Zatímco si Perrin oblékal čistou košili a náhradní spodky, které vytáhl ze sedlových brašen, Faile si prohlížela díru v jeho kabátci. Dva couly napravo, a ten ostrov by již nebyl nikdy opustil. Perrin si dupl, aby mu padly boty, a natáhl se pro svůj kabátec – Faile mu ho rozzlobeně hodila.
„Jen si nemysli, že ti to zašiju. Už jsem ti zašila všechno, co jsem chtěla! Slyšíš mě, Perrine Aybaro?“
„Neprosil jsem se tě –“
„Jen si to nemysli! To je všechno!“ Odkráčela, aby pomohla s ošetřováním ran Aielů a Loiala. Byla to zvláštní skupinka, když měl Loial baňaté spodky dole, Gaul a Chiad se na sebe dívali jako dvě cizí kočky a Faile roztírala svou mastičku a pomáhala s obvazy a celou dobu na Perrina vrhala obviňující pohledy. Co měl teď asi dělat?
Perrin potřásl hlavou. Usoudil, že Gaul měl pravdu. Jako by se snažil pochopit slunce.
I když věděl, co musí udělat teď, váhal, zvláště poté, co se stalo na Cestách s mizelcem. Jednou viděl muže, který zapomněl na to, že je člověkem. To stejné se mohlo stát jemu. Hlupáku. Musíš se udržet jen ještě pár dní. Jen dokud nenajdeš bělokabátníky. A musel se to dozvědět. Ti krkavci.
Vyslal svou mysl na zvědy přes údolí hledaje vlky. Tam, kde nebyli lidé, byli vždycky vlci, a pokud byli dost blízko, mohl s nimi mluvit. Vlci se lidem vyhýbali, pokud možno si jich nevšímali, ale nenáviděli trolloky jako cosi nepřirozeného, a myrddraaly opovrhovali s nenávistí příliš hlubokou, aby ji dokázali udržet. Pokud byli Stínuzvědi v pohoří Oparů, vlci mu to mohli povědět.
Ale žádné vlky nenašel. Vůbec žádné. Měli tu být, tady v divočině. Viděl na úbočí hor pasoucí se jeleny. Možná jenom žádní vlci nebyli dost blízko. Dokázali se dohovořit na jistou vzdálenost, ale již míle byla příliš daleko. Možná jich bylo v horách míň. To bylo možné.
Přelétl pohledem v mracích zahalené vrcholky hor a zadíval se na druhý konec údolí, odkud vylétli krkavci. Možná najde vlky zítra. Nechtěl myslet na ostatní možnosti.
28
Cesta k věži Ghenjei
Noc se blížila, a tak neměli na vybranou a museli se utábořit tam, na svahu hory poblíž brány. Ve dvou táborech, Faile na tom trvala.
„Už je po všem,“ řekl jí Loial znechuceným burácením. „Jsme venku z Cest a já jsem dodržel svou přísahu. Je to hotovo.“ Faile však nasadila jeden z těch svých umíněných výrazů s bradou nahoru a pěstmi v bocích.
„Nech to plavat, Loiale,“ řekl Perrin. „Já se utábořím támhle, o kousek dál.“ Loial se podíval na Faile, která jakmile uslyšela, že Perrin souhlasí, okamžitě se obrátila k oběma aielským ženám, pak potřásl mohutnou hlavou a nakročil, že se přidá k Perrinovi a Gaulovi. Perrin ho nepatrným gestem ruky, o němž doufal, že si ho žádná z žen nevšimla, vrátil zpátky.
Perrin však odešel jenom kousek, ani ne dvacet kroků. Brána možná byla uzamčená, ale pořád tu byli ti krkavci a to, čemu předcházeli. V případě potřeby chtěl být po ruce. Jestli si chce Faile stěžovat, klidně může. Perrin se tak upjal na to, že si jejích námitek nebude všímat, až ho rozladilo, když žádné neměla.
Nevšímaje si píchání v boku a noze, odsedlal Tanečníka a složil zavazadla z nákladního koně, obě zvířata spoutal a nasadil jim na nos pytlíky s hrstkou ječmene a trochou ovsa. Tady nahoře rozhodně žádná pastva nebyla. A to, co tu bylo... Nasadil na luk tětivu a položil si ho přes toulec k ohni, a sekeru vytáhl ze smyčky u pasu.
Připojil se k němu Gaul a pomohl mu s rozděláváním ohně, pak snědli něco chleba, sýra a sušeného masa. Jedli mlčky a jídlo zapíjeli vodou. Slunce sklouzlo za hory, takže byly vidět jen siluety štítů, a podbarvilo spodek mraků rudou barvou. Údolí zahalily stíny a teplota prudce klesala.
