„Ovšem, ty věci, které jsme vám daly.“ Usmála se na něj a pustila ho, znovu mu uhladila vlasy a založila si ruce na prsou. „Odnesete... ty věci... do bezpečí, Jonaii. Budete v pohybu, stále v pohybu, dokud nenajdete bezpečné místo, kde vám nikdo neublíží.“
„Jak říkáš, Aes Sedai.“
„A co Coumin, Jonaii? Už se uklidnil?“
Nevěděl o žádném způsobu, jak jí to říci. Raději by si ukousl jazyk. „Můj otec se skrývá někde ve městě. Snažil se nás přemluvit k... odporu. On nebude poslouchat, Aes Sedai. Nebude poslouchat. Našel někde staré úderné kopí a...“ Nedokázal pokračovat. Očekával, že se rozzlobí, ale jí se v očích zaleskly slzy.
„Dodržuj Úmluvu, Jonaii. Jestli Da’shainové ztratí všechno ostatní, dohlédni na to, aby dodržovali Cestu listu. Slib mi to.“
„Ovšem, Aes Sedai,“ řekl dost šokované. Úmluva tvořila Aiely a Aielové tvořili Úmluvu. Opustit Cestu bylo, jako by opustili to, čím byli. Coumin byl zrůda. Byl velice divný už od dětství, jak se povídalo, skoro jako by vůbec nebyl Aiel, i když nikdo nevěděl proč.
„Teď jdi, Jonaii. Chci, abyste do rána byli co nejdál od Paaran Disenu. A dobře si pamatuj – pořád v pohybu. Udrž Aiely v bezpečí.“
Jonai se vkleče uklonil, ale ona už se zatím opět cele ponořila do hádky.
„Můžeme věřit Kodamovi a jeho druhům, Selindo?“
„Musíme, Oselle. Jsou mladí a nezkušení, ale téměř nedotčení špínou a... Nemáme jinou možnost.“
„Tak uděláme, co musíme. Meč musí počkat. Somešto, máme úkol pro posledního nyma, jestli to uděláš. Žádaly jsme tě o příliš mnoho, teď musíme požádat o víc.“
Jonai se obřadně odpoklonkoval, když se nym zvedl a hlavou se dotkl stropu. Aes Sedai, již ponořené do svého plánu, se na něj ani nepodívaly, ale on jim stejně prokázal poslední poctu. Nemyslel si, že je ještě někdy uvidí.
Vyběhl se Síně služebníků a běžel celou cestu z města k místu, kde čekalo velké shromáždění. Tisíce vozů v deseti zástupech se táhly téměř dvě legue. Vozy naložené jídlem a sudy s vodou, vozy naložené věcmi v bednách, které Aielům do opatrování svěřily Aes Sedai, angrialy a sa’angrialy a ter’angrialy, všechno věci, které bylo třeba udržet z dosahu mužů, kteří šíleli, zatímco se dotýkali jediné síly. Kdysi by byly jiné způsoby, jak ty věci přepravit, jo-káry, skokani, vznášídla a velká šo-křídla. Nyní museli stačit s námahou sehnaní koně a vozy. Mezi povozy stáli lidé, dost na zabydlení slušného města, ale možná všichni Aielové, kteří na světě zbyli.
Stovka jich mu vyšla vstříc, muži i ženy, představitelé dožadující se zpráv, zda Aes Sedai dovolily některým zůstat. „Ne,“ sdělil jim Jonai. Někteří se váhavě zamračili, a on dodaclass="underline" „Musíme poslechnout. Jsme Da’shain Aielové a posloucháme Aes Sedai.“
Hlouček se pomalu rozešel mezi vozy a Jonai měl dojem, že slyší Couminovo jméno, ale nenechal se tím rozčílit. Spěchal k vlastnímu vozu v čele jednoho z prostředních zástupů. Koně už byli celí nervózní, jak se země neustále otřásala.
Jeho synové již seděli na kozlíku – Willin, patnáctiletý, držel opratě, a Adan, desetiletý, vedle něj. – Oba se zubili nervózním vzrušením. Maličká Esola si hrála s panenkou na vozové plachtě, jíž byl převázán jejich majetek – a, což bylo důležitější, věci, které jim svěřily Aes Sedai. Nebylo dost místa, aby se vezli než ti nejmladší a nejstarší. Za kozlíkem byl tucet roubů chora v hliněných květináčích, aby byly zasazeny, až najdou bezpečné místo. Možná bylo hloupé je vozit s sebou, ale chora v květináči nechyběla na žádném z vozů. Něco z dávno minulých časů. Symbol lepších časů, které musejí přijít. Lidé potřebovali naději a symboly.
Alnora čekala vedle spřežení a bohaté černé kadeře jí splývaly na ramena. Připomněla mu dobu, kdy ji poprvé uviděl, ještě jako malou holku. Ale teď jí starosti vryly vrásky kolem očí.
