Perrina ani nenapadlo nasadit šíp na tětivu. Oheň byl starý celé týdny, ohořelé dřevo bylo slizké a matné díky nedávným dešťům. Psí víno potřebovalo nejméně měsíc, aby tolik narostlo. Teď zcela zakrývalo pluh a brány ležící vedle pole. Pod světlými lístky byla vidět rez.
Aielové však vše pečlivě prohledali, oštěpy připravené a oči ostražité. Rozhrabávali hlínu i popel. Když se z trosek domu vyškrábala Bain, podívala se na Perrina a zavrtěla hlavou. Aspoň že Tam al’Thor tady nezemřel.
Vědí to. Vědí to, Rande. Měl jsi jít s sebou. Málem se neudržel a pobídl Tanečníka do cvalu směrem k místu, kde ležel jeho rodný statek. Nebo to málem zkusil. Dokonce i Tanečník by dávno padl mrtev k zemi, než by doběhl tak daleko. Třeba to byla práce trolloků. Jestli to byli trolloci, možná jeho rodina ještě pracuje na statku a je v bezpečí. Zhluboka se nadechl, ale každý jiný pach přehlušil zápach spáleniny.
Přistoupil k němu Gaul. „Ať to udělal kdokoliv, je dávno pryč. Zabili pár ovcí a ostatní rozehnali. Někdo sem přišel později, stádo sehnal a odehnal ho na sever. Dva muži, myslím, ale stopy jsou moc staré, aby se to dalo poznat s jistotou.“
„Zůstaly nějaké stopy po tom, kdo to udělal?“ Gaul zavrtěl hlavou. Mohli to být trolloci. Zvláštní, přát si něco takového. A hloupé. Bělokabátníci znali jeho jméno, a stejně dobře znali i Randovo. Znají moje jméno. Zadíval se na popel z al’Thorovic hospodářství a Tanečník poskočil, jak se mu ruce na otěžích roztřásly.
Loial sesedl na okraji řady ovocných stromků, ale hlavou stále dosahoval nad stromy. Faile dojela k Perrinovi a cestou upřeně pozorovala jeho obličej. Její klisna lehce našlapovala. „Je tohle...? Znáš lidi, co tu žili?“
„Rand a jeho táta.“
„Ó. Myslela jsem, že je to snad...“ Úleva a sympatie v jejím hlase stačily, aby poznal, jak hodlala větu dokončit. „Tvoje rodina žije poblíž?“
„Ne,“ odvětil Perrin stroze a ona se stáhla, jako by dostala políček. Ale stále ho pozorovala a čekala. Co by musel udělat, aby ji od sebe odehnal? Víc než to, k čemu se dokázal přimět, když to nedokázal doteď.
Stíny se dloužily a slunce již bylo na úrovni korun stromů. Perrin otočil Tanečníka a hrubě se k ní obrátil zády. „Gaule, dnes se na noc utáboříme opodál. Chci vyrazit hned brzy zrána.“ Kradí se ohlédl přes rameno. Faile odjížděla zpět k Loialovi a v sedle seděla velice vzpřímená. „V Emondově Roli budou vědět...“ Kde jsou bělokabátníci, takže se jim bude moci vzdát dřív, než ublíží jeho rodině. Jestli je jeho rodina ještě v pořádku. Jestli statek, na němž se narodil, nevypadá jako tenhle. Ne. Musí to udělat včas, aby tomu zabránil. „Budou vědět, jak to vypadá kolem.“
„Takže brzy.“ Gaul zaváhal. „Ji nezaženeš. Ta je skoro jako Far Dareis Mai, a když tě Děva miluje, neunikneš jí, ať utíkáš, jak chceš rychle.“
„Starosti s Faile nechej na mně.“ Hlas mu změkl. Nebyl to Gaul, koho se chtěl zbavit. „Velmi brzy. Zatímco Faile bude stále spát.“
Oba tábory pod jabloněmi byly této noci tiché. Jedna či druhá Aielanka se občas zvedla a zadívala se k malému ohýnku, u nějž seděl Perrin s Gaulem, ale houkání sovy a dupání koní byly jediné zvuky, které se ozývaly. Perrin nemohl usnout, a do svítání zbývala dobrá hodina, měsíc ještě svítil naplno, když s Gaulem tiše vyklouzli. Aielovy měkké boty mnoho hluku nenadělaly a koňská kopyta také ne. Bain, či snad Chiad, se za nimi dívala, jak odcházejí. Nepoznal, která z nich to je, ale Faile nevzbudila, za což jí byl Perrin vděčný.
