„Jsem si tím jistý,“ odpověděl Rand pomalu. Mata musela hlava opravdu velice ošklivě bolet, když žádal o pomoc Aes Sedai. Znovu se zadíval na tmavý oštěp. Většinu nápisu zakrývala Matova ruka, ale ne vše. Ať to bylo cokoliv, neměl Rand nejmenší tušení, co tam stojí. Jak to věděl Mat? Prázdná okna Rhuideanu na něj posměšně zírala. Zdálo se, jako by mu sdělovala, že ukrývají ještě mnohá tajemství. Víc, než mohl vědět. Horší, než mohl vědět. „Vraťme se zpátky, Mate. Mně je jedno, že musíme to údolí překročit potmě. Jak jsi říkal, aspoň bude chladněji. Nechci tu zůstat už ani chvíli.“
„To mi připadá jako dobrej nápad,“ zakašlal Mat. „Pokud se budeme moct znovu napít v tý kašně.“
Rand udržoval krok s Matem, jenž šel pomalu a kulhal, pomáhaje si při chůzi tím podivným oštěpem. Jednou se Rand zastavil, aby se podíval na sošky muže a ženy, držící křišťálové koule, ale ponechal je tam. Ještě ne. Ještě dlouho ne, bude-li mít dost štěstí.
Když nechali náměstí za zády, nedokončené paláce podél ulice dostaly výhružný vzhled, jejich zubaté vršky vypadaly jako hradba velké pevnosti. Rand uchopil saidín, i když neviděl žádnou skutečnou hrozbu. Ale cítil ji, jako by se mu do zad nořil čísi vražedný pohled. Rhuidean ležel mírumilovný a prázdný, v záři mlžné střechy zcela beze stínů. Prach v ulicích se vlnil ve větru... Vítr. Nebyl tu žádný vítr.
„Ó, ať shořím,“ zamumlal Mat. „Myslím, že jsme v průšvihu, Rande. Tohle mám za to, že jsem zůstal s tebou. Vždycky mě dostaneš do potíží.“
Vlnky v prachu se pohybovaly rychleji, splývaly, vytvářejíce silnější linky, které se roztřeseně zastavovaly.
„Nemůžeš jít rychleji?“ zeptal se Rand.
„Jít? Krev a popel, můžu utíkat.“ Položil si oštěp šikmo přes hruď a svá slova doprovodil trhaným během.
Rand běžel vedle něj a znovu si přivolal meč, byť si nebyl jist, co by s ním mohl dělat proti těm plazícím se vlnkám v prachu, nebyl si ani jist, že je to třeba. Byl to jenom prach. Ne, to zatraceně není. Je to jedna z těch bublin. Temného zlo klouže po povrchu vzoru a hledá zatracené ta’veren. Vím, že je to ono.
Všude kolem nich se prach vlnil a vršil do stále vyšších vln, shrnoval se a splýval. Náhle se přímo před nimi z nádrže vyschlé kašny zvedla postava, pevná postava muže, tmavá a bez rysů, s prsty jako ostré drápy. Mlčky po nich skočila.
Rand se pohnul zcela instinktivně – Měsíc stoupá nad vodami – a čepel síly projela tou tmavou postavou. Vmžiku z ní zbyl jen hustý oblak prachu snášející se na chodník.
Ale prvního muže nahradili další, černé postavy bez rysů se k nim hnaly ze všech stran, ani dvě stejné, ale všechny s dlouhými drápy. Rand mezi nimi tančil figury, jeho čepel tkala složité vzory ve vzduchu a za sebou zanechávala pomalu klesající zrnka prachu. Mat používal svůj oštěp jako hůl, roztáčel jej, až byl vidět rozmazaně, ale k boji s holí přidal čepel meče, jako by takovou zbraň používal vždycky. Tvorové umírali – nebo se přinejmenším vraceli do prachu – ale bylo jich příliš mnoho a byli příliš rychlí. Randovi se již po obličeji řinula krev a stará rána na boku se mu napínala k prasknutí. Mat měl také obličej celý červený a krev měl i na hrudi. Bylo jich příliš mnoho a byli příliš rychlí.
Neděláš ani desetinu toho, čeho jsi již teď schopen. Tohle mu řekla Lanfear. Rand se při tanci s čepelí zasmál. Učit se od jednoho ze Zaprodanců. To mohl, i když ne tak, jako ona zamýšlela. Ano, to mohl. Usměrnil a spletl pramínky síly tak, že do středu každé černé postavy poslal větrný vír. Postavy vybuchovaly v oblacích prachu, z něhož se rozkašlal. Pokud viděl, prach se pomalu usazoval ze vzduchu.
