Muž byl příliš vzdálený, aby ho Perrin jasně viděl, takže rozeznával jen vysokého chlapíka s tmavými vlasy, ale určitě to nebyl trollok ani nic podobného, v modrém kabátci s lukem na zádech, sklánějícího se nad něčím na zemi, co však Perrinovi zakrýval nízký keř. Přesto na tom muži bylo cosi povědomého.
Zvedl se vítr a Perrin zachytil slabý pach. Studený pach, to byl jediný způsob, jak to popsat. Studený a ne zcela lidský. Náhle měl v ruce vlastní luk s nasazeným šípem a u boku jej tížila váha plného toulce.
Druhý muž vzhlédl a uviděl Perrina. Na zlomek vteřiny zaváhal, ale pak se obrátil a změnil se v blesk mířící přes kopce.
Perrin seskočil k místu, kde předtím stál onen muž, pohlédl na to, co toho chlapíka tolik zaujalo, a bez dalšího uvažování se jal prchajícího pronásledovat, nechaje polostaženou mrtvolu vlka za sebou. Mrtvý vlk ve vlčím snu. To bylo něco nemyslitelného. Co by tady mohlo zabít vlka? Něco zlého.
Jeho kořist se před ním hnala mílovými kroky, vždy jen těsně na dohled. Běželi ven z kopců a přes spleť Západního polesí s jeho velmi řídce roztroušenými statky, přes vyklučená pole, ježatý porost polí a menších houštin a kolem Hlídky. Bylo zvláštní vidět tu stát vesnické domy s doškovými střechami, jako by byly opuštěné. Ale on upíral oči na muže prchajícího daleko vepředu. Už si na pronásledování tak zvykl, že ho nepřekvapilo, když ho jeden krok přenesl dolů na jižní břeh řeky Taren a další mezi holé kopce beze stromů či trávy. Na sever a na východ se hnal, přes potoky, vesnice a řeky, soustředěný pouze na muže před sebou. Krajina tu byla rovná a travnatá, přerušená jen roztroušenými houštinami, po lidech tu nebylo ani stopy. Pak se vepředu cosi zatřpytilo, zalesklo ve slunci. Byla to kovová věž. Jeho kořist zamířila rovnou k věži a pak zmizela. Dva kroky přenesly Perrina také k věži.
Věž se zvedala do výšky dobrých padesáti sáhů, deset sáhů byla široká, a leskla se jako leštěná ocel. Klidně to mohl být sloup z pevného kovu. Perrin ji dvakrát obešel, aniž zahlédl nejmenší otvor, ani prasklinku, dokonce ani škrábanec na té hladké, rovné stěně. Ale ten pach tu visel ve vzduchu, ten studený, nelidský zápach. Stopa tu končila. Muž – pokud to byl muž – se nějak dostal dovnitř. Perrin jen musel najít cestu, jak se dostat za ním.
Přestaň! Byl to proud čirých citů, k nimž Perrinova mysl přiřadila slova. Přestaň!
Obrátil se ve chvíli, kdy se tu zjevil velký šedý vlk, jenž mu sahal dobře do pasu, zjizvený a starý, jako by právě seskočil z oblohy. Docela dobře mohl seskočit z oblohy. Hopsal vždycky záviděl orlům jejich schopnost létat, a tady mohl létat také. Žluté oči se upřely do žlutých očí.
„Proč bych měl přestávat, Hopsale? On zabil vlka.“
Lidé zabíjeli vlky a vlci zabíjeli lidi. Proč tě tentokrát hněv popadl za hrdlo jako oheň?
„Já nevím,“ odpovídal Perrin pomalu. „Možná proto, že to bylo tady. Nevěděl jsem, že je možné zabít tady vlka. Myslel jsem, že ve snu jsou vlci v bezpečí.“
Honil jsi Zabiječe, Mladý býku. Ten je tu přítomen tělesně a může zabíjet.
„Tělesně? Chceš říct, že on nesní? Jak by tu mohl být tělesně?“
To já nevím. Je to něco, co si matně pamatujeme z dávných dob a co přichází znovu jako tolik jiných věcí. Stvoření Stínu nyní kráčejí snem. Tvorové Jedovatého jazyka. Není tu bezpečno.
„No, on je teď uvnitř.“ Perrin si prohlížel beztvarou věž. „Když přijdu na to, jak se dostat dovnitř, můžu to s ním skoncovat.“
Štěněcí hloupost, prohrabat se do hnízda zemních vos. Tohle místo je zlé. To je všechno, co vím. A ty bys pronásledoval zlo do zla. Zabíječ může zabíjet.