Podařilo se mu na ni usmát a skrýt starosti ve vlastním srdci. „Všechno bude v pořádku, ženo mého srdce.“ Alnora neodpověděla a on dodaclass="underline" „Snila jsi?“
„O ničem brzkém,“ zamumlala. „Všichni budou zcela v pořádku, všechno bude v pořádku a všechny možné věci budou v pořádku.“ Roztřeseně se usmála a pohladila ho po tváři. „S tebou vím, že to tak bude, muži mého srdce.“
Jonai mávl rukama nad hlavou a signál se nesl dál čekajícími řadami. Vozy se pomalu vydaly na cestu, Aielové opouštěli Paaran Disen.
Rand zavrtěl hlavou. Příliš. Vzpomínky se tlačily jedna na druhou. Vzduch jako by se změnil v jediný záblesk světla. Vítr zvedal drsný prach v tančící oblaka. Muradin si do obličeje vyryl hluboké brázdy. Nyní si drásal oči. Kupředu.
Coumin v pracovních šatech klečel na okraji zorané země. Měl na sobě prostý, hnědošedý kabát, spodky a měkké boty s tkanicemi. Klečel v řadě s ostatními kolem pole, deset mužů Da’shain Aielů na vzdálenost dvou rozpřažených paží a pak ogier, a tak dál kolem celého pole. Viděl další pole, stejně obstoupené, a za nimi vojáky s jejich údernými kopími sedící na obrněných jo-kárách. Nad hlavou bzučelo na hlídce vznášídlo, smrtící černá kovová vosa se dvěma muži. Couminovi bylo šestnáct a ženy rozhodly, že jeho hlas je konečně dost hluboký, aby se mohl připojit k ostatním při zpěvu osivu.
Vojáci ho fascinovali, muži i ogierové, jako by ho fascinoval barevný jedovatý had. Oni zabíjeli. Děd jeho otce, Charn, tvrdil, že kdysi – nebyli žádní vojáci, ale Coumin tomu nevěřil. Kdyby nebyli žádní vojáci, kdo by zastavil noční jezdce a trolloky a zabránil jim, aby nepřišli a všechny nepobili? Ovšem, Charn tvrdil, že tenkrát nebyli žádní myrddraalové ani trolloci. Žádní Zaprodanci, žádní Stínutvoři. Měl mnoho příběhů, o nichž tvrdil, že pocházejí z časů, než byli vojáci, noční jezdci a trolloci, když, jak tvrdil, Temný pán hrobů byl spoután a nikdo neznal jeho jméno ani slovo „válka". Coumin si takový svět neuměl představit. Válka byla stará záležitost, když se narodil.
Charnovy příběhy se mu líbily, i když se nedokázal přimět, aby jim uvěřil, ale některé starému muži vysloužily mračení i hubování. Jako když tvrdil, že kdysi sloužil jednomu ze Zaprodanců. A ne jen tak nějakému Zaprodanci, ale samotné Lanfear. To klidně mohl tvrdit, že sloužil Izmaelovi. Když už si Charn musel vymýšlet příběhy, Coumin si přál, aby tvrdil, že sloužil Luisi Therinu, samotnému největšímu vůdci. Samozřejmě každý by se hned ptal, proč neslouží Draku teď, ale to by bylo lepší, než jak zatím věci vypadaly. Coumin neměl rád způsob, jakým se občané na Charna dívali, když tvrdil, že Lanfear nebyla vždycky zlá a špatná.
Neklid na konci pole mu prozradil, že se blíží jeden z nymů. Velká postava, o hlavu, ramena a prsa vyšší než nejvyšší z ogierů, vstoupila na osetou plochu, a Coumin se nemusel dívat, aby viděl, jak se její šlépěje plní zelenými výhonky. Byl to Somešta, obklopený mrakem motýlů, bílých, žlutých a modrých. Městští lidé začali vzrušeně šeptat a lidé, jimž patřilo toto pole, se seběhli a dívali se. Každé pole už bude mít svého nyma.
Coumina napadlo, jestli by se mohl Somešty zeptat na Charnovy vyprávěnky. Jednou s ním mluvil a Somešta byl starý dost, aby věděl, jestli Charn mluví pravdu. Nymové byli starší než kdokoliv. Někteří tvrdili, že nymové nikdy neumírají, aspoň ne dokud rostou rostliny. Ale teď nebyl čas přemýšlet o tom, jak vyzvídat na nymovi.
Ogierové začali, jak se slušelo, vstali a začali zpívat. Mohutné dunění znělo, jako by pěla sama země. Aielové vstali a hlasy mužů načaly vlastní píseň, jejichž nejhlubší tóny zněly v porovnání se zpěvem ogierů jako fistule. Přesto se písně proplétaly a Somešta ta vlákna vzal a spletl je do svého tance. Klouzal po poli dlouhými kroky, s rozpřaženými pažemi, a kolem něj vířili motýli a přistávali na jeho roztažených prstech.