Skleněnými sloupy probleskovala světla a Randa napůl oslepovala. Muradin byl již jen krok či dva před ním, zíral upřeně před sebe, zuby měl vyceněné a tiše vrčel. Sloupy je odváděly zpátky, do ztracených dějin Aielů. Randovi se nohy pohybovaly o své vlastní vůli. Dopředu. A zpátky v čase.
Lewin si upravil závoj proti prachu na obličeji a zadíval se dolů na malý tábor, kde pod železnými kotlíky s večeří stále žhnuly uhlíky skomírajících ohňů. Vítr k němu také přinášel pach polospáleného masa. Uhlíky v měsíčním světle obklopovaly hromádky v pokrývkách. Na dohled nebyli žádní koně. Lewin si přál, aby s sebou přinesl nějakou vodu, ale vodu směly kromě jídla pít jen děti. Lewin si matně vzpomínal na dobu, kdy bylo vody víc, kdy dny nebyly tak žhavé a prašné a vítr nevál pořád. Noc byla jen malou úlevou, kdy rozmazané rudé žhnoucí slunce vystřídal chlad. Lewin se úžeji zavinul do pláštěnky z kůží divokých koz, kterou používal místo pokrývky.
Jeho společníci se doškrábali blíž, stejně zabalení jako on, a kopali do kamenů a bručeli, až si byl jist, že vzbudí muže pod nimi. Nestěžoval si. Nebyl na to zvyklý o nic víc než oni. Tváře měli zakryté závoji proti prachu, ale Lewin přesto poznal, kdo přichází. Luca s rameny o polovinu širšími než kdokoliv z ostatních. Rád prováděl triky. Gearan, hubený jako čáp a nejlepší běžec mezi vozy. Charlin a Alijha, stejní jako odraz ve vodě, až na to, že Charlin nakláněl hlavu, když měl starosti, jako třeba právě teď. Jejich sestra Colline byla dole v táboře. A Maigran, Lewinova sestra.
Když našli vaky, do nichž dívky sbíraly plody, ležet na zemi roztrhané při zápase, všichni byli připraveni je oplakat a jít dál, jako to udělali už tolikrát předtím. Dokonce i Lewinův dědeček. Kdyby se Adan dozvěděl, co jich pět má v úmyslu, byl by je zastavil. Teď jenom mumlal, že je třeba mít víru v Aes Sedai, které Lewin v životě neviděl, to, a snažit se udržet Aiely naživu. Aiely jako lid, ale ne jednotlivé Aiely. Dokonce ani Maigran.
„Jsou čtyři,“ zašeptal Lewin. „Dívky jsou na téhle straně ohně. Vzbudím je – tiše – a dostaneme je odtamtud, dokud chlapi spí.“ Jeho přátelé se podívali na sebe a kývli. Lewin tušil, že si měli plán připravit dopředu, ale oni dokázali myslet jen na to, že se musejí vydat za dívkami a jak opustit vozy tak, aby je nikdo neviděl. Lewin si nebyl jist, že dokáží tyhle muže sledovat nebo je najít dřív, než dorazí do vesnice, z níž pocházeli, shluku hrubých chýší, odkud Aiely zahnali kameny a klacky. Jestli se lovci dostanou až tam, nebude možné nic udělat.
„A co když se vzbudí?“ zeptal se Gearan.
„Já Colline neopustím,“ odsekl Charlin přes bratrovo tišší: „Odvedeme je zpátky, Gearane.“
„To odvedeme,“ souhlasil Lewin. Luca dloubl Gearana do žeber a Gearan kývl.
Dostat se potmě dolů nebylo zrovna snadné. Suché větvičky jim křupaly pod nohama. Kamínky a oblázky se sunuly po svahu před nimi. Čím víc se Lewin snažil pohybovat se docela tiše, tím víc hluku zřejmě nadělal. Luca spadl do trnitého keře, který hlasitě zapraskal, ale podařilo se mu z něj vymanit a jen těžce dýchal. Charlin uklouzl a půl cesty dolů sjel po zadku. Dole se však nic nepohnulo.
Kousek od tábora se Lewin zastavil a vyměnil si s přáteli rozčilený pohled. Pak se po špičkách přiblížil k táboru. Vlastní dech mu zněl jako dunění, stejně hlasitě jako chrápání nesoucí se od jedné ze čtyř větších hromádek. Lewin ztuhl, když chrápání utichlo a jedna z hromádek se pohnula. Pak se uklidnila a chrápání se ozvalo nanovo. Lewin konečně začal zase dýchat.
Opatrně přidřepl u jedné z menších hromádek a odhrnul hrubou vlněnou pokrývku ztvrdlou špínou. Vzhlédla k němu Maigran s obličejem plným modřin a otoků, s šaty rozervanými téměř na hadry. Lewin jí položil ruku na ústa, aby nevykřikla, ale ona jenom zírala před sebe prázdným pohledem a ani nemrkla.
