Gaul se ladně otočil a zarazil oštěp do hrudi trolloka s vlčím čenichem a černým osnířem, jenž se vrhl do světla s pozvednutou kosinou. Stejným nenásilným pohybem Aiel vyrval hrot oštěpu z rány a ukročil, aby mohlo mohutné stvoření spadnout na zem. Za prvním trollokem se však hnali další, všichni s kozlími čenichy a kančími kly, krutými zobany a zakroucenými rohy, se zakřivenými meči, sekerami s hroty a oštěpy s ozuby. Koně se roztančili a začali řičet.
Perrin vysoko držel lucernu na tyči – z pomyšlení na boj s těmito tvory potmě mu po těle vyrážel ledový pot – a hrábl po své zbrani. Prudce se otočil, aby čelil tváři pokřivené v čenich s ostrými zuby. Překvapilo ho, když si uvědomil, že vytáhl ze závěsu u sedla kladivo, ale i když nemělo ostří sekery, deset liber oceli vedené rukou kováře přesto odhánělo trolloky zpátky, vřískající a tisknoucí si poničené obličeje.
Loial vyrazil tyčí lucerny proti hlavě s kozlími rohy a lucerna se rozbila. Trollok, zalitý hořícím olejem, utekl s vytím do temnoty. Ogier se kolem sebe rozehnal tyčí, která v jeho rukou vypadala jako klacík, ale když narazila, ozvalo se ostré křupnutí drcených kostí. Jeden z Faileiných nožů skončil v až příliš lidském oku nad čenichem s kly. Aielové tančili se svými oštěpy a nějak se jim podařilo najít čas, aby si zahalili tváře. Perrin kolem sebe bušil a bušil. Vír smrti, který trval... Minutu? Pět? Připadalo mu to jako hodina. Ale trolloci byli náhle na zemi, a ti, kteří ještě nebyli mrtví, kopali v posledním tažení.
Perrin se zhluboka nadechl. Měl pocit, že mu váha kladiva utrhne pravou ruku. Obličej ho pálil a na boku mu stékalo cosi lepkavého. Další ránu měl na noze, kde se trollok se svou ocelí dostal přes jeho obranu. Všichni Aielové měli nejméně jednu tmavou skvrnu, která se jim šířila po hnědošedých šatech, a Loial měl krvavou ránu na stehně. Perrin přelétl očima přes ně hledaje Faile. Jestli je zraněná... Faile seděla na černé klisně a v ruce měla připravený nůž. Konečně se jí podařilo stáhnout si rukavičky a měla je úhledně zastrčené za pasem. Neviděl, že by byla zraněná, ale bylo tu cítit příliš mnoho krve – lidské, ogieří, trolločí – takže její nerozeznal, pokud krvácela, ale znal její pach a nebyla z ní cítit bolest zranění. Jasné světlo pálilo trolloky do očí a oni se nepřizpůsobili dost rychle. Nejspíš jediný důvod, proč byli oni stále naživu a trolloci mrtví, byl ten náhlý přechod ze tmy do světla.
To byl všechen čas, který jim zbyl, chvilka oddechu dost dlouhá na to, aby se mohli rozhlédnout kolem sebe a nabrat dech. S řevem, jako když stovky liber kostí padají do obrovského mlýnku na maso, skočil do světla mizelec a jeho bezoký pohled byl pohledem smrti, jeho černý meč se míhal jako blesk. Koně zařičeli a snažili se utéci.
Gaulovi se jen tak tak podařilo odrazil čepel svým puklířem, přičemž o kus štítu přišel, jako by vrstvy hověziny byly pouhým papírem. Gaul bodl a vyhnul se výpadu – jen tak tak – a bodl znovu. Myrddraalovi se do prsou zabodly šípy. Bain a Chiad zasunuly oštěpy za řemení držící jim luky v pouzdrech na zádech, a teď používaly zakřivené rohovinové luky. Do půlčlověka se zarážely další šípy, až vypadal jako jehelníček. Gaulův oštěp se mu také zabodl do těla. V hladkém obličeji bílém jako červ se mu náhle objevil jeden z Faileiných nožů. Ale mizelec nepadal, neustával ve snaze zabíjet. Jen s největším úsilím se Gaulovi dařilo vyhýbat jeho meči.
Perrin nevědomky ohrnul rty a vycenil zuby. Nenáviděl trolloky jako nepřátele své krve, ale nezrozené...? Stálo za to zemřít, pokud byl zabit i nezrozený. Zatnout mu zuby do hrdla...! Nestaraje se, zda zavazí Bain a Chiad, navedl Tanečníka za záda nezrozeného a otěžemi i koleny nutil váhajícího šedáka postupovat dál. V poslední chvíli se tvor obrátil od Gaula a zřejmě si nevšímal oštěpu, který se mu zarazil mezi lopatky a vepředu mu vyjel pod bradou.
Mizelec upřel na Perrina svůj bezoký pohled, kterým do každého nervu člověka vyslal strach. Příliš pozdě. Perrinovo kladivo dopadlo a roztříštilo hlavu i bezoký pohled.
