„Nařízení? Jakých nařízení.“ Na zem za Hopsalem dopadl stín a Perrin se rychle otočil rozzloben, že se opět nechal překvapit. Nikdo tam nebyl. Ale on ten stín viděl. Stín muže s jílci dvou mečů nad rameny. Něco z toho obrazu mu cosi připomínalo.
„Má pravdu,“ řekla žena za ním. „Neměla bych s tebou mluvit.“
Když se Perrin otočil, žena byla pryč. Kolem sebe viděl jen travnatou pláň a roztroušené houštiny. A zářící stříbrnou věž.
Zamračil se na Hopsala, který konečně zvedl hlavu z pracek. „Je div, že na tebe nezaútočí zemní veverky,“ zamumlal Perrin. „Co si o ní myslíš?“
O ní? Ona? Hopsal vstal a rozhlížel se kolem sebe. Kde?
„Mluvil jsem s ní. Přímo tady. Před chviličkou.“
Dělal jsi hluk do větru, Mladý býku. Tady žádná ona nebyla. Nikdo kromě mě a tebe.
Perrin se podrážděně poškrábal ve vousech. Byla tady. Nemluvil sám se sebou. „Můžou se tady stát zvláštní věci,“ řekl si. „Souhlasila s tebou, Hopsale. Říkala mi, ať se od té věže držím dál.“
Ona je moudrá. V té myšlence se objevoval náznak pochyb. Hopsal pořád nevěřil, že tu nějaká „ona“ byla.
„Dostal jsem se hrozně daleko od toho, co jsem zamýšlel,“ zamumlal si Perrin. Vysvětlil svou potřebu najít vlky ve Dvouříčí nebo v horách nad ním, vysvětlil příhodu s krkavci a trolloky na cestách.
Když skončil, Hopsal dlouho mlčel. Huňatý ocas držel nízko a nehybně. Nakonec... Vyhni se svému starému domovu, Mladý býku. Obraz v Perrinově mysli, doprovázející výraz „domov", byla krajina plná vlčích smeček. Teď tu žádní vlci nejsou. Ti, kteří tu byli a neutekli, jsou mrtví. Tudy chodí snem Zabíječ.
„Musím jít domů, Hopsale. Musím.“
Buď opatrný, Mladý býku. Dny Posledního lovu se blíží. Poběžíme spolu při Posledním lovu.
„Poběžíme,“ řekl Perrin smutně. Bylo by hezké, kdyby se po smrti dostal na toto místo. Někdy mu připadalo, že už je zpola vlkem. „Musím jít, Hopsale.“
Kéž poznáš dobrý lov, Mladý býku, a ať ti ona dá hodně štěňat.
„Měj se dobře, Hopsale.“
Perrin otevřel oči do nejasného světla pohasínajících uhlíků na svahu hory. Gaul dřepěl těsně za hranicí světla a rozhlížel se do noci. V druhém táboře byla vzhůru Faile, neboť byla její řada na hlídce. Měsíc visel nízko nad horami a měnil mraky v perlovou šeď. Perrin odhadl, že spal asi dvě hodiny.
„Budu chvíli hlídat,“ řekl a odhodil plášť. Gaul kývl a uložil se na zem na místě, kde byl. „Gaule?“ Aiel zvedl hlavu. „Ve Dvouříčí by to mohlo být horší, než jsem si myslel.“
„Věci často bývají takové,“ opáčil tiše Gaul. „Tak už to v životě chodí.“ Aiel se klidně uložil ke spánku.
Zabíječ? Kdo to byl? Co byl zač? Zplozenci Stínu v bráně, krkavci v pohoří Oparů a tento muž zvaný Zabíječ ve Dvouříčí. To nemohla být shoda okolností, ať už si to z celého srdce přál.
29
Návrat domů
Cesta do Západního polesí mu ve vlčím snu zabrala asi půl tuctu kroků, ven z hor a přes Pískopce však na koních trvala tři dlouhé dny. Aielové neměli potíže udržet s koňmi krok, ale zvířata nedokázala vyvinout vyšší rychlost, když cesta pořád vedla nahoru a dolů. Perrina prudce svědily rány, jak se hojily. Faileina mast zřejmě zabrala.
V podstatě to byla velice tichá cesta, častěji přerušená štěknutím horské lišky či ozvěnou volání jestřába než hovorem. Aspoň nezahlédli žádné další krkavce. Perrin měl nejednou dojem, že Faile pobídne vranku blíž k němu, aby něco řekla, ale pokaždé se ovládla. Perrin tomu byl rád. Chtěl s ní mluvit víc než co jiného, ale co kdyby zjistil, že to s ní urovnal? Vyplísnil se, že se s ní chce bavit. Ošálila Loiala, ošálila i jeho. Všechno to jenom zhorší, všechno teď bude ještě těžší. Přál si, aby ji mohl znovu políbit. Přál si, aby se rozhodla, že už ho má plné zuby, a odešla. Proč musela být tak umíněná?
