„Pantáto al‘ Vere?“ Perrin otevřel dveře dokořán a vstoupil. „Panímámo al’Vereová. To jsem já, Perrin.“
Oba vyskočili na nohy, až se židle převrátily, což vyděsilo kočku. Panímáma al’Vereová si přitiskla ruce na ústa. Oba na Perrina zírali stejně jako na Gaula. Stačilo to, aby si Perrin začal neobratně přendávat luk z ruky do ruky. Zvláště když Bran doběhl k oknu – na muže tak objemného se pohyboval s překvapivou lehkostí – a prudce odhrnul záclony, aby mohl vyhlédnout ven, jako by se bál, že tam jsou další Aielové.
„Perrine?“ zamumlala nevěřícně panímáma al’Vereová. „Jsi to ty. Skoro jsem tě nepoznala, s těmi vousy a... Tvoje tvář. Kde jsi –? Je s tebou Egwain?“
Perrin se zpola nepřítomně dotkl zpola zahojené sečné rány na tváři a přál si, aby se byl předtím umyl nebo aby byl aspoň nechal luk a sekeru v kuchyni. Neuvědomil si, jak by je mohl jeho zjev vyděsit. „Ne. Tohle s ní nemá nic společnýho. Ona je v bezpečí.“ Možná ve větším bezpečí na cestě zpátky do Tar Valonu, než kdyby byla zůstala v Tearu s Randem, ale v obou případech v bezpečí. Perrina napadlo, že by měl její matce sdělit něco víc než těch pár prostých slov. „Panímámo al’Vereová, Egwain má studovat na Aes Sedai. Nyneiva taky.“
„Já vím,“ řekla paní hostinská tiše a dotkla se kapsy na zástěře. „Dostala jsem od ní z Tar Valonu tři dopisy. Podle toho, co napsala, jich poslala víc, a Nyneiva aspoň jeden, ale jen ty tři Egwaininy dorazily až sem. Píše něco o výcviku, a podle mě to musí být velice tvrdé.“
„Tohle ona chce.“ Tři dopisy? Přepadl ho pocit viny, až se nahrbil. On nenapsal nikomu ani řádku kromě zpráviček, které zanechal pro rodinu a pantátu Luhhana té noci, kdy ho Moirain odvedla z Emondovy Role. Ani jeden dopis.
„Tak to vypadá, i když jsem si pro ni tohle nepředstavovala. Není to něco, co můžeš na potkání vykládat lidem, že? Píše, že si tam ale udělala pár přátel, vypadá to na milá děvčata. Elain a Min. Znáš je?“
„Setkali jsme se. Myslím, že se jim dá říkat milý děvčata.“ Kolik toho Egwain v těch dopisech prozradila? Zřejmě moc ne. Ať si panímáma al’Vereová myslí, co chce. Perrin jí nehodlal přidávat starosti s věcmi, s nimiž stejně nemohla nic dělat. Co se stalo, stalo se. Egwain teď byla v dostatečném bezpečí.
Náhle si uvědomil, že tu Gaul celou dobu jen tak stojí, a spěšně všechny představil. Bran zamrkal, když Gaula označil za Aiela, a zamračil se na jeho oštěpy i černý závoj visící mu přes šufu na prsa, ale jeho žena jen řekla: „Vítej v Emondově Roli, pane Gaule, a v hostinci U Vinného střiku.“
„Kéž máš vždy vodu a stín, správkyně střechy,“ pravil Gaul formálně a uklonil se jí. „Žádám o svolení bránit tvou střechu i držbu.“
Paní hostinská téměř nezaváhala, než odpověděla, jako by tohle bylo přesně to, co byla zvyklá slýchávat. „Velkomyslná nabídka. Ale musíš mi dovolit rozhodnout, kdy to bude potřeba.“
„Jak pravíš, správkyně střechy. Tvoje čest je i mou.“ Zpod kabátce Gaul vytáhl zlatou slánku, malou nádobku jemně připevněnou na umně vytepaného lva, a podal jí ji. „Nabízím malý hostovský dar pro tvou střechu.“
Marin al’Vereová to zvládla jako kterýkoliv jiný dar, a skoro se nedalo poznat, jak je ohromená. Perrin pochyboval, že v celém Dvouříčí je kousek, jenž by se tomuto rovnal, a rozhodně ne ve zlatě. Ve Dvouříčí bylo málo zlatých mincí, natož zlatých ozdob. Perrin doufal, že nikdy nezjistí, že to bylo uloupeno v Tearském Kameni, aspoň si na to byl ochoten vsadit.
