Coumin slyšel zpěv osivu i z ostatních polí, slyšel ženy, jak tleskáním pobízejí muže dál, a jejich rytmus byl jako tlukot srdce nového života, ale bylo to jaksi vzdálené. Píseň ho pohltila a on téměř cítil, že je to on sám, a ne zvuky, které vydává, co Somešta vplétá do půdy a kolem semínek. Ale už to nebyla semínka. Celé pole pokrývaly výhonky zemais, tam, kam nym šlápl, vyšší než jinde. Těchto rostlinek se nedotkne žádná sněť ani žádný hmyz. Výzpěvné osení, nakonec doroste do výšky dvakrát větší, než byl dospělý muž, a naplní městské sýpky. Pro tohle se Coumin zrodil, pro tuhle píseň a ostatní zpěvy osivu. Nelitoval skutečnosti, že ho Aes Sedai ve věku deseti let předali tvrdíce, že mu chybí jiskra. Být cvičen Aes Sedai mohlo být úchvatné, ale rozhodně ne víc než tato chvíle.
Píseň pomalu utichala. Aielové ji dováděli ke konci. Somešta zatančil ještě pár kroků, než umlkly poslední hlasy, a zdálo se, že píseň ještě visí ve vzduchu po dobu, co se pohyboval. Pak se nym zastavil a bylo po všem.
Coumina překvapilo, že městští lidé jsou pryč, ale neměl čas se divit, kam odešli nebo proč. Přicházely ženy a se smíchem mužům blahopřály. Coumin teď byl jedním z mužů, již ne chlapec, i když ho ženy zatím střídavě líbaly na rty a rozhrabovaly mu krátké rusé vlasy.
Tehdy zahlédl toho vojáka, jen o pár kroků dál, jak je pozoruje. Odložil někam úderné kopí a barvitou bojovou pláštěnku, ale stále měl přílbu, jako nějakou obludnou hmyzí hlavu, jejíž čelisti mu zakrývaly obličej, i když černé úderné hledí měl zdvižené. Jako by si uvědomil, že stále vyčnívá, voják si přílbu sňal, takže bylo vidět, že je to snědý mladý muž jen o čtyři pět let starší než Coumin. Coumin pohlédl do vojákových nemrkajících hnědých očí a zachvěl se. Ten obličej byl jen o čtyři pět let starší, ale ty oči... Voják byl také vybrán v deseti letech pro výcvik. Coumin byl rád, že Aielové byli této volby ušetřeni.
Přistoupil k nim jeden z ogierů, Tomada, a zvídavě naklápěl uši se štětičkami dopředu. „Máš nějaké zprávy, válečný muži? Zatímco jsme pěli, viděl jsem mezi jo-kárami nějaké vzrušení.“
Voják zaváhal. „Asi vám to můžu říct, i když to není potvrzeno. Dostali jsme zprávu, že Luis Therin a jeho rytíři podnikli dnes ráno za úsvitu útok proti Shayol Ghulu. Něco ruší komunikace, ale zpráva říká, že průlom byl uzavřen a většina Zaprodanců je na druhé straně. Možná všichni.“
„Takže je po všem,“ vydechl si Tomada. „Konečně je po všem, Světlo budiž pochváleno.“
„Ano.“ Voják se rozhlédl kolem sebe a náhle vypadal ztracený. „Já... asi je po všem. Asi...“ Podíval se na své ruce a pak je znovu nechal klesnout k bokům. Mluvil unaveně. „Místní lidé se nemůžou dočkat, až začnou oslavy. Jestli je ta zpráva pravdivá, mohlo by to trvat i několik dní. Rád bych věděl, jestli...? Ne, nebudou chtít, aby se k nim připojili vojáci. Vy byste chtěli?“
„Dnes v noci snad,“ řekl Tomada. „Ale musíme navštívit ještě tři města, než dokončíme okruh.“
„Ovšem. Pořád máte co dělat. Máte tohle.“ Voják se znovu rozhlédl kolem sebe. „A pořád tu jsou trolloci. I když budou Zaprodanci pryč, pořád tu jsou trolloci. A noční jezdci.“ Kývl si pro sebe a vydal se zpátky k jo-kárám.
Tomada teď samozřejmě nevypadal vzrušeně, ale Coumin byl stejně ohromený jako mladý voják. Válka že skončila? Jak bude svět bez války vypadat? – Náhle si musel promluvit s Charnem.
Ještě než dorazil k městu, vstříc se mu vyvalily zvuky veselí a oslav – smích a zpěv. Zvony na věži městské radnice rozmarně vyzváněly. Městští lidé tancovali v ulicích, muži, ženy i děti. Coumin před nimi uhýbal a pátral. Charn se rozhodl přebývat v jednom z hostinců, kde se scházeli Aielové, místo aby vyšel ven a zpíval. Dokonce ani Aes Sedai již nemohly udělat nic, aby ho přestala bolet kolena – ale kvůli tomuhle určitě vyšel ven.
