„Snad,“ řekla ogieřice, jako by tomu nevěřila. Jonai si nebyl jist, zda tomu věří sám. Žádné bezpečné místo neexistovalo. „Nevíš, kde je nějaká država!“
Jonai na ni zíral. „Ne. Ne, to nevím. Ale vy přece určitě dokážete najít svou državu“
„Utíkali jsme tak daleko a tak dlouho,“ ozval se ogier uprostřed hloučku, a další dodal s lítostivým zahřměním: „Krajina se tolik změnila.“
„Myslím, že musíme brzy najít nějakou državu, nebo zemřeme,“ připojila první ogieřice. „Cítím... toužení... v kostech. Musíme najít državu. Musíme.“
„Nemůžu vám pomoci,“ pravil smutně Jonai. Sám se cítil stísněný. Země se změnila tak, že už ji nikdo neznal, a stále se měnila, takže pláň, po níž loni putovali, teď mohla být vysokou horou. Spálené země se rozrůstaly. Myrddraalové a trolloci byli stále naživu. Lidé kradli, lidé s tvářemi jako zvířata, lidé, kteří nepoznávali Da’shainy, ani o nich nevěděli. Skoro nemohl dýchat. Ogierové, ztraceni. Aielové, ztraceni. Všechno ztraceno. Stísněnost se změnila v bolest a Jonai klesl na kolena, převrátil se a tiskl si hruď. Jeho srdce jako by někdo držel v pěsti a tiskl.
Vedle něj ustaraně poklekl Adan. „Otče, co se děje? Co se stalo? Můžu něco udělat?“
Jonaiovi se podařilo chytit syna za potrhaný límec a přitáhl si ho blíž. „Odveď – lidi – na jih.“ Musel slova vyrážet mezi záchvaty křečí, které mu rvaly srdce na kusy.
„Otče, to ty musíš –“
„Poslouchej. Poslouchej! Odveď je – na jih. Odveď – Aiely – do bezpečí. Dodržuj – Úmluvu. Hlídej – co nám – Aes Sedai daly – dokud – se pro to nevrátí. Cesta – listu. Musíš –“ Snažil se. Solinda Sedai to musela pochopit. Snažil se. Alnora.
Alnora. To jméno se vytratilo a bolest v Randových prsou povolila. Nedávalo to smysl. Vůbec to nedávalo smysl. Jak mohli tihle lidé být Aiely?
Sloupy se oslepivě blýskaly. Vzduch se vlnil a vířil.
Vedle něho Muradin otevíral doširoka ústa ve snaze zakřičet. Aielan si drásal závoj, drásal si tvář, až mu na obličeji po nehtech zůstávaly krvavé skvrny.
Kupředu.
Jonai spěchal prázdnými ulicemi a snažil se nedívat na pobořené domy a mrtvé stromy chora. Všechny byly mrtvé. Aspoň že poslední z dávno opuštěných jokár byly odtaženy. Země pod jeho nohama se stále ještě otřásala. Měl na sobě samozřejmě pracovní oděv, cadin’sor, i když práce, kterou dostal, nebyla taková, pro niž se cvičil. Bylo mu třiašedesát, byl v rozpuku života, ještě nebyl dost starý, aby měl šedé vlasy, ale cítil se jako unavený stařec.
Když vstoupil do Síně služebníků, nikdo ho nezastavil. Ve velkém vchodu s mohutnými sloupy nikdo nebyl, aby ho vyzpovídal nebo pozdravil. Uvnitř se hemžila spousta lidí s náručemi plnými papírů či krabic, s neklidnými pohledy, ale nikdo se na něj ani nepodíval. Bylo vidět, že jsou všichni vyděšení, a strach rostl pokaždé, když se země otřásla. Jonai znepokojeně prošel předpokojem a vyběhl nahoru po širokých schodech. Na stříbřitě bílém elkameni bylo bláto. Nikdo neměl čas. Možná na tom ani nikomu nezáleželo.
Na široké dveře, které hledal, nebylo třeba klepat. Nebyly to velké pozlacené dveře do sklizňového sálu, ale dveře prosté a nenápadné. Jonai dovnitř vklouzl tiše a byl rád, že tak učinil. Kolem dlouhého stolu stálo na tucet Aes Sedai a hádaly se. Očividně si nevšímaly toho, že se budova stále otřásá. Všechno to byly ženy.
Jonai se zachvěl a napadlo ho, zda budou kdy muži ještě někdy stát při takovém setkání. Když viděl, co je na stole, otřásl se mnohem silněji. Křišťálový meč – možná předmět síly, možná jen ozdoba, to Jonai nepoznal – přidržoval Dračí zástavu Luise Therina Rodovraha, rozprostřenou jako ubrus a přepadající na podlahu. Srdce se mu sevřelo. Co to tady dělá? Proč to nebylo zničeno a vzpomínka na toho prokletého muže také?