„Můj chlapče,“ ozval se Bran, „nejspíš bych měl říct ‚vítej domů‘, ale proč ses vracel?“
„Doslechl jsem se o bělokabátnících, pantáto,“ odpověděl Perrin prostě.
Starosta si se ženou vyměnil střízlivý pohled a pak Bran praviclass="underline" „Znovu se ptám, proč ses vracel? Nemůžeš tu nic zastavit, chlapče, ani nic změnit. Nejlepší bude, když odejdeš. Jestli nemáš koně, jednoho ti dám. Jestli máš, vyskoč do sedla a odjeď na sever. Myslím, že bělokabátníci hlídají Tarenský Přívoz... To oni ti tak ozdobili tvář?“
„Ne. To –“
„Tak na tom nezáleží. Jestli ses přes ně dostal cestou sem, tak můžeš taky odejít. Hlavní tábor mají v Hlídce, ale jejich výzvědný oddíly můžou být kdekoliv. Odjeď, chlapče můj.“
„Nečekej, Perrine,“ dodala panímáma al’Vereová tiše, ale tím pevným hlasem, kterým obvykle dokázala, že lidé udělali přesně to, co po nich chtěla. „Nečekej ani hodinu. Připravím ti něco na cestu. Trochu čerstvýho chleba a sýr, kousek šunky a hovězí pečeně a zeleninu. Musíš jít, Perrine.“
„Nemůžu. Víte, že jdou po mně, jinak byste nechtěli, abych odešel.“ A neřekli ani slovo o jeho očích, i kdyby se jenom zeptali, jestli není nemocný. Panímámu al’Vereovou to skoro nepřekvapilo. Věděli to. „Jestli se jim vzdám, můžu něco z toho zarazit. Můžu udržet rodinu –“ Nadskočil, když se dveře do chodby rozlétly, a dovnitř vstoupila Faile doprovázena Bain a Chiad.
Pantáta al’Vere si přejel dlaní holou hlavu. I když mu neunikl jejich oděv, podle něhož patřily ke Gaulovi, příliš ho nepobavilo, že jsou to ženy. Vypadal hlavně podrážděně, že byl vyrušen. Číča se posadila a podezíravě se zadívala na všechny ty cizí lidi. Perrina napadlo, jestli ho kočka považuje také za cizince, a kde je vlastně Loial. Cokoliv, jen aby se vyhnul pomyšlení na to, jak zvládne Faile teď.
Ta mu nedala příliš času na rozmyšlenou. Postavila se přímo před něho s rukama v bok. Nějak se jí podařil ten trik, který ženy ovládaly, a vypadala vyšší čistě jen díky tomu, že se třásla vzteky. „Vzdát se? Vzdát se! Tak tohle jsi měl od začátku v plánu? Měl, že jo? Ty hlupáku! Úplně ti zamrzl mozek, Perrine Aybaro. Nikdy to nebylo víc než svaly a vlasy, ale teď to není ani tohle. Jestli tě bělokabátníci pronásledují, tak tě pověsí, pokud se jim vzdáš. Proč by tě měli chtít?“
„Protože jsem pár bělokabátníků zabil.“ Podíval se na ni a nevšímal si toho, jak panímáma al’Vereová zalapala po dechu. „Tý v noci, kdy jsem tě potkal, a dva předtím. O těch dvou vědí, Faile, a myslí si, že jsem temnej druh.“ Tolik aspoň brzy zjistí. Kdyby byli sami, tak by jí v této chvíli už asi prozradil proč. Alespoň dva z bělokabátníků, Geofram Bornhald a Jaret Byar, tušili něco o jeho spojení s vlky. Nevěděli sice všechno, ale jim i to málo stačilo. Muž, který běhá s vlky, musí být temným druhem. Možná jeden nebo oba tu nyní byli s ostatními bělokabátníky. „Věří, že je to pravda.“
„Ty nejsi o nic víc temný druh než já,“ zašeptala Faile ochraptěle. „To by dřív mohlo být temným druhem slunko.“
„Na tom ale nezáleží, Faile. Musím udělat, co musím.“
„Ty popletenej halamo! Ty nic tak střelenýho udělat nemusíš! Ty slepičí mozečku! Jestli to zkusíš, oběsím tě sama!“
„Perrine,“ ozvala se tiše panímáma al’Vereová, „představil bys mě laskavě této mladé ženě, která má o tobě zjevně tak vysoké mínění?“
Faile se tváře zalily jasnou červení, jak si uvědomila, že si pantáty a panímámy al’