Perrin se zarazil. Jeho mysl přiřadila slovu „zabíjet“ pocit konečnosti. „Hopsale, co se stane vlkovi, který zemře ve snu?“
Velký vlk chvíli mlčel. Když zemřeme tady, zemřeme navždy, Mladý býku. Nevím, jestli je to stejné pro tebe, ale myslím, že je.
„Nebezpečné místo, lučištníku. Věž Ghenjei je pro lidstvo nedobré místo.“
Perrin se otočil a zpola zvedl luk, než o pár kroků dál uviděl stát ženu se zlatými vlasy spletenými do silného copu, jenž jí spadal k pasu téměř tak, jak je nosívaly ženy z Dvouříčí, ale její cop byl mnohem složitěji spletený. Šaty měla zvláštního střihu, krátký bílý kabátec a objemné kalhoty z nějaké tenké světle žluté látky, nabrané u kotníků nad nízkými botami. Tmavý plášť zakrýval něco, co se jí u pasu blýskalo stříbrem.
Přešlápla a ten kovový záblesk zmizel. „Máš bystré oči, lučištníku. Říkala jsem si to, už když jsem tě viděla poprvé.“
Jak dlouho už ho pozorovala? Bylo nepříjemné, že se dostala tak blízko, aniž ji zaslechl. Aspoň Hopsal ho měl varovat. Vlk teď ležel v po kolena vysoké trávě, olizoval si přední tlapy a pozoroval ho.
Žena mu byla vzdáleně povědomá, i když si Perrin byl jist, že by si pamatoval, kdyby ji někdy předtím viděl. Kdo byla, že se dostala do vlčího snu? Nebo to byl zároveň taky ten Moirainin Tel’aran’rhio? „Ty jsi Aes Sedai?“
„Ne, lučištníku.“ Zasmála se. „Jen jsem tě přišla varovat, i přes zákazy. Kdo jednou vstoupí do věže Ghenjei, má potíže se dostat ven i v bdělém světě. Tady je to skoro nemožné. Máš odvahu korouhevníka, která se však těžko odlišuje od pošetilosti.“
Nemožné dostat se ven? – Ale ten chlapík – Zabíječ – určitě vstoupil dovnitř. Proč by to dělal, kdyby nemohl odejít. „Hopsal říkal, že je to tady nebezpečné. Věž Ghenjei? Co je to?“
Ženě se rozšířily oči a ona mrkla na Hopsala, který se klidně rozvaloval v trávě, jí si nevšímal a pozoroval Perrina.
„Ty dokážeš mluvit s vlky? Tak to je něco, co bylo dlouho ztraceno v pověstech. Takže tak ses sem dostal. Měla jsem to vědět. Věž? To jsou dveře, lučištníku, do říší Aelfinnů a Eelfinnů.“ Pronesla ta jména, jako by je měl poznat. Když se na ni podíval nechápavě, dodala: „Hrál jsi někdy hru zvanou na hady a lišky?“
„Všechny děti ji hrávají. Aspoň ve Dvouříčí ano. Ale nechávají toho, když jsou dost velké, aby pochopily, že se to nedá vyhrát.“
„Jedině když porušíš pravidla,“ prohlásila ta žena. „Odvaha posiluje, oheň oslepuje, železo poutá, hudba omamuje.“
„To je verš z té hry. Tomu nerozumím. Co to má společnýho s tou věží?“
„To jsou způsoby, jak vyhrát proti hadům a liškám. Hra je připomínkou starých záležitostí. Nezáleží na tom, dokud se budeš držet od Aelfinnů a Eelfinnů dál. Oni nejsou špatní tak, jak je špatný Stín, a přesto se od lidí tak liší, že by mohli být. Nedá se jim věřit, lučištníku. Drž se dál od věže Ghenjei. Vyhýbej se světu snů, budeš-li moci. Kráčejí tudy temní tvorové.“
„Jako ten muž, co jsem ho pronásledoval? Zabíječ?“
„To jméno se pro něj hodí. Tento Zabíječ není starý, lučištníku, ale jeho zlo je prastaré.“ Skoro jako by se opírala o něco neviditelného. Možná o tu stříbrnou věc, kterou pořádně neviděl. „Nějak ti toho prozrazuji až příliš. Nechápu, proč jsem s tebou vůbec navázala hovor. Ovšem. Ty jsi ta’veren, lučištníku?“
„Kdo jsi?“ Zřejmě toho věděla hodně o věži a vlčím snu. Ale překvapilo ji, že dokážu mluvit s Hopsalem. „Myslím, že jsem tě už někde potkal.“
„Už jsem porušila až příliš mnoho nařízení, lučištníku.“