„K čemu je tvé věštění?“ Oselle skoro křičela, „když nám nemůžeš říci kdy?“ Dlouhé černé vlasy jí jen vlály, jak potřásala hlavou. „Závisí na tom celý svět! Budoucnost! Samotné kolo!“
Tmavooká Deindra jí čelila s obvyklým klidem. „Já nejsem Stvořitel. Já vám můžu říci jenom to, co jsem vyvěštila.“
„Klid, sestry.“ Solinda z nich byla nejklidnější. Její starodávné pružné šaty byly jen jako světle modrá mlha. Sluncem vyrudlé vlasy jí spadaly do pasu a měly skoro stejnou barvu jako jeho vlastní. Jeho děd jí sloužil jako mladý muž, ale ona vypadala mladší než on. Byla Aes Sedai. „Čas svárů mezi námi pominul. Zítra ráno tu budou Jarik a Haindar.“
„Což znamená, že si nemůžeme dovolit chyby, Solindo.“
„Musíme vědět...“
„Je nějaká naděje na...“
Jonai přestal poslouchat. Všimnou si ho, až budou připraveny. Nebyl jediný v místnosti kromě Aes Sedai. U stěny vedle dveří seděl Somešta, velká postava zdánlivě spletená z lián a listí, a hlavou i tak dosahoval vysoko nad Jonaie. Nymovi se přes obličej táhla brázda svraštělých hnědých a ožehlých černých listů a zkrabatila zelenou trávu jeho vlasů. Když se podíval na Jonaie, jeho oříškové oči vypadaly ustaraně.
Jonai mu kývl na pozdrav a Somešta přejel prstem po štěrbině a zamračil se. „Známe se?“ zeptal se tiše.
„Jsem tvůj přítel,“ odvětil smutně Jonai. Neviděl Someštu celá léta, ale slyšel o tom. Slyšel, že většina nymů je mrtvá. „Nosil jsi mě na ramenou, když jsem byl malý. To si na nic nevzpomínáš?“
„Zpěv,“ řekl Somešta. „Zpívalo se? Tolik toho zmizelo. Aes Sedai říkají, že se něco vrátí. Ty jsi Dračí dítě, nebo ne?“
Jonai sebou trhl. To jméno vyvolávalo potíže, i když to nebyla pravda. Ale kolik občanů teď věřilo, že Da’shain Aielové kdysi sloužili Draku a ne ostatním Aes Sedai?
„Jonaii?“
Obrátil se po zvuku Solindina hlasu, a když se přiblížila, poklekl na koleno. Ostatní Aes Sedai se stále hádaly, ale tišeji.
„Je všechno připraveno, Jonaii?“ zeptala se.
„Všechno, Aes Sedai. Solindo Sedai...“ Zaváhal a zhluboka se nadechl. „Solindo Sedai, někteří z nás si přejí zůstat. Můžeme dál sloužit.“
„Víš, co se stalo Aielům v Tzoře?“ Jonai kývl – a ona si povzdechla a natáhla ruku, aby mu uhladila krátké vlasy, jako když byl malý. „Ovšemže to víš. Vy Da’shainové máte víc odvahy než... Deset tisíc Aielů spojilo ruce a zpívalo, snažilo se připomenou šílenci, kdo jsou a kým on býval, snažili se ho obrátit svými těly a písní. Jarik Mondoran je zabil. Stál tam a civěl na ně jako na hádanku, zabíjel je, a oni uzavírali řadu a zpívali. Slyšela jsem, že poslednímu Aielovi naslouchal skoro hodinu, než ho zabil. A pak shořela Tzora, jediným velkým plamenem, který pohltil kámen, kov i těla. Tam, kde kdysi stávalo druhé největší město na světě, je teď jen skleněná plocha.“
„Mnoho lidí mělo čas uprchnout, Aes Sedai. Da’shainové jim vykoupili čas k útěku. My se nebojíme.“
Její ruka se mu ve vlasech bolestivě sevřela. „Občané už utekli do Paaran Disenu, Jonaii. Kromě toho Da’shainové musejí zahrát ještě jednu roli, jen kdyby Deindra dohlédla dost daleko, aby řekla jakou. V každém případě tu chci něco zachránit, a to něco jste vy.“
„Jak říkáš,“ přitakal váhavě. „Postaráme se o to, co jste nám svěřily, dokud to nebudete chtít zpátky.“