Když dorazil Loial a ostatní, Faile okamžitě seskočila z černé klisny a došla rovnou k Perrinovi. Upřeně se mu dívala do tváře. Perrin už litoval, že si kvůli němu dělala starosti, ale ona rozhodně nevypadala ustaraně. Perrin nepoznal, jak se vlastně tváří, prostě mu upírala oči do tváře.
„Rozhodla ses mluvit se mnou místo přes mou hla –? “
Z facky, kterou mu uštědřila, se mu před očima roztančila světélka. „Cos tím chtěl dokázat,“ skoro plivala, „vrazit sem jako divoký kanec? Nemáš žádný ohledy. Žádný!“
Perrin se pomalu, zhluboka nadechl. „Už jednou jsem tě žádal, abys to nedělala.“ Její tmavé, šikmé oči se rozšířily, jako by řekl něco, co ji dohánělo k zuřivosti. Perrin si právě mnul tvář, když dostal druhou facku z druhé strany, která mu málem vykloubila čelist. Aielové je se zájmem pozorovali a Loial klopil uši.
„Říkal jsem ti, abys to nedělala,“ zavrčel. Pěst sice neměla velkou, ale když ho zasáhla z boku do žeber, vyrazila mu dech, až se naklonil na stranu, a ona se rozpřáhla druhou rukou. Perrin ji se zavrčením popadl zezadu za krk a...
No, byla to její chyba. Byla. Žádal ji, aby ho netloukla, říkal jí to. Překvapilo ho však, že se nepokusila vytáhnout nože. Zřejmě jich nosila tolik co Mat.
Samozřejmě byla bez sebe vzteky. Vztekala se na Loiala, že se snažil zasáhnout. Přece se o sebe dokáže postarat sama, děkuji mnohokrát. Vztekala se na Bain a Chiad, že nezasáhly. Zarazilo ji, když jí sdělily, že si nemyslely, že by chtěla, aby zasahovaly do boje, který sama začala. Když se rozhodneš bojovat, řekla jí Bain, musíš nést následky, ať vyhraješ, nebo prohraješ. Na něj se však zřejmě už vůbec nezlobila. To Perrina vyvedlo z míry. Jen na něj zírala a v tmavých očích se jí leskly neprolité slzy, což v něm vyvolávalo provinilý pocit, což ho vzápětí rozzlobilo. Proč by se měl cítit provinile? Měl tam snad jen tak stát a nechat se mlátit, jak se jí zlíbí? Faile pak nasedla na Vlaštovku a seděla tam, velice škrobeně, odmítala sedět znepokojeně, a zírala na něj s nečitelným výrazem. To ho velice vyvedlo z míry. Málem si přál, aby vytáhla nůž. Málem.
„Už zase jdou,“ ozval se Gaul.
Perrin se prudce vrátil do přítomnosti. Druhé světlo se pohybovalo. Teď se zastavilo. Někdo si všiml, že je jeho světlo nesleduje. Nejspíš Loial. Faile by nejspíš nevadilo, kdyby se ztratil, a druhé dvě Aielanky se ho dvakrát snažily přemluvit, aby s nimi poodešel kousek stranou. Nepotřeboval vidět Gaulovo lehké zavrtění hlavou, aby je odmítl. Pobídl Tanečníka do kroku a nákladního koně vedl za sebou.
Ukazatel byl ještě poďobanější než poslední, který viděl, ale Perrin kolem něj projel a jen na něj mrkl. Světlo ostatních luceren už mířilo po mírně se svažující plošině a Perrin je s povzdechem následoval. Plošiny nesnášel. Lemovala je pouze temnota, a tato plošina se navíc začala stáčet dolů a dokola a za stlačeným světlem lucerny kymácející se mu nad hlavou se nedalo vůbec nic rozeznat. Něco mu říkalo, že pád přes okraj by nikdy neskončil. Tanečník i nákladní kůň se bez pobízení drželi uprostřed, a dokonce i Gaul se okraji vyhýbal. Horší bylo, že když plošina skončila na ostrově, člověku nemohl uniknout závěr, že leží přímo pod tím, který právě opustili. Perrin byl rád, když viděl, jak se Gaul dívá nahoru, byl rád, že není sám, kdo uvažuje nad tím, co vlastně drží ostrovy na místě, a jestli jsou stále v pořádku.
