„Můžeme!“ zařval nyní Adan. „A budeme! Máme nohy. Máme záda. Jestli bude třeba, tak vozy potáhneme sami. Budeme věrně plnit naše povinnosti!“ Překvapilo ho, když viděl vlastní zaťatou pěst. Pěst! Ruka se mu třásla, když rozevíral prsty, a svěsil ruku k boku.
Sulwin ustoupil dozadu, ale pak se vzepřel spolu se svými společníky. „Ne, Adane. Máme najít bezpečné místo, a někteří z nás to hodlají udělat. Můj děda mi vyprávíval příběhy, které slýchával jako malý chlapec, příběhy o době, kdy jsme žili v bezpečí a lidé přicházeli poslouchat náš zpěv. Chceme najít místo, kde budeme v bezpečí, a znovu začít zpívat.“
„Zpívat?“ ošklíbl se Adan. „Já ty staré příběhy slyšel taky, ale vy ty písně neznáte o nic víc než já. Písně jsou pryč a staré časy pominuly. Nevzdáme se povinnosti, již máme k Aes Sedai, abychom se honili za něčím, co je navěky ztraceno.“
„Někteří z nás to udělají, Adane.“ Ostatní za Sulwinem přikyvovali. „Chceme najít bezpečné místo. A ty písně také. To uděláme!“
Ozvalo se prásknutí, které přimělo Adana otočit hlavu. Další ze Sulwinových kamarádů vykládali jeden z vozů a jedna velká plochá bedna spadla na zem a rozbila se, takže bylo vidět něco, co vypadalo jako leštěný dveřní rám z tmavě rudého kamene. Muži již vyprazdňovali i ostatní vozy, a nebyli to jenom Sulwinovi přátelé. Nejméně čtvrtina lidí, které tu viděl, tvrdě pracovala, aby na vozech nezůstalo nic než voda a jídlo.
„Nesnaž se nás zastavit,“ varoval ho Sulwin.
Adan se znovu přiměl rozevřít pěst. „Ty nejsi Aiel,“ prohlásil. „Zradil jsi všechno. Ať jsi cokoliv, už nejsi Aiel.“
„My se držíme Cesty listu, jako to děláš ty, Adane.“
„Jděte!“ zařval Adan. „Jděte! Vy nejste Aielové! Jste ztracení! Ztracení! Nechci se už na vás dívat! Jděte!“ Sulwin a ostatní až klopýtali, jak se od něj rychle snažili dostat co nejdál.
Adanovi pokleslo srdce ještě víc, když si prohlédl vozy a mrtvé, ležící mezi nimi. Tolik mrtvých. Tolik raněných sténajících, jak byli ošetřováni. Sulwin a jeho ztracení dávali při vykládání trochu pozor. Muži s meči některé bedny rozbili, než si uvědomili, že v nich není zlato ani jídlo. Jídlo bylo vzácnější než zlato. Adan si prohlížel kamenný rám, sesuté hromady kamenných sošek, podivné tvary z křišťálu stojící mezi hliněnými nádobami s rouby chora, pro které neměli Sulwin a jeho lidé žádné využití. K čemu ty věci byly? Kvůli tomuhle měli být věrní? Pokud ano, budiž. Některé je možné zachránit. Nedalo se určit, co z toho by Aes Sedai považovaly za nejdůležitější, ale něco zachránit šlo.
Zahlédl Maigran a Lewina, jak se tisknou k sukním své matky. Byl rád, že Saralin přežila a postará se o ně. Jeho poslední syn, její manžel, otec jejích dětí, zemřel prvním šípem toho rána. Něco šlo zachránit. On zachrání Aiely za jakoukoliv cenu.
Poklekl a vzal Siedru do náruče. „Stále jsme věrní, Aes Sedai,“ zašeptal. „Jak dlouho musíme být věrní?“ Sklonil hlavu na prsa své ženy a zaplakal.
Randa pálily v očích slzy. Tiše vysloviclass="underline" „Siedra.“ Cesta listu? To nebyla víra Aielů. Nedokázal myslet jasně. Vlastně nedokázal myslet skoro vůbec. Světla vířila rychleji a rychleji. Vedle něj Muradin otevíral ústa v bezhlesém vytí. Aielovi lezly oči z důlků, jako by přihlížel smrti celého světa. Společně postoupili kupředu.