Perrin si oprášil drobky z rukou a vylovil ze sedlové brašny svůj dobrý zelený vlněný kabátec. Asi si na tairenské vedro zvykl víc, než si myslel. Ženy rozesazené kolem svého ve stínech zahaleného ohýnku rozhodně nejedly mlčky, Perrin slyšel jejich smích, a když občas zachytil kousek toho, co říkaly, zahořely mu uši. Ženy byly ochotné hovořit o čemkoliv, prostě vůbec neměly zábrany. Loial se od nich odtáhl, jak nejdál mohl, aby byl ještě stále ve světle, a snažil se ponořit do knihy. Ony si nejspíš ani neuvědomovaly, že ogiera uvádějí do rozpaků. Nejspíš si myslely, že mluví dost potichu, aby je Loial neslyšel.
Perrin si cosi rozzlobeně zamumlal a posadil se naproti Gaulovi. Aiel si mrazu zřejmě nevšímal. „Neznáš nějaký veselý příběhy?“
„Veselé příběhy? – Tak najednou si na žádný nevzpomínám.“ Gaul obracel oči k druhému ohni a smíchu. „Kdybych mohl, pověděl bych ti ho. Slunce, pamatuješ?“
Perrin se hlasitě zasmál a promluvil dost hlasitě, aby se jeho hlas donesl k druhému ohni. „To jo. Ženský!“ Veselí u druhého ohně na okamžik utichlo, než pokračovalo dál. To by jim mělo ukázat. I druzí lidé se mohou smát. Perrin zachmuřeně hleděl do ohně. Bolely ho rány.
Po chvíli se ozval Gaul. „Tohle místo začíná připomínat Trojí zemi nejvíc ze všech mokřin. Sice je tu pořád moc vody a stromy jsou pořád moc vysoké a je jich tu moc, ale není to tak divné jako místa, kterým říkáte lesy.“
Půda tady, kde v ohni zahynul Manetheren, byla chudá, řídce roztroušené stromy byly všechny pokroucené a sukovaté, náhodné větry je zohýbaly do roztodivných tvarů, a žádný nebyl vyšší než osm sáhů. Perrin to považoval za to nejopuštěnější místo, jaké kdy viděl.
„Velice bych si přál, abych jednou tu vaši Trojí zemi uviděl, Gaule.“
„Třeba uvidíš, až to tady vyřídíme.“
„Třeba.“ Šance to byla samozřejmě mizivá. Vlastně téměř žádná. Mohl to Aielovi říci, ale nechtěl se o tom teď bavit, ani na to myslet.
„Tady stával Manetheren? Ty jsi z manetherenské krve?“
„Tohle býval Manetheren,“ odpověděl Perrin. „A ano, asi jsem z té krve.“ Bylo mu zatěžko uvěřit, že v té malé vesničce a tichých statcích Dvouříčí přebývají pozůstatky manetherenské krve, ale tak to říkala Moirain. Stará krev je ve Dvouříčí stále silná, tak to říkala. „To bylo strašně dávno, Gaule. My jsme sedláci, ovčáci, ne velký stát, ne velcí válečníci.“
Gaul se nad tím trochu pousmál. „Když to říkáš. Já tě viděl tančit s oštěpy, i Randa al’Thora a toho, co se nazývá Mat. Ale když to říkáš.“
Perrin si znepokojeně poposedl. Nakolik se změnil od chvíle, co opustil domov? On sám, Rand a Mat? Nebyly to jenom jeho oči a vlci nebo Randovo usměrňování, tak to nemyslel. Kolik z toho, co bylo v jeho nitru, zůstalo nezměněno? Mat byl jediný, kdo stále vypadal, že je sám sebou, jen o něco víc. „Ty víš o Manetherenu?“
„Víme toho o vašem světě víc, než si myslíš. A méně, než věříme. Dávno předtím, než jsem překročil Dračí stěnu, jsem četl knihy, které k nám přinesli formani. Věděl jsem o ‚lodích‘ a ‚řekách‘ a ‚lesích‘, nebo jsem si to aspoň myslel.“ Gaul ta slova vyslovoval, jako kdyby byla v cizím jazyce. „Takhle jsem si já představoval ‚les‘.“ Ukázal na řídké stromy, které zdaleka nedosahovaly výšky, jakou by měly dole v nížině. „Věřit něčemu z toho ještě nečiní pravdu. A co noční běžci a Požírač listí? Věříš, že je to jen shoda okolností, že se dostali k této bráně?“
„Ne.“ Perrin si povzdechl. „Dole v údolí jsem viděl krkavce. Možná to byli jenom ptáci, ale já to nechci riskovat, ne po těch trollocích.“
Gaul kývl. „Mohly to být oči Stínu. Když jsi připraven na nejhorší, všechna překvapeni jsou jen příjemná.“