Z brány se náhle vyřítil Loial, vyskočil z matného stříbrného zrcadla a jeho vlastní odraz za ním rostl. Ogier se na zemi překulil. Těsně za ním se objevili dva trolloci, s beraními rohy a čenichem a s orlím zobanem a peřím na prsou, ale než byli zpola venku, mihotavý povrch se změnil v mrtvolnou čerň, zabublal, nabyl na objemu a přilnul k nim.
Perrinovi v hlavě zašeptaly hlasy, tisíce šílením blábolících hlasů se mu zařízlo do lebky. Hořká krev. Krev tak hořká. Pít krev a rozbíjet kosti. Rozbíjet kosti a sát morek. Hořký morek, sladký křik. Zpívající křik. Zpívat křik. Maličké dušičky. Palčivé dušičky. Spolykat je. Tak sladká bolest. A pořád dokola.
Trolloci s řevem a vytím tloukli do černoty vroucí kolem nich, snažili se dostat ven, jak je temnota vtahovala neustále hlouběji a hlouběji, až zůstala jen jedna chlupatá pracka, zoufale drásající temnotu vyvalující se ven, hledající. Pomalu se objevila křídla brány a začala se zavírat, zatlačujíce tak černotu zpátky, až se ta vyboulila v mezeře mezi křídly. Mezi myriádou lístků a lián nebyl jeden, ale dva lístky avendesory. Loial přesunul trojlístek zevnitř ven.
Ogier si zhluboka vydechl úlevou. „To je to nejlepší, co dokážu. Teď se dá brána otevřít jenom z této strany.“ Vrhl na Perrina pohled zároveň nervózní i odhodlaný. „Mohl jsem ji zamknout navěky tak, že bych lístky nevrátil, ale já bránu nezničím, Perrine. My jsme Cesty pěstovali a starali se o ně. Možná se je jednoho dne podaří vyčistit. Nemůžu bránu zničit.“
„To bude stačit,“ ujistil ho Perrin. Mířili trolloci k této bráně, nebo to bylo jen náhodné setkání? V obou případech to bude stačit.
„To bylo –?“ začala Faile nejistě, ale pak se zarazila a polkla. Dokonce i Aielové vypadali projednou otřeseně.
„Machin Shin,“ řekl Loial. „Černý vítr. Stvoření Stínu, nebo tvor, který vyrostl z vlastního pošpinění Cest – to nikdo neví. Lituji ty trolloky. Dokonce i je.“
Perrin si nebyl jist, že je lituje, ani když zemřeli takovou smrtí. Viděl, co po sobě trolloci nechali, když dostali do rukou lidi. Trolloci jedli cokoliv, pokud to bylo maso, a občas rádi požírali maso, které ještě žilo, zatímco ho porcovali. Perrin nehodlal připustit lítost k trollokům.
Tanečníkovy podkovy zaskřípěly na hrubé hlíně, když ho Perrin otáčel, aby se podíval, kde vlastně jsou.
Všude kolem se zvedaly hory s vrcholky zahalenými v mracích. Právě ta vždypřítomná mračna jim dala jméno, pohoří Oparů. Vzduch byl v této výšce chladný dokonce i v létě, zvláště ve srovnání s Tearem. Pozdně odpolední slunce stálo nad štíty na západě a odráželo se v potůčcích stékajících dolů do řeky, jež se vinula po dně dlouhého údolí pod nimi. Manetherendrella, tak se jí kdysi říkalo. Řeka vytékala z hor a mířila daleko na západ a na jih. Perrin však vyrostl s jiným jménem, patřícím řece, když protékala po jižní hranici Dvouříčí, kde se jmenovala Bílá řeka a tvořila nepřekročitelné peřeje, které měnily vodu v pěnu. Manetherendrella. Vody Horského domova.
Tam, kde se v údolí či na okolních svazích objevovala holá skála, leskla se jako sklo. Kdysi tu stávalo město, rozkládající se po celém údolí i okolních horách. Manetheren, město se vznosnými věžemi a šplíchajícími vodotrysky, hlavní město velkého státu stejného jména, možná to nejkrásnější město na světě, alespoň podle starých ogierských příběhů. Nyní bylo pryč, nezůstala po něm ani stopa, jen ta téměř nezničitelná brána, která stávala v ogieřím háji. Město bylo sežehnuto na holou skálu před dvěma tisíci lety, když ještě zuřily trollocké války, zničeno jedinou silou po smrti posledního krále, Aemona al’Caar al’Thorina, v jeho poslední krvavé bitvě proti Stínu. Aemonovo Pole, tak lidé pojmenovali ono místo, kde nyní stála vesnice Emondova Role.