Coumina náhle cosi zasáhlo do úst a podlomily se mu nohy. Už se zvedal na kolena, když si teprve uvědomil, že je na zemi. Ruku, kterou si přitiskl na ústa, měl celou od krve. Vzhlédl, a viděl nad sebou rozzlobeného městského muže, jenž si foukal na ruku. „Proč jsi to udělal?“ zeptal se ho Coumin.
Městský muž na něj plivl. „Zaprodanci jsou mrtví. Mrtví, slyšíš? Lanfear tě teď už nebude chránit. Vykořeníme všechny, co kdy sloužili Zaprodancům, zatímco předstírali, že jsou na naší straně, a zatočíme s vámi jako s tím bláznivým staříkem.“
Za rukáv ho zatahala jakási žena. „Pojď pryč, Tomo. Pojď pryč a drž ten svůj hloupý jazyk za zuby! Copak chceš, aby si pro tebe přišli ogierové?“ Muž, náhle ostražitý, se nechal odtáhnout do davu.
Coumin se s námahou vyškrábal na nohy a rozběhl se, nevšímaje si krve, jež mu stékala po bradě.
Hostinec byl prázdný a tichý. Nebyl tu dokonce ani hostinský, ani kuchařka, ani její pomocníci. Coumin proběhl budovou volaje: „Charne? Charne? Charne?“
Možná je vzadu. Charn rád sedával pod kořennými jabloněmi za hostincem a vyprávěl své příběhy ze dnů, kdy byl mlád.
Coumin doběhl k zadním dveřím a klopýtl. Spadl na zem. Noha se mu zachytila o prázdnou botu. O jednu z Charnových červených látkových bot, které stále nosil, když se teď nepřipojoval ke zpěvu. Cosi Coumina přimělo vzhlédnout.
Bělovlasý Charn visel na provaze přivázaném k jednomu stropnímu trámu, jednu nohu bosou, jak si skopl botu, prsty jedné ruky zaťaté do krku, jak se snažil uvolnit provaz.
„Proč?“ zeptal se Coumin. „My jsme Da’shainové. Proč?“ Nebyl tu nikdo, kdo by mu odpověděl. Coumin si tiskl botu k hrudi, klečel tu, zíraje nahoru na Charnovo mrtvé tělo, a kolem se nesl hluk veselí.
Rand se zachvěl. Světlo ze sloupů se změnilo v mihotavý modrý opar, který vypadal pevný na dotek, a jemu se zdálo, že mu to vytahuje nervy z těla. Vítr vyl, jediný mohutný vír vytahující prach nahoru. Muradinovi se podařilo zahalit si tvář. Zakrvácené oční důlky slepě zíraly nad černým závojem. Aiel přežvykoval a na hruď mu stékala krvavá pěna. Kupředu.
Charn šel po jedné široké, přeplněné ulici pod rozložitými větvemi stromů chora, jejichž trojlístky přinášely klid a spokojenost ve stínech stříbřitých budov, jež jako by se dotýkaly nebe. Město bez stromů chorá by vypadalo pustě jako divočina. Jo-káry tiše bzučely ulicí a po obloze přelétlo velké bílé šo-křídlo, přenášející občany do Comelle nebo Tzory nebo někam jinam. Charn šo-křídel používal zřídka – pokud se potřeboval dostat někam daleko, obvykle s ním cestovala Aes Sedai – ale dneska v noci ji použije na cestu do Mjinn. Dneska byly jeho pětadvacáté jmeniny a dneska v noci hodlal přijmout Nallinu poslední nabídku k sňatku. Napadlo ho, zda ji to překvapí. Odmítal ji skoro rok, protože se ještě nechtěl usadit. Znamenalo by to přejít do služby Zorelle Sedai, které Nalla sloužila, ale Mierin Sedai jí už dala své požehnání.
Charn zahnul za roh a jen tak tak stačil zahlédnout tmavého muže se širokými rameny a módně zastřiženou úzkou bradkou, než ho muž ramenem srazil dozadu, až mu hlava odskočila od chodníku a před očima mu zavířily hvězdičky. Omámeně tam ležel.
„Dávej pozor, kam šlapeš,“ vyjel vousáč podrážděně, upravil si červený kabátec bez rukávů a popotáhl krajku na zápěstí. Černé vlasy po ramena měl stažené do culíku. To byla také poslední móda, jak nejvíc se někdo, kdo nepřísahal na Úmluvu, odvážil napodobit Aiely.