Když však začal Alijha sbírat meče, Lewin ho zarazil. „Ne, Alijho. Tohle je zbraň vyrobená k zabíjení lidí. K ničemu jinému se nehodí.“ Alijha neřekl nic, jen přelétl pohledem čtyři mrtvá těla a podíval se na oštěpy, které Luca balil do pokrývek, aby měli na čem odnést Charlinovo tělo. Lewin se na mrtvé vesničany odmítl podívat. „Oštěp může sehnat jídlo do kotle, Alijho. Meč ale ne. Je to zakázáno Cestou.“
Alijha stále nic neříkal, ale Lewin měl pocit, že se za závojem opovržlivě mračí. Přesto když konečně vyrazili do noci, meče zůstaly u pohasínajících uhlíků a mrtvých mužů.
Zpátky temnotou to byla dlouhá cesta, když nesli neumělá nosítka s Charlinem a vítr občas zvedal dusivá oblaka prachu. Maigran klopýtala s nimi a zírala přímo před sebe. Nevěděla, kde je, ani kdo jsou oni. Colline vypadala napůl mrtvá hrůzou, dokonce ji děsil i vlastní bratr, a když se jí kdokoliv dotkl, nadskočila. Takhle si Lewin jejich návrat nepředstavoval. V jeho představách se dívky smály, těšily se z návratu k vozům. Vlastně se všichni smáli. Nenesli Charlinovu mrtvolu. Ani je netížila vzpomínka na to, co udělali.
Na dohled se objevilo světlo ohňů pod kotlíky s večeří, a pak i vozy. Postroje již byly připraveny, aby je muži mohli použít, hned jak se rozední. Potmě nikdo neopouštěl přístřeší vozů, takže Lewina překvapilo, když viděl, jak se k nim rychle blíží tři postavy. Adanovy bílé vlasy bylo snadno vidět i za noci. Druhé dvě osoby byly Nerrine, Collineina matka, a Saralin, jeho a Maigranina. Lewin si s neblahou předtuchou sňal závoj proti prachu.
Ženy spěchaly ke svým dcerám, objaly je a tiše jim šeptaly na uklidněnou. Colline se sesula do matčina objetí a vydechla úlevou. Maigran Saralin, která si prohlížela modřiny a otoky na tváři své dcery, téměř nevnímala.
Adan se na mladé muže zamračil a ustarané vrásky na čele se mu ještě více prohloubily. „Ve jménu Světla, co se stalo? Když jsme zjistili, že jste taky pryč...“ Odmlčel se, když spatřil nosítka s Charlinem. „Co se stalo?“ zeptal se znovu, jako by se děsil odpovědi.
Lewin pomalu otevřel ústa, ale Maigran promluvila první.
„Zabili je.“ Zírala na něco v dálce a její hlas zněl jako hlas malého děvčátka. „Ti špatní muži nám ublížili. Oni... Pak přišel Lewin a zabil je.“
„Takové věci nesmíš říkat, dítě,“ napomenula ji mírně Saralin. „Ty –“ Zarazila se a zadívala se dceři do očí. Pak se obrátila a nejistě se zadívala na Lewina. „Je to...? Je to pravda?“
„Museli jsme,“ prohlásil Ajilha a v hlase se mu ozývala bolest. „Snažili se nás zabít. Zabili Charlina.“
Adan ustoupil o krok zpátky. „Vy... jste zabili? Zabili jste člověka? A co Úmluva? Nikomu nesmíme ublížit. Nikomu! Neexistuje důvod dost dobrý, aby ospravedlnil zabití jiné lidské bytosti. Neexistuje!“
„Unesli Maigran, dědečku,“ řekl Lewin. „Unesli Maigran a Colline a ublížili jim. Oni –“
„To není důvod!“ zařval Adan a třásl se vzteky. „Musíme přijímat, co přichází. Utrpení je na nás sesláno jako zkouška naší víry. My je přijímáme a přetrpíme! My nevraždíme! Vy jste sešli z Cesty, opustili jste ji. Už nejste Da’shain. Jste zkažení a já nedovolím, abyste zkazili i ostatní Aiely. Odejděte, cizinci. Vrazi! Ve vozech Aielů už nejste vítáni.“ Obrátil se a odkráčel, jako by již neexistovali. Saralin a Nerrine se vydaly za ním a vedly dívky s sebou.
„Matko?“ řekl Lewin a trhl sebou, když na něj pohlédla studenýma očima. „Matko, prosím –“
„Kdo jsi, že mě takto oslovuješ? Schovej přede mnou svou tvář, cizinče. Měla jsem syna, kdysi, se stejnou tváří. Nepřeji si ji vidět u vraha.“ A odvedla Maigran za ostatními.