S oběma Aielankami se držela stranou, Bain a Chiad kráčely každá po jednom boku Vlaštovky, pokud zrovna některá nebyla vepředu na zvědech. Občas si všechny tři cosi tiše špitaly, načež se všechny vyhýbaly pohledu na něj tak důrazně, že po něm klidně mohly házet kamením. Loial jel na Perrinovu žádost s nimi, i když ho tento stav rozčiloval. Stříhal ušima, jako by si přál, aby o lidech nikdy ani neslyšel. Gaula celá situace očividně velice bavila. Kdykoliv se na něho Perrin podíval, Aiel se nepřítomně zubil.
Perrin sám cestoval celý nastražený a luk s nasazenou tětivou měl položený přes vysokou hrušku svého sedla. Toulal se ten muž zvaný Zabíječ po Dvouříčí jen ve vlčím snu, nebo se tu objevoval i v bdělém světě? Perrin tušil, že to druhé a že Zabíječ byl tím, kdo tenkrát bezdůvodně zastřelil jestřába. S dětmi Světla na krku to byla další komplikace, bez které by se obešel.
Jeho rodina žila na velkém statku půl dne cesty od Emondovy Role, ležel téměř v Luhu. Jeho otec a matka, sestry i malý bratříček. Paetramovi teď bude devět a nepochybně se vzpíral víc než kdy jindy, aby mu říkali, že je malý. Deselle bude krásných dvanáct a Adoře šestnáct, nejspíš se připravuje zaplést si vlasy. Strýc Eward, bratr jeho otce, a teta Magda – oba byli statní a velice se sobě podobali – a jejich děti. Teta Neain, která každé ráno navštěvovala hrob strýce Carlina, a jejich děti, a prateta Ealsin, která se nikdy nevdala, se špičatým nosem a bystrýma očima, vždy připravena odhalit, co měl kdo na míli kolem zalubem. Když se kdysi učil u pantáty Luhhana, vídával je pouze o svátcích. Byli příliš daleko pro náhodné návštěvy, a vždy tu bylo co dělat. Jestli bělokabátníci pronásledují Aybary, tak je najdou velice snadno. A on měl na starosti je, ne tohohle Zabíječe. Mohl zvládnout jen něco. Chránit svou rodinu a Faile. To bylo nejdůležitější. Pak byla na řadě vesnice a vlci a Zabíječ jako poslední. Jeden člověk nemohl zvládnout všechno.
Porost Luhu zabíral kamenitou půdu a mezi stromy se občas objevovala ostružiním porostlá skaliska. Jako chlapec se do pralesa často zatoulal, sám či s Randem a Matem, lovil tam s lukem nebo prakem, kladl pasti na králíky či se prostě jen tak toulal kvůli pocitu volnosti. Ve stromech švitořily veverky s huňatými ocásky a ve větvích čiřikali zelenáčci napodobujíce černokřídlé mnohohlasé drozdce, a před poutníky z křoví vyskakovaly modrohřbeté křepelky – to všechno k němu hovořilo hlasem domova. Už pach hlíny, kterou obracela koňská kopyta, mu byl povědomý.
Mohl zamířit přímo do Emondovy Role, ale on místo toho zahnul víc na sever do lesa, a když se slunce sklánělo k západu a vrcholkům stromů, konečně překročil širokou stezku zvanou Kameniční cesta. Proč se jmenovala „kameniční", to nikdo ve Dvouříčí nevěděl, a zřídkakdy připomínala silnici, byla to jen zaplevelená plocha a pod stromy nerostl dokonce ani plevel. Že je to cesta se dalo poznat jen podle hluboko vyježděných kolejí vozů a žebřiňáků. Občas se na povrch nějak dostaly zbytky starého dláždění. Možná kdysi vedla do kamenolomu v Manetherenu.
Statek, jejž Perrin hledal, ležel nedaleko cesty za řadami jabloní a hrušní, na nichž se nalévaly plody. Ucítil hospodářství dřív, než je uviděl. Pach spáleniště, ne nového, ale ani celý rok ten zápach nezakryl.
Zastavil koně na okraji stromů, seděl tam a díval se, až se konečně přiměl vjet na místo, které bývalo statkem al’Thorových. Nákladní kůň se coural za šedákem. Doposud stál jen košár pro ovce s kamennými stěnami, ale vrátka byla otevřená a visela na jednom závěsu. Sazemi pokrytý komín vrhal dlouhý stín na popadané ohořelé trámy domu. Ze stodoly a úpravny tabáku zůstal jen popel. Pole tabáku i zeleninovou zahradu udusil plevel a zahrada vypadala zdupaně. To, co nebyl pýr a pelyněk, bylo polámané a zahnědlé.