Světlovlasá žena, která s ním byla, mu položila ruku na paži. Žena měla šaty z měňavě bílé pružné látky, a jak náhle upadla do rozpaků, látka byla ještě měňavější. „Jome, podívej na jeho vlasy. Je to Aiel, Jome.“
Charn si ohmatával hlavu, jestli ji nemá rozbitou, a projížděl si prsty krátce zastřižené, rudozlaté vlasy. Místo zavrtění hlavou se popotáhl za delší culík na temeni. Asi bude mít bouli, usoudil, ale nic horšího.
„To je.“ Mužovo podráždění se změnilo ve starost. „Odpusť mi, Da’shaine. To já jsem ten, kdo by se měl dívat, kam jde. Ukaž, pomohu ti vstát.“ A již dělal, co říkal, a zvedal Charna na nohy. „Jsi v pořádku? Dovol, zavolám skokana, aby tě odvezl, kam máš namířeno.“
„Nic mi není, občane,“ řekl Charn mírně. „Opravdu, byla to moje chyba.“ To taky byla, že tolik spěchal. Mohl toho člověka zranit. „Neublížil jsem ti? Prosím, odpusť mi.“
Muž otevřel ústa, aby něco namítl – občané to vždycky dělali, zřejmě si mysleli, že Aielové jsou z foukaného skla – ale než stačil promluvit, země se jim zavlnila pod nohama. Vzduch se také zavlnil v šířících se vlnách. Muž se nejistě rozhlédl kolem sebe, roztáhl kolem sebe i kolem své dámy módní pláštík z vlnivého sukna, až se zdálo, že se tu jejich hlavy vznášejí bez těl. „Co je to, Da’shaine?“
Ostatní, kteří zahlédli Charnovy vlasy, se seběhli kolem a znepokojeně kladli tutéž otázku, ale Charn si jich nevšímal a dokonce mu bylo jedno, zda se chová hrubě. Vlastně se začal tlačit davem s očima upřenýma na Sharom. Bílou kouli, dvě stě sáhů v průměru, vznášející se vysoko nad modrými a bílými kupolemi Collam Daan.
Mierin říkala, že dnešek je ten den. Tvrdila, že našla nový zdroj jediné síly. Ženy i muži Aes Sedai budou schopni se dotknout stejného zdroje, ne rozdělených polovic. – Co muži a ženy dokážou udělat společně, bude nyní ještě větší, když nebudou žádné rozdíly. A dneska říkala, že se ho s Beidomonem dotknou poprvé – naposled, kdy muži a ženy budou pracovat společně vládnouce rozličnou silou. Dneska.
Od Sharom se na uhlově černém ohni oddělilo cosi, co vypadalo jako maličký odštěpek běli. Sestupovalo to, klamně pomalé a bezvýznamné. Pak se všude na obrovské bílé kouli objevily stovky děr. Sharom se rozlomila jako vejce a začala se snášet dolů, padala, jako obsidiánové peklo. Oblohou se šířila temnota a nepřirozená noc spolkla slunce, jako by světlo těch plamenů bylo černotou. Lidé ječeli, ječeli všude.
S prvním zábleskem ohně se Charn rozběhl ke Collan Daan, ale věděl, že jde pozdě. Přísahal, že bude sloužit Aes Sedai, a opozdil se. Při běhu mu po tvářích stékaly slzy.
Rand mrkal, aby zahnal jiskřičky, které se mu dělaly před očima, a oběma rukama si tiskl hlavu. Obraz mu stále táhl hlavou, ta obrovská koule, hořící černým ohněm a snášející se k zemi. Opravdu jsem viděl, jak do věznice Temného dělají díru? Viděl? Stál na okraji skleněných sloupů a zíral na avendesoru. Strom chora. Město je bez stromů chora pustina. A teď zůstal než jeden. Sloupy jiskřily modrou září, kterou vydávala jedna z kupolí v mlze nahoře, ale světlo opět připomínalo jen třpytný odraz. Po Muradinovi nebylo ani stopy. Rand si nemyslel, že se Aiel dostal ze skleněného lesa. Ani že se z něj někdy dostane.
Náhle cosi přitáhlo jeho pozornost. Nízko ve větvích stromu života. Pomalu se pohupující postava. Muž, visící z tyče položené mezi dvěma větvemi na provaze, který měl kolem krku.