„Jsem pořád Aiel!“ zařval Lewin, ale ony se neohlédly. Lewin měl dojem, že slyší Luku plakat. Zvedl se vítr a do vzduchu vylétl prach. Lewin si zahalil tvář. „Já jsem Aiel!“
Randovi se zabodly do očí prudce se mihotající blesky. Stále cítil bolest s Lewinovy ztráty a myšlenky mu divoce vířily hlavou. Lewin nenosil zbraň. Nevěděl, jak zbraň použít. Zabíjení ho děsilo. Nedávalo to smysl.
Teď už byl skoro vedle Muradina, ale ten o něm nevěděl. Muradinův úšklebek teď byl ztuhlý jako ve smrti. Na obličeji se mu perlil pot a třásl se, jako by chtěl utéci.
Randa nesly nohy dál, a zpátky.
26
Oddaní
Kupředu a zpátky.
Adan ležel v písčitém dolíku a objímal plačící děti svého mrtvého syna, stínil jim oči svým potrhaným kabátem. Jemu se také po tváři koulely slzy, ale tiše, jak ostražitě vyhlížel nad okrajem dolíku. Bylo jim pět a šest, takže jak Maigran, tak Lewin měli právo plakat. Adana překvapilo, že mu ještě nějaké slzy zbyly.
Některé vozy hořely. Mrtví leželi na místě, kde padli. Koně již byli odehnáni, až na ty, kteří byli stále připřaženi k těm několika málo vozům, jež byly vyprazdňovány. Pro jednou si nevšiml beden, které daly Aielům do opatrování Aes Sedai a jež byly nyní bezstarostně pohozeny v blátě. Nebylo to poprvé, co něco takového viděl, i mrtvé Aiely, ale tentokrát mu na tom nezáleželo. Muži s meči, oštěpy a luky, muži, kteří předtím zabíjeli, teď nakládali prázdné vozy. Nakládali na ně ženy. Adan se díval, jak smějící se vrahové Rheu, jeho dceru, strkají do vozu spolu s ostatními, až byly namačkány jako zvířata. Rhea, poslední z jeho dětí. Elwin zemřel v deseti letech hlady, Sorelle ve dvaceti na horečku, kterou její sny předpověděly, a Jarenovi bylo devatenáct, když se před rokem vrhl z útesu poté, co zjistil, že může usměrňovat. Dnes ráno Marind.
Adan chtěl křičet. Chtěl vyběhnout k vozům a zabránit jim, aby mu odvedli poslední dítě. Nějak je zastavit. A kdyby vyběhl? Zabili by ho a Rheu by stejně odvedli. Taky by mohli zabít i děti. Některá z těl ležících ve vlastní krvi byla maličká.
Maigran ho tiskla, jako by vycítila, že by mohl odejít, a Lewin ztuhl, jako by se chtěl přidržet pevněji, ale považoval se za příliš starého. Adan je pohladil po vláscích a dál si tiskl jejich obličejíky k hrudi. Sám se ale přiměl dívat, dokud vozy neodjely obklopeny výskajícími jezdci, dokud nebyli koně téměř mimo dohled na cestě ke kouřovým horám, lemujícím obzor.
Teprve tehdy vstal a vybídl děti, aby také vstaly. – „Počkejte tu na mě,“ nařídil jim. „Počkejte, dokud se nevrátím.“ Děti se tiskly k sobě, dívaly se na něj s bílými tvářičkami smáčenými slzami a jen nejistě kývaly.
Adan došel k jednomu z těl a jemně je převrátil. Siedra mohla spát, její tvář vypadala právě tak, jako když se každé ráno probudil a viděl ji vedle sebe. Vždycky ho překvapilo, když si všiml šedin v jejích rudozlatých vlasech. Byla jeho láskou, jeho životem, věčně mladá a nová. Snažil se nedívat na krev, jež jí třísnila předek šatů, ani na zející ránu pod ňadry.
„Co chceš dělat teď, Adane? Pověz nám to! Co?“
Odhrnul Siedře vlasy z obličeje – ráda byla upravená – a vstal. Pomalu se obrátil čelem k hloučku rozzlobených a vyděšených lidí. Sulwin byl jejich vůdcem, vysoký muž s hluboko zapadlýma očima. Nechal si narůst vlasy, to Sulwin udělal, jako by se snažil zakrýt, že je Aiel. Hodně mužů to dělalo. Neznamenalo to žádný rozdíl, ani pro ty poslední jezdce, ani pro ty, jež přišli předtím.
„Chci pohřbít naše mrtvé, Sulwine, a jít dál.“ Oči mu zabloudily zpátky k Siedře. „Co jiného zbývá?“
„Jít dál, Adane? Jak můžeme jít dál? Nemáme koně. Nezbyla skoro žádná voda ani jídlo. Zbyly nám jen vozy plné věcí, pro které si Aes Sedai nikdy nepřijdou zpátky. Co to vůbec je, Adane? Co je to, že máme obětovat život, abychom ty krámy tahali po světě a dokonce se jich báli dotknout? Nemůžeme pokračovat, jako předtím.“