„Podříznu tě jako prase, kluku.“ Jedna z větších hromádek se převalila na stranu a muž s rozcuchaným plnovousem ve špinavých šatech se vyškrábal na nohy a v měsíčním světle se mu matně třpytil dlouhý nůž, jenž zachytával i narudlé světlo řeřavých uhlíků. Muž kopl do hromádek vedle sebe a ty se začaly hýbat a vrčet. „Právě jako prase. Umíš kvičet, kluku, nebo tvoji lidi jenom utíkají?“
„Utíkej,“ řekl Lewin, ale jeho sestra jen tupě hleděla před sebe. Lewin ji zoufale chytil za rameno a táhna ji za sebou vyrazil k místu, kde čekali ostatní. „Utíkej!“ Ztuhle se vyškrábala z pokrývek, téměř bez vlády. Colline byla vzhůru – slyšel její kňourání – ale spíš jako by si k sobě těsněji přitahovala špinavé pokrývky a snažila se v nich schovat. Maigran tam stála a zírala do prázdna a nic neviděla.
„Zdá se, že nezvládneš ani to.“ Muž se zazubil a blížil se kolem ohně. Nůž držel nízko. Ostatní se teď hrabali z pokrývek, smáli se a sledovali zábavnou podívanou.
Lewin nevěděl, co dělat. Nemohl tu svou sestru nechat. Mohl jenom umřít. Možná by to poskytlo Maigran šanci na útěk. „Utíkej, Maigran! Prosím, utíkej!“ Ani se nehnula. Jako by ho vůbec neslyšela. Co jí to udělali?
Vousáč se blížil, dával si na čas, chechtal se a bavil se pomalým postupem.
„Néééééééééééééééé!“ Z noci se vyřítil Charlin a pažemi objal muže s nožem, přičemž ho strhl na zem. Ostatní muži vyskočili na nohy. Jeden, s vyholenou hlavou, která se mu v matném světle leskla, zvedl meč a rozpřáhl se na Charlina.
Lewin si nebyl jist, jak přesně se to všechno seběhlo. Nějak popadl železnou konvici za ouško a rozpřáhl se. Zasáhl holohlavého muže do hlavy s hlasitým křupnutím. Muž se zhroutil, jako by se mu rozpustily kosti. Lewina to vyvedlo z rovnováhy a on klopýtl, jak se snažil nespadnout do ohně. Nakonec upadl vedle holohlavého muže a konvici pustil z ruky. Tmavý muž s vlasy spletenými do copů zvedl jiný meč, připraven ho rozpárat. Lewin se odplazil po zádech dozadu jako pavouk s očima upřenýma na ostrý hrot meče a zoufale se snažil nahmátnout něco, čím by muže odrazil. Větev, cokoliv. Dlaň mu padla na kulatý kus dřeva. Škubl s ním dopředu a vrazil to šklebícímu se vousáči do břicha. Muži se tmavé oči rozšířily a meč mu vypadl z rukou. Z úst se mu vyřinula krev. Nebyl to klacek, ale oštěp.
Jakmile si Lewin uvědomil, co to vlastně drží, okamžitě ratiště pustil. Příliš pozdě. Odplazil se dozadu, aby na něj muž nespadl, a jen na zhrouceného muže zděšeně zíral a třásl se. Mrtvý muž. Muž, kterého sám zabil. Vítr byl náhle velice studený.
Po chvíli ho napadlo, proč ho nezabil některý z ostatních. Překvapilo ho, že jeho přátelé se choulí kolem uhlíků. Gearan, Luca a Alijha, všichni lapali po dechu a nad závoji proti prachu valili oči. Colline stále tiše vzlykala pod pokrývkou a Maigran stála s vytřeštěnýma očima. Charlin se choulil na kolenou. A ti čtyři muži, ti vesničani... Lewin hleděl z jedné nehybné hromádky na druhou.
„My... jsme je zabili.“ Lukovi se třásl hlas. „My... Světlo se nad námi smiluj.“
Lewin se doplazil k Charlinovi a položil mu ruku na rameno. „Jsi zraněný?“
Charlin přepadl na bok. Ruce měl kluzké rudou tekutinou, jak svíral jílec nože, který mu trčel z břicha. „Bolí to, Lewine,“ zašeptal. Jednou se otřásl a světlo se mu vytratilo z očí.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Gearan. „Charlin je mrtvý a my... Světlo, co jsme to udělali? Co budeme dělat?“
„Odvedeme holky zpátky k vozům.“ – Lewin nedokázal odtrhnout zrak od Charlinových skelných očí. „To uděláme.“
Posbírali všechno, co bylo k užitku, hlavně konvici a nože. Kovové věci se těžko sháněly. „Klidně si to můžeme vzít,“ prohlásil Alijha. „Určitě to ukradli někomu, jako jsme my.“