Mat, kašlající a lapající po dechu, se opřel o svůj černý oštěp. „Tos udělal ty?“ sípal a vytíral si nepříjemnou krev z očí. „Už bylo na čase. Když jsi věděl jak, pročs to, zatraceně, neudělal hned na začátku?“
Rand se znovu rozesmál – Protože mě to nenapadlo. Protože jsem to nevěděl, dokud jsem to neudělal – ale smích mu zmrzl v hrdle. Prach se snášel na zem, a jak se usazoval, začal se znovu vlnit. „Utíkej,“ řekl Rand. „Musíme se odsud dostat. Utíkej!“
Bok po boku se hnali k mlze a sekali a kopali do každé vlnky prachu, která jim připadala, že se zvyšuje, dělali cokoliv, aby mu zabránili se zhustit. Rand všemi směry rozesílal větrné víry, které se divoce otáčely. Rozvířený prach se teď srážel okamžitě, dokonce dřív, než dopadl na zem. Oba mládenci utíkali, až se dostali k mlze, proběhli jí a na druhé straně vyrazili do ponurého světla vrhajícího ostré stíny.
Randa bolel bok. Otočil se připraven zkusit blesk nebo oheň, cokoliv. Ale z mlhy za nimi nic neběželo. Možná ta mlha znamenala pro ony černé postavy nepřekročitelnou zeď. Možná je zadržela uvnitř. Možná... Rand nevěděl. Vlastně mu na tom ani nezáleželo, dokud je ty postavy nebudou sledovat.
„Ať shořím,“ zamumlal ochraptěle Mat, „byli jsme tam celou noc. Tady už skoro svítá. Nemyslel jsem, že to trvalo tak dlouho.“
Rand se zadíval na oblohu. Slunce ještě nevyšlo nad hory, a přesto zubaté vrcholky lemovala bolestně jasná záře. Dno údolí pokrývaly dlouhé stíny. Přijde z Rhuideanu za úsvitu a spoutá vás pouty, která nedokážete zpřetrhat. Odvede vás zpátky a zničí vás.
„Vraťme se nahoru,“ řekl tiše. „Budou na nás čekat.“ Na mě.
27
Na Cestách
Temnota na Cestách stlačila světlo Perrinovy lucerny do ostře ohraničeného jezírka kolem něj a Gaula. Vrzání jeho sedla ani drsné cvakání koňských podkov na kameni zřejmě také nedosahovala za hranice světla. Ve vzduchu nebylo nic cítit, vůbec nic. Aielan snadno udržoval krok s Tanečníkem a sledoval nejasnou záři luceren Loialovy skupinky před nimi. Perrin ji odmítal nazývat Faileina. Cesty Gaulovi zřejmě nedělaly nejmenší starosti i přes svou neblahou pověst. Perrin si nemohl pomoci, aby stále neposlouchal, jako to dělal celé dva dny, nebo spíš to, co dva dny znamenaly na tomto místě beze světla. On první by zaslechl zvuk, jenž by znamenal, že všichni zemřou, nebo i něco horšího, zvuk větru zvedajícího se na místě, kde žádný vítr nikdy nevál. Ne vítr, ale Machin Shin, Černý vítr, který požíral duše. Perrin si nemohl pomoci, aby si v duchu neříkal, že putování po Cestách je naprostá hloupost, ale když bylo potřeba, to, co bylo hloupé, se změnilo.
Slabé světlo vepředu se zastavilo a Perrin přitáhl otěže uprostřed něčeho, co vypadalo jako starobylý kamenný most klenoucí se přes naprostou temnotu. Prastarý kvůli prasklinám v zábradlí a dolíčkům a mělkým zubatým prohlubním na cestě. Most tu nejspíš stál dobře tři tisíce let, ale teď vypadal, že se každou chvíli zřítí. Možná právě teď.
Nákladní kůň se tlačil na Tanečníka. Zvířata se po sobě oháněla a znepokojeně koulela očima na okolní temnotu. Perrin věděl, jak se koně cítí. Pár dalších lidí by pomohlo zvednout něco z té tíže temnot. Přesto se k lucernám před nimi nehodlal přiblížit ani o kousek, i kdyby byl úplně sám. Jen by se opakovalo to, co se stalo na prvním ostrově přímo po vstupu do brány v Tearu. Perrin se podrážděně podrbal v kudrnatých vousech. Nebyl si jistý, co vlastně očekával, ale ne...
Lucerna na tyči se kymácela, když sesedl a dovedl Tanečníka a nákladního koně k ukazateli, vysoké desce z bílého kamene, pokryté zdobnými stříbrnými inlejemi nejasně připomínajícími liány a listi, všechny podobané, jako by na ně někdo vychrstl kyselinu. Perrin písmo samozřejmě nedokázal přečíst – to musel udělat Loial, neboť nápis byl v ogierštině – a tak Perrin ukazatel po chvíli obešel, aby se rozhlédl po ostrově. Byl stejný jako ostatní ostrovy, které tu kdy viděl, se zábradlím z bílého kamene do výše hrudi, prosté křivky a kroužky sesazené do složitého vzoru. V pravidelných rozestupech byly v zábradlí mezery a odsud se do temnoty klenuly mosty a plošiny bez zábradlí, vedoucí nahoru a dolů, aniž by Perrin viděl nějaké podpěry. Všude byly praskliny, díry s nerovnými okraji a mělké jámy, jako by kámen hnil. Když se koně pohybovali, jejich podkovy vydávaly na kameni drsný zvuk, jako by se kusy kamene odlupovaly. Gaul nahlížel do temnoty bez nějakých viditelných známek nervozity, ale on taky nevěděl, co tam může číhat. Perrin to věděl, a až moc dobře.