„Příjemné překvapení by se docela hodilo.“ Perrin se znovu natáhl za vlky a znovu nic nenašel. „Možná něco zjistím dneska v noci. Možná. Jestli tu k něčemu dojde, možná mě budeš muset nakopnout, abych se vzbudil.“ Uvědomil si, že to zní divně, ale Gaul jenom znovu kývl. „Gaule, nikdy ses nezmínil o mých očích, ani ses na ně podruhé nepodíval. Žádný z Aielů.“ Věděl, že mu teď ve světle ohně oči zlatě září.
„Svět se mění,“ řekl Gaul tiše. „Rhuark a Jheran, náčelník mého klanu – taky moudré – se to snažili zakrýt, ale když nás vysílali přes Dračí stěnu hledat Toho, jenž přichází s úsvitem, byli znepokojení. Myslím, že změna možná nebude taková, jak jsme vždycky věřili. Nevím, jak se bude lišit, ale lišit se určitě bude. Stvořitel nás zasadil do Trojí země, aby nás vytvaroval, stejně jako aby nás potrestal za naše hříchy, ale k čemu jsme byli tvarováni?“ Náhle lítostivě zavrtěl hlavou. „Colinda, moudrá držby Horké prameny, mi řekla, že na Kamenného psa moc myslím, a Bair, nejstarší ze shaaradských moudrých, vyhrožovala, že mě pošle do Rhuideanu, až Jheram zemře, ať chci nebo ne. Vedle toho všeho, Perrine, co záleží na barvě něčích očí?“
„Přál bych si, aby to tak bral každý.“ Veselí u druhého ohně konečně ustalo. Jedna z Aielanek – Perrin nepoznal která – si brala první hlídku, zády ke světlu, a ostatní se ukládali ke spánku. Byl to únavný den. Spánek by měl přijít snadno, a s ním i sen, který potřeboval. Natáhl se vedle ohně a přetáhl si přes sebe plášť. „Pamatuj. Kdyby bylo třeba, kopni do mě, abych se vzbudil.“
Gaul ještě přikyvoval, a Perrina už zahalil spánek. Sen přišel okamžitě.
Byl den a on stál sám u brány, která vypadala, jako by byla půvabně vytesaná do skalní stěny, jasně se lišící od horského úbočí. Až na to, že tu nebylo ani stopy po tom, že by na horský svah kdy vstoupila noha člověka. Obloha byla čistá a z údolí vál mírný vánek, jenž k němu přinášel pach vysoké, králíků, křepelek a hrdliček, tisíce různých pachů, vody, země a stromů. Tohle byl vlčí sen.
Na chvíli pocítil, jak ho zavaluje pocit, že je vlkem. Měl tlapy a... Ne! Přejel si rukama po těle a ulevilo se mu, když našel své vlastní tělo, svůj vlastní kabátec a plášť. A široký opasek, na němž obvykle spočívala jeho sekera, ale teď v závěsu visel topor kladiva.
Zamračil se na ně a kupodivu se na okamžik objevila jeho sekera, nehmotná a mlžná. Náhle to zase bylo kladivo. Olízl si rty a doufal, že to tak i zůstane. Sekera možná byla lepší zbraň, ale on dával přednost kladivu. Nevzpomínal si, že by se něco takového stalo kdy předtím, že by se něco změnilo, ale o tomhle podivném místě toho nevěděl moc. Pokud se tomu dalo říkat místo. Byl to vlčí sen a tady se dály podivné věci, rozhodně tak divné jako v normálních snech.
A jako by pomyšlení na podivnosti jednu vyvolalo, náhle na obloze nad horami kus ztmavl a změnil se v okno někam jinam. Uprostřed prudkých bouřných vírů tam stál Rand, divoce se smál, dokonce šíleně, měl pozvednuté paže a na větrech se nesli maličcí tvorečkové, zlatí a šarlatoví, jako ta zvláštní postava na Dračí zástavě. Randa pozorovaly skryté oči a nedalo se poznat, zda o tom ví. To podivné „okno“ zmizelo, jen aby ho nahradilo jiné o kus dál, kde se Nyneiva a Elain opatrně kradly bláznivou krajinou plnou pokřivených, zastíněných budov, lovíce nějakou nebezpečnou šelmu. Perrin netušil, jak poznal, že je nebezpečná, ale věděl to. Okno zmizelo a po obloze se rozšířila další skvrna. Mat stál na křižovatce a před ním se cesta větvila. Vyhodil do vzduchu minci a vydal se jednou z cest. Náhle měl klobouk se širokou krempou a při chůzi se opíral o hůl s krátkou čepelí meče. Další „okno", a překvapeně na něj hleděla Egwain a žena s dlouhými bílými vlasy a za nimi se kámen po kameni hroutila Bílá věž. Pak byly také pryč.