Slunce už stálo vysoko, když se konečně dostali ze Západního polesí maličko pod vesnici, mezi stopami po vozech a stezkami ohraničenými živými ploty či nízkými hrubými zídkami. – Nad komíny statků se vznášel kouř jako jemné šedé peří, podle pachu hospodyně po ránu pekly. Na polích s tabákem či ječmenem se pohybovali muži a chlapci hlídali stáda černohlavých ovcí na pastvinách. Pár lidí si všimlo jejich příchodu, ale Perrin nechal Tanečníka jít rychlým krokem a doufal, že nikdo není dost blízko, aby ho poznal či se pozastavil nad Gaulovým divným oděním nebo jeho oštěpy.
Lidé se také určitě pohybovali kolem Emondovy Role, takže vesnici obejel z východu širokým obloukem, vyhýbaje se udusaným stezkám i doškovým střechám natlačeným kolem Trávníku, kde ze skalky vyvěral pramen Vinný střik s takovou silou, že dokázal srazit člověka na kolena, a dával zrod potoku stejného jména. Škody, na které si vzpomínal z jarniční noci, byly po roce úplně napravené, ohořelé domy a spálené střechy dávno postavené a spravené. Skoro jako by sem trolloci nikdy nepřišli. Modlil se, aby to nikdo z místních nemusel prožít znovu. Hostinec U Vinného střiku stál skoro na východním konci Emondovy Role, mezi pevným dřevěným Vozovým mostem přes spěchající vody Vinného střiku a mohutnými starými kamennými základy, z jejichž středu vyrůstal silný dub. U stolů pod silnými větvemi za hezkých odpolední sedávali lidé a sledovali hru v kuželky. Tak brzy ráno byly stoly samozřejmě prázdné. Dál na východ bylo jen pár domů. Sám hostinec měl kamenné přízemí a poschodí, omítnuté nabilo, na všech stranách přesahovalo. Nad lesklé červené tašky na střeše se zvedal tucet komínů. Byla to jediná střecha z tašek na celé míle daleko.
Perrin přivázal Tanečníka i nákladního koně ke sloupku u dveří do kuchyně a ohlédl se ke stáji s doškovou střechou. Slyšel odtamtud pracující muže, nejspíš to byli Hud a Tad, kteří vyklízeli stání, kde pantáta al’Vere držel pár velkých dhurranských chladnokrevníků, jež pronajímal jako tažné koně pro těžké náklady. Z druhé strany hostince se také ozývaly zvuky, mumlání hlasů na Trávníku, kejhání husí, hrčení vozu. Nechal koně, jak byli, nehodlal se tu zdržovat. Kývl Gaulovi, aby šel za ním, a spěchal dovnitř, dřív než některý ze stájníků vyhlédne. Luk si nesl s sebou.
Kuchyně byla prázdná, obě železné pece a všechna ohniště až na jedno byly vyhaslé, i když se ve vzduchu stále vznášela vůně pečení. Chleba a medové koláčky. V hostinci nebyli hosté často, jen když přijeli kupci z Baerlonu, aby nakoupili tabák a vlnu, nebo se tu co měsíc stavil forman, pokud ovšem nenapadl sníh a cesty byly průjezdné. Později přes den se občas zastavil na něco k jídlu a pití některý z vesničanů, ti však teď tvrdě pracovali doma. Někdo tu však mohl být, tak po špičkách prošel chodbičkou vedoucí z kuchyně do šenku, pootevřel dveře a nahlédl dovnitř.
Čtvercovou místnost viděl snad tisíckrát, její ohniště z oblázků, táhnoucí se přes polovinu délky místnosti, krbovou římsu ve výši ramen, leštěnou nádobu na tabák pantáty al’Vereho i drahocenné hodiny stojící na římse. Všechno mu nyní však připadalo nějak menší. Židle s vysokými opěradly před ohništěm sloužily ke schůzím venické rady. Knihy Brandlewyna al’Vereho stály na polici proti ohništi – kdysi si Perrin neuměl představit víc knih na jednom místě než těch pár tuctů většinou odřených svazků – a soudky s pivem a vínem lemovaly třetí stěnu. Číča, žlutá kočka patřící k hostinci, ležela jako obvykle natažená na jednom ze soudků.
Kromě Brana al’Vereho samotného a jeho ženy Marin, v dlouhých bílých zástěrách, leštících u jednoho ze stolů rodinné stříbro a cínové nádobí, byl šenk prázdný. Pantáta al’Vere byl objemný kulatý muž s řídkými chomáčky šedých vlasů. Panímáma al’Vereová byla štíhlá, mateřsky vypadající žena se silným prošedivělým copem přehozeným přes rameno. Byl z ní cítit chleba a medové koláčky a pod tím se vznášela vůně růží. Perrin si na ně pamatoval jako na usmívající se pár, ale teď oba vypadali napjatě a starosta se mračil, i když to určitě nemělo nic společného se stříbrným pohárem v jeho rukou.