Rand zařval a rozběhl se ke stromu, zachytil saidín, ten ohnivý meč mu vskočil do rukou ještě ve výskoku, kdy přesekával provaz. Spolu s Matem dopadl na zaprášené bílé dláždění s dvojím zaduněním. Tyč se uvolnila a se zařinčením dopadla vedle nich. Nebyla to tyč, ale podivný oštěp s černým ratištěm a krátkou čepelí meče místo hlavice, lehce zakřivenou, s jediným břitem. Randovi by bylo jedno, i kdyby byla třeba ze zlata a cuendillaru vykládaná safíry a rubíny.
Pustil meč i sílu a serval Matovi z krku provaz. Přitiskl příteli ucho na hruď. Nic. Zoufale Matovi rozevřel kabátec a košili a přetrhl řemínek stříbrného medailonku, který měl Mat na prsou. Odhodil medailonek stranou a znovu se zaposlouchal. Nic. Žádný tlukot srdce. Mrtev. Ne! Byl by v pořádku, kdybych mu nedovolil, aby mě sem následoval. Nemůžu dovolit, aby zemřel!
Jak nejsilněji dokázal, udeřil Mata pěstí do hrudi a zaposlouchal se. Nic. Znovu udeřil a poslouchal. Ano. Teď. Slabý tlukot srdce. Ano. Tak slabý, tak pomalý. A zpomaloval. Ale Mat byl pořád naživu, i přes naběhlý purpurový pruh na krku. Možná se ho podaří udržet naživu.
Rand si naplnil plíce a sklonil se, aby mohl Matovi fouknout co nejsilněji do úst. Znovu. Znovu. Pak se nad Matem rozkročil, popadl ho za pásek spodků a zatáhl, zvedaje mu tak zadek z dláždění. Nahoru a dolů, třikrát, potom znovu fouknout do úst. Mohl usměrňovat, měl by být schopen něco udělat. Vzpomínka na dívku v Kameni ho zastavila. Chtěl, aby Mat žil. Žil, ne aby byl loutkou, jíž pohybuje jediná síla. Jednou v Emondově Roli viděl pantátu Luhhana, jak oživuje chlapce, kterého našli plavat ve vodě Vinného střiku. A tak dýchal, zvedal, dýchal a zvedal a modlil se.
Náhle sebou Mat škubl a zakašlal. Rand vedle něj poklekl, když si Mat přiložil ruce k hrdlu, převalil se na bok a lapal po dechu s bolestivým sípěním.
Mat se jednou rukou dotkl kusu provazu a otřásl se. „Ti prokletí – synové – koz,“ zamumlal ochraptěle. „Snažili se mě – zabít.“
„Kdo to byl?“ vyzvídal Rand a ostražitě se rozhlížel kolem. Polodokončené paláce kolem velkého náměstí civěly na oplátku na něj. Rhuidean byl určitě prázdný až na ně dva. Pokud nebyl Muradin ještě naživu, tam někde.
„Ti lidi – na druhý straně – toho – pokroucenýho rámu.“ Mat bolestivě polkl, posadil se a zhluboka, roztřeseně se nadechl. „Jeden je taky tady, Rande.“ Stále mluvil, jako by mu někdo zevnitř obrousil hrdlo.
„Tys mohl projit? Odpověděli ti na otázky?“ To by mohlo být užitečné. Rand zoufale potřeboval další odpovědi. Měl tisíce otázek, a jen pár odpovědí.
„Žádný odpovědi,“ zachrčel Mat. „Podvádějí. A snažili se mě zabít.“ Zvedl medailonek, stříbrnou liščí hlavu, která mu téměř vyplňovala dlaň, a po chvíli si ho s úšklebkem nacpal do kapsy. „Aspoň jsem z nich něco dostal.“ Přitáhl si k sobě ten podivný oštěp a přejel prsty po černém ratišti. Po jeho délce se táhla linka podivně proloženého písma, uvedená dvojicí ptáků vyložených kovem ještě tmavším, než bylo dřevo. Krkavci, Rand si myslel, že to jsou oni. Další pár byl vyložen na čepeli. Mat se s drsným, suchým zasmáním zvedl na nohy a zpola se přitom opíral o oštěp. Čepel meče začínala v jedné rovině s jeho hlavou. Nenamáhal se zavazovat si tkanice košile nebo zapínat knoflíky kabátce. „Tohle si taky nechám. Je to jejich žertík, ale stejně si ho nechám.“
„Žert?“
Mat kývl. „Co tu stojí.
Hezkej žertík, chápeš. Jestli někdy budu mít možnost, rozpářu je jejich vlastní mazaností. Dám jim ‚myšlenky a vzpomínky‘.“ Trhl sebou a prohrábl si vlasy. „Světlo, ale že mě bolí hlava. Točí se mi jako tisíc kousků snu, a každej bodá jako jehla. Myslíš, že s tím Moirain něco udělá, když ji poprosím?“