I na zemi a doslova bez hlavy se myrddraal ještě svíjel a bezcílně se oháněl svou v Thakandaru ukutou čepelí. Tanečník odtančil dozadu a nervózně pohazoval hlavou a Perrin měl náhle pocit, jako by spadl do ledové vody. Ta černá ocel způsobovala rány, které dokonce i Aes Sedai přišlo zatěžko vyléčit, a on tam vjel úplně bezstarostně. Zatnout mu zuby... Světlo, musím se ovládat, musím!
Neustále slyšel z temnoty na vzdálenějším konci ostrova dušené zvuky, klapot kopyt, škrábání bot, drsný dech a hrdelní mumlání. Další trolloci. Kolik – to nepoznal. Je škoda, že nebyli spojeni s myrddraalem, přesto však mohli váhat zaútočit bez jeho pobízení. Trolloci byli obvykle zbabělí, dávali přednost velké přesile a snadnému zabíjení. Ale i když s sebou neměli myrddraala, mohli by se přimět nakonec znovu zaútočit.
„Brána,“ řekl Perrin. „Musíme se dostat ven dřív, než se rozhodnou, co dělat i bez tohohle.“ Použil zakrvácené kladivo a ukázal na stále se zmítajícího mizelce. Faile okamžitě otočila Vlaštovku a Perrina to natolik překvapilo, že vyhrkclass="underline" „Ty se se mnou nebudeš hádat?“
„Ne, když mluvíš rozumně,“ odsekla stroze. „Ne, když mluvíš rozumně. Loiale?“
Ogier pobídl svého vysokého koně s dlouhými rousy a Perrin se s Tanečníkem zařadil až za Faile a Loiala. Kladivo nepouštěl z ruky, a po jeho boku se seřadili Aielové s luky nyní připravenými k okamžitému použití. Škrábání kopyt a bot je ve tmě následovalo, i drsné mumlání v jazyce pro lidská mluvidla příliš hrubém. Stále blíž, mumlání se blížilo, jak se trolloci snažili vemluvit do odvahy.
K Perrinovi se donesl další zvuk, jako hedvábí tažené přes hedvábí. Roztřáslo ho to až do morku kostí. Stále hlasitější, dech vzdáleného obra, nádech, výdech, hlubší nádech. „Honem!“ zařval. „Honem!“
„Spěchám,“ vyštěkl Loial. „Já – ten zvuk! To je –? Světlo ozařuj naše duše a ruka Stvořitele nás chraň před nebezpečím! Už se otevírá. Už se otevírá! Musím být poslední. Ven! Ven! Ale ne příliš – ne, Faile!“
Perrin riskoval a ohlédl se přes rameno. Křídla brány z očividně živých listů se otevírala, objevoval se pohled jako přes kouřové sklo na hornatou krajinu. Loial sesedl, aby sňal lístek avendesory a otevřel tak bránu, a Faile držela nákladní zvířata i otěže jeho mohutného koně. Rychle křikla: „Za mnou! Rychle!“ a kopla Vlaštovku do žeber. Tairenská klisna se vrhla k otvoru.
„Za ní,“ řekl Perrin Aielům. „Honem! S tímhle bojovat nemůžete.“ Aielové moudře zaváhali jen zlomeček vteřiny, než se vrhli za ní, a Gaul chytil otěže vedoucího nákladního koně. Tanečník se dostal vedle Loiala. „Můžeš to nějak zavřít? Zablokovat?“ Drsné mumlání teď znělo velice znepokojeně. Trolloci ten zvuk již poznali také. Machin Shin se blížil. Přežít znamenalo dostat se z Cest.
„Ano,“ řekl Loial. „Ano. Ale běž. Běž!“
Perrin rychle pobídl Tanečníka zadkem do brány, a než si uvědomil, co vlastně dělá, zvrátil hlavu dozadu a zavyl, byl v tom vzdor i výzva. Hloupost, hloupost, hloupost! Přesto stále upíral oči na tu černočernou tmu a couval s Tanečníkem do brány. Vlásek po vlásku po něm přejela ledová vlna a čas se natáhl. Náraz, když opustil Cesty, ho zasáhl, jako by v jediném kroku přešel z plného cvalu do zastavení.
Aielové se obraceli k bráně a s nasazenými šípy se rozestupovali po svahu, mezi nízkými keři a pokřivenými horskými stromy, větrem ohnutými borovicemi a jedlemi a kalinami. Faile se právě sbírala ze země, kam spadla z Vlaštovky. Černá klisna do ní strkala nosem. Vycválat z brány bylo přinejmenším stejně špatné jako do ní vecválat. Měla štěstí, že si nesrazila vaz, a koni také. Loialův vysoký oř a její nákladní koně se třásli, jako by dostali ránu mezi oči. Perrin otevřel ústa a ona se na něj rozzlobeně podívala, jako by ho vyzývala, aby se opovážil něco poznamenat, byť tentokrát možná soucitně. Perrin se suše zašklebil a moudře neřekl nic.