Perrin se zhluboka nadechl. Už něco takového viděl, tady, ve vlčím snu, a myslel si, že ta vidění jsou jistým způsobem skutečná nebo něco znamenají. Ať byla cokoliv, vlci je nikdy neviděli. Moirain naznačila, že vlčí sen je něco, čemu se říká Tel’aran’rhiod, a pak už neřekla ani slovo. Vyslechl, když si Egwain a Elain povídaly o snech, ale Egwain už toho o něm a o vlcích i tak věděla až moc, možná tolik, co Moirain. A to nebylo něco, o čem se dalo snadno bavit, dokonce ani s ní ne.
Byl tu jeden člověk, s nímž by si mohl pohovořit. Přál si, aby dokázal najít Eliase Macheru, muže, který ho představil vlkům. Elias o těchto věcech musel vědět. Když na toho muže pomyslel, na okamžik jako by ve větru zaslechl tiše zašeptat své jméno, ale když se zaposlouchal pozorněji, byl to jenom vítr. Byl to osamělý zvuk. Tady byl jen on sám.
„Hopsale!“ zavolal, a taky v duchu: Hopsale! Vlk byl mrtvý, ale tady zase ne mrtvý. Vlčí sen byl místem, kam vlci odcházeli, když zemřeli, aby vyčkali na nové zrození. Pro vlky to však bylo něco mnohem víc. Zřejmě si ten sen nějak uvědomovali, i když byli vzhůru. Pro ně byl tento svět skoro stejně skutečný – možná stejně skutečný – jako svět bdělý. „Hopsale!“ Hopsale! Ale Hopsal nepřicházel.
Všechno to bylo k ničemu. Byl tu z jistého důvodu, a tak mohl klidně pokračovat dál. Přinejmenším cesta dolů k místu, kde předtím zahlédl krkavce, potrvá několik hodin.
Udělal krok – a krajina se kolem něj rozmazala – a dokročil nedaleko úzkého potůčku pod zakrslými jedlovci a horskými vrbami, se štíty zahalenými v oblacích nahoře. Chvíli jen užasle zíral. Stál na opačném konci údolí, než byla brána. Vlastně byl přímo na místě, kam měl namířeno, na místě, odkud vzlétli krkavci a odkud šíp zabil prvního jestřába. Něco takového se mu ještě nikdy nestalo. Učil se snad víc a víc o vlčím snu – Hopsal vždycky tvrdil, že nic neví – nebo to bylo tentokrát jiné?
Při dalším kroku si dával větší pozor, ale byl to jenom krok. Po lučištníkovi ani po krkavcích tu nebylo ani stopy, ani otisk, ani peříčko, ani pach. Nebyl si jist, co vlastně očekával. Žádné stopy by tu nebyly, pokud by lučištník i krkavci také nebyli ve snu. Ale kdyby dokázal ve snu najít vlky, mohli by mu pomoci najít své bratry a sestry v bdělém světě, a ti vlci by mu mohli říci, jestli jsou v horách zplozenci Stínu. Možná když bude výš, tak ho zaslechnou.
Upřel své oči na nejvyšší vrchol nad údolím, těsně pod mraky, a udělal krok. Svět se rozmazal a on stál na horském úbočí s bílými oblaky ani ne pět sáhů nad hlavou. Proti své vůli se zasmál. Tohle byla legrace. Odsud přehlédl celé údolí táhnoucí se dole pod ním.
„Hopsale!“ žádná odpověď.
Přeskočil na další horu a stále volal, pak na další a na další, stále dál, pořád blíž k Dvouříčí. Hopsal neodpověděl. A co bylo ještě horší, Perrin ani necítil ostatní vlky. Ve vlčím snu vždycky byli nějací vlci. Vždycky.
Z vrcholku na vrcholek spěchal v rozmazaném pohybu, volal a hledal. Hory pod ním ležely prázdné, byli tu jen jeleni a další lovná zvěř. Přesto se tu občas objevily stopy po lidské činnosti. Starobylé znaky. Dvakrát velké vytesané postavy zabraly téměř celé úbočí hory, a na jiném místě byla do útesu trochu příliš hladkého a rovného vysekána podivná hranatá písmena, dva sáhy vysoká. Díky počasí byly obličeje postav ohlazené, a oči méně bystré než jeho by díky práci větru a deště písmena na útesu ani nerozeznaly. Hory a útesy ustoupily Pískopcům, velkým oblým kupám, řídce pokrytým tuhou trávou a umíněnými keři, jež kdysi, před Rozbitím, byly pobřežím velkého moře. A náhle, na vrcholku pískovcového kopce, spatřil jiného muže.