Lucerny Loiala a Faile se znovu zastavily u ukazatele, takže Perrin opět přitáhl otěže těsně za koncem plošiny. Tentokrát se však světla nehýbala. Po chvíli Faile zavolala: „Perrine.“
Perrin si vyměnil pohled s Gaulem a Aielan pokrčil rameny. Nemluvila s Perrinem od chvíle, co on...
„Perrine, pojď sem.“ Nebyl to sice přímo rozkaz, ale prosba také ne.
Vedle ukazatele dřepěly Bain a Chiad a Loial s Faile seděli na koních těsně u sebe s lucernami na tyčích v rukou. Ogier držel otěže prvního z řady nákladních koní. Když se podíval z Faile na Perrina a zpátky, štětičky na uších se mu zachvěly. Faile na druhou stranu vypadala cele zabraná do upravování jezdeckých rukaviček z měkké zelené kůže se zlatými sokoly vyšitými na hřbetech. Také se převlékla. Nové šaty měla střižené stejně, ale tyto byly z tmavozeleného hedvábného brokátu a nějak zdůrazňovaly její poprsí. Perrin ty šaty ještě nikdy neviděl.
„Co chceš?“ zeptal se ostražitě.
Faile vzhlédla, jako by ji pohled na něj překvapil, zamyšleně naklonila hlavu na stranu a pak se usmála, jako by ji to právě napadlo. „Aha, ano. Chtěla jsem zjistit, jestli tě dokážu naučit, abys přišel, když tě zavolám.“ Usmála se víc, určitě proto, že zaslechla, jak skřípe zuby. Perrin se podrbal na nose. Cosi tu páchlo.
Gaul se tiše uchechtl. „Stejně se můžeš snažit pochopit slunce, Perrine. Prostě tu je, a nikoliv proto, aby mu někdo rozuměl. Nemůžeš bez něj žít, ale ukládá si za to cenu. Se ženami je to stejné.“
Bain se naklonila a pošeptala cosi Chiad do ucha. Obě se zasmály. Podle toho, jak si ho s Gaulem prohlížely, si Perrin nemyslel, že by chtěl slyšet, co jim připadá tak směšné.
„Tak to vůbec není,“ zahřměl Loial a nasupeně zastříhal ušima. Vrhl na Faile obviňující pohled, který ji však vůbec nezarazil. Jen se na něj nejasně usmála a dál se věnovala svým rukavičkám a pořád dokola si popotahovala prsty. „Mrzí mě to, Perrine. Trvala na tom, že tě zavolá ona. Ale kvůli tomuhle. Jsme na místě.“ Ogier ukázal na spodek ukazatele, odkud vedla široká, poďobaná bílá čára, avšak ne k mostu či plošině, ale do tmy. „Toto je brána v Manetherenu, Perrine.“
Perrin kývl a neříkal nic. Nehodlal navrhnout, že by se měli vydat po čáře, aby ho pak Faile obvinila, že se snaží převzít velení. Znovu se nepřítomně podrbal na nose. Ten velice nejasný zápach hniloby ho dráždil. Nehodlal pronést ani ten nejrozumnější návrh. Jestli chce vést, ať si vede. Ale ona seděla v sedle a pohrávala si s rukavičkami a očividně čekala, až promluví on, aby mohla pronést nějakou vtipnou poznámku. Ráda byla vtipná. On dával přednost tomu říkat, co si myslí. Podrážděně obrátil Tanečníka, hodlaje pokračovat bez ní a Loiala. Čára vedla k bráně a on dokázal najít lístek avendesory, který ji otevíral.
Náhle z temnoty zaslechl neustále se přibližující dusot podkov a ten odporný pach mu konečně připomněl něco co znal. „Trolloci!“ zařval.