Jonai stál na okraji útesu a hleděl k západu přes vodu, od jejíž hladiny se odráželo slunce. Stovky leguí tím směrem leželo Comelle. Ležívalo Comelle. Comelle se kdysi tisklo k horám přehlížejícím moře. Stovky leguí na západ, kde se teď vzdouvalo moře. Kdyby byla Alnora stále naživu, možná by bylo snazší to snášet. Bez jejích snů ani nevěděl, kam jít a co dělat. Bez ní mu téměř nezáleželo na životě. Když se obrátil a ploužil se zpátky k vozům čekajícím o míli dál, cítil každičký šedivý vlas. Vozů teď bylo méně a byly dost opotřebované. Také zbylo méně lidí, pár tisíc, kde bývaly desítky. Ale na zbývající vozy jich bylo příliš mnoho. Teď se vezly jenom děti příliš malé, aby mohly jít.
U prvního vozu se s ním setkal Adan, vysoký mladý muž s modrýma očima, které byly příliš ostražité. Jonai pořád čekal, že když se rychle ohlédne, spatří Willima. Ale Willim byl samozřejmě poslán pryč, už před lety, když začal usměrňovat bez ohledu na to, jak tvrdě se to snažil potlačit. Svět však měl stále ještě příliš mnoho mužů, kteří mohli usměrňovat. Museli posílat pryč chlapce, u nichž se objevily známky usměrňování. Museli. Ale Jonai si přál, aby měl své děti zpátky. Kdy to Esola zemřela? Byla tak maličká, že ji jen položili do narychlo vykopané jámy. Zabila ji stravující nemoc, když po ruce nebyla žádná Aes Sedai, aby ji vyléčila.
„Jsou tu ogierové, otče,“ řekl Adan vzrušeně. Jonai tušil, že jeho syn vždycky považoval jeho příběhy o ogierech právě jen za příběhy. „Přicházejí od severu.“
Byla to pěkně odraná skupinka, k níž ho Adan vedl. Nebylo jich ani padesát, měli propadlé tváře, smutné oči a uši se štětičkami svěšené. Jonai si pomalu zvykal na strhané tváře vlastních lidí i prodřené, záplatované oděvy, ale vidět ve stejném stavu ogiery ho šokovalo. Měl však na starosti své lidi a povinnosti k Aes Sedai. Jak dlouho tomu je, co naposledy viděl Aes Sedai? Bylo to těsně po Alnořině smrti. Příliš pozdě pro Alnoru. Ta žena, která léčila nemocné, již ještě žili, vzala některé ze sa’angrialů a odešla svou cestou. Když se jí zeptal, kde že je nějaké bezpečné místo, jen se hořce zasmála. Šaty měla záplatované a u lemů prodřené. Jonai si nebyl jist, zda byla duševně zdravá. Tvrdila, že jeden ze Zaprodanců je jen částečně polapen, a možná vůbec ne. Izmael se stále dotýká světa, říkala. Musela být stejně šílená, jako zbývající muži Aes Sedai.
Jonai se vytrhl z minulosti a vrátil se zpátky k ogierům, již zde stáli a nejistě se kymáceli na svých velkých nohou. Od Alnořiny smrti byl až příliš roztěkaný. Ogierové měli v rukou chléb a misky. Jonai byl šokován, když pocítil bodnutí hněvu nad tím, že někdo se dělí o své ubohé zásoby jídla. Kolik z jeho lidí by se mohlo najíst z toho, co spotřebuje padesát ogierů? Ne. Správné bylo se podělit. Dát o své vlastní vůli. Stovka lidí? Dvě stovky?
„Máte rouby chora,“ řekl jeden z ogierů. Prsty pohladil trojlístky dvou semenáčků v květináčích přivázaných k postranici vozu.
„Pár,“ připustil stroze Adan. „Zahynuly, ale starší odřízli nové rouby, než staré uschly úplně.“ Neměl na stromy čas. Musel se starat o lidi. „Jak zlé to je na severu?“
„Zlé,“ odpověděla jedna ogieřice. „Spálené země se sunou na jih a je tam plno myrddraalů a trolloků.“
„Myslel jsem, že jsou všichni mrtví.“ Takže na sever ne. Na sever zamířit nemohli. Tak na jih? Jerenské moře leželo deset dní cesty na jih. A bylo tam vůbec ještě? Byl unavený. Tolik unavený. „Přišli jste od východu?“ zeptal se jiný ogier. – Vytřel misku kouskem chleba a ten spolkclass="underline" „Jak to vypadá na východě?“
„Špatně,“ odvětil Jonai. „Pro vás možná ne tak špatně. Před deseti – ne dvanácti dny nám nějací lidé ukradli třetinu koní, než jsme jim unikli. Museli jsme opustit vozy.“ To ho bolelo. Opuštěné vozy a to, co na nich bylo. Věci, které Aes Sedai daly Aielům do opatrování, zůstaly nyní opuštěny. Že to nebylo poprvé, všechno jenom zhoršovalo. „Skoro každý, koho jsme potkali, nám sebral, co se mu zalíbilo. Ale k ogierům se třeba takhle chovat nebudou.“