku, budete muset zůstat s námi.“ Jeho hlas i oči jako by byly z kamene. „Co se týče Jennů, budete mrtví.“
Jeden z mužů zaváhal, ale nakonec oba muži vytáhli oštěp ze země. Taktéž Morin. Jeordam na ni zíral s otevřenými ústy, Lewin ani nemrkl.
„Nemusíš si brát oštěp, abys mohla zůstat,“ řekl jí Lewin, „ani kvůli tomu, abychom přivedli zpátky vaše lidi. Vzít oštěp znamená být ochotna bojovat, ne jen se bránit. Můžeš ho odložit, není to žádná hanba.“
„Mají moji dceru,“ odvětila Morin.
K Jeordamově zděšení Lewin téměř ihned kývl. „Všechno je jednou poprvé. Všechno. Budiž tedy.“ Vydal se táborem a cestou poklepával muže po rameni a zval je, aby se s ním vydali na návštěvu do té vesnice za palisádou. Jeordama jmenoval jako prvního. Jeho otec ho vždycky vybíral jako prvního ode dne, kdy byl dost starý, aby dostal oštěp. Jinak by to Jeordam ani nechtěl.
Morin měla s oštěpem potíže, ratiště se jí zaplétalo do dlouhých sukní.
„Nemusíš chodit,“ řekl jí Jeordam. „Žádná žena ještě nikdy nešla. Dcerku ti přivedeme zpátky.“
„Chci odtamtud Kirin vyvést sama,“ prohlásila Morin s důrazem. „Ty mě nezastavíš.“ Umíněná ženská.
„V tom případě se musíš obléknout takhle.“ Ukázal na vlastní šedohnědý kabátec a spodky. „Nemůžeš chodit za noci po kraji v těch šatech.“ Sebral jí oštěp dřív, než stačila zareagovat. „Zacházet s oštěpem není lehké se naučit.“ Dva muži, kteří přišli s ní a nyní dostávali neohrabané instrukce a málem si zakopávali o vlastní nohy, toho byli důkazem. Jeordam našel sekeru a usekl dobrý loket z ratiště. Zůstaly dva lokte včetně půl lokte dlouhé ocelové hlavice. „Bodej s tím. Nic víc než to. Prostě bodni. Ratiště se taky používá ke krytí, ale já ti najdu něco, aby sis mohla na druhou ruku přivázat štít.“
Morin se na něj zvláštně podívala. „Kolik je ti let?“ zeptala se ještě divněji. Jeordam jí to řekl a ona jen zamyšleně přikývla.
Po chvíli Jeordam praviclass="underline" „Je jeden z těch mužů tvůj manžel?“ Muži stále zakopávali o své oštěpy.
„Můj manžel již Kirin oplakává. Víc se stará o stromy než o svou vlastní dceru.“
„O stromy?“
„O stromy života.“ Když se na ni stále díval nechápavě, zavrtěla hlavou. „Tři maličké stromky zasazené do sudů. Starají se o ně skoro tolik, jako se starají o sebe. Až najdou bezpečné místo, chtějí je tam zasadit. Říkají, že potom se vrátí staré časy. Oni. Řekla jsem oni. No dobrá, už nejsem Jennka.“ Potěžkala zkrácený oštěp. „Tohle je teď můj manžel.“ Zblízka si prohlédla Jeordama a dodala: „Kdyby ti někdo ukradl dítě, mluvil bys o Cestě listu a utrpení, které na nás bylo sesláno jako zkouška?“ Jeordam zavrtěl hlavou a ona řekla: „To jsem si myslela. Bude z tebe skvělý otec. Teď mě nauč, jak zacházet s oštěpem.“
Ano, zvláštní žena, ale hezká. Jeordam jí oštěp vzal a začal jí ukazovat, jak s ním zacházet, a zrovna to přitom vymýšlel. S kratším ratištěm byl rychlejší a pohyblivější.
Morin ho pozorovala s tím zvláštním úsměvem, ale oštěp ho cele zaujal. „Viděla jsem ve snu tvoji tvář,“ pravila tiše, ale on ji neslyšel. S takovým oštěpem může být rychlejší než muž s mečem. V duchu viděl Aiely porážející všechny muže s meči. Nikdo se jim nebude moci postavit. Nikdo.