Perrin se zachvěl. Bylo to tak dávno. Trolloci přišli ještě jednou, o noci před Jarnicemi, více než před rokem, o noci, kdy byli s Randem a Matem přinuceni uprchnout do tmy s Moirain. Teď mu to připadalo tak dávno. Když však byla brána uzamčena, již se to nemohlo stát znovu. Teď si musím dělat starosti s bělokabátníky, ne s trolloky.
Nad vzdáleným koncem údolí se objevil párek bělokřídlých jestřábů. Perrin jen tak tak zachytil záblesk stoupajícího šípu. Jeden z jestřábů se otočil a zřítil se na zem a Perrin se zamračil. Proč by někdo střílel jestřáby tady nahoře v horách? Nad statkem, pokud měli slepice či husy, prosím, ale tady nahoře? A co tu kdo vůbec dělal? Lidé z Dvouříčí se horám vyhýbali.
Druhý jestřáb se na sněhobílých křídlech snesl k místu, kde padl jeho druh, ale náhle zase prudce zamířil nahoru. Z lesa vyrazil černý mrak krkavců, obklopil jestřába v divokém víru, a když se ptáci znovu snesli dolů, jestřáb byl pryč.
Perrin se přinutil znovu dýchat. Už viděl krkavce, a jiné ptáky, napadnout jestřába, který se dostal příliš blízko k jejich hnízdu, ale nedokázal uvěřit, že to tentokrát bylo tak prosté. Ptáci vyrazili z místa, odkud předtím vylétl šíp. Krkavci. Stín občas používal zvířata jako špehy. Obvykle krysy a další mrchožrouty. Zvláště krkavce. Perrin se dobře pamatoval, jak utíkal před ženoucí se řadou krkavců, která ho pronásledovala, jako by ptáci měli vlastní inteligenci.
„Na co tak zíráš?“ zeptala se Faile a stínila si oči, jak sledovala údolí. „To na ty ptáky?“
„Byli to jenom ptáci,“ prohodil Perrin. Možná byli. Nemůžu každého vyděsit, dokud si nebudu jistý. Ne, dokud jsou ještě rozklepaní ze setkání s Machin Shinem.
Náhle si uvědomil, že stále svírá zakrvácené kladivo, kluzké černou krví myrddraala. Nahmátl si zasychající krev na tváři i v krátkém vousu. Když sesedal, bok i noha ho pálily. Našel v sedlové brašně košili, kterou očistil kladivo dřív, než krev mizelce poničí kov. Za chvíli zjistí, jestli se má v těchto horách čeho bát. Bylo-li to něco horšího než lidé, vlci to budou vědět.
Faile mu začala rozepínat kabátec.
„Co to děláš?“ chtěl vědět Perrin.
„Ošetřuju ti přece rány,“ odsekla nakvašeně. „Nechci, abys mi tu vykrvácel k smrti. To by se ti podobalo, klidně si umřít a nechat všechnu práci s pohřbíváním na mně. Vůbec nemyslíš na druhý. Drž.“
„Děkuju,“ řekl Perrin tiše a ona překvapeně vzhlédla.
Přinutila ho svléknout se jen do spodního prádla, aby mu mohla omýt rány a vetřít do nich mast, kterou vytáhla ze svých sedlových brašen. Perrin samozřejmě neviděl na ránu, již měl na tváři, ale připadala mu malá a mělká, i když nepříjemně blízko oka. Zranění na levém boku však bylo na dlaň dlouhé, táhlo se podél žebra, a díra, kterou mu v pravé noze udělal oštěp, byla také hluboká. Faile ji musela sešít jehlou a nití ze svého šitíčka. Perrin to snášel s klidem, kdežto ona sebou při každém stehu trhla. Rozzlobeně si celou dobu cosi mumlala, zvláště když mu vtírala svůj pálivý černý krém do tváře, a tvářila se skoro, jako by zraněná byla ona a navíc jeho vinou. Přesto mu obvazy kolem žeber a stehna utahovala jemnou rukou. Rozpor byl překvapivý, její jemný dotek a zuřivé vrčení. Dokonale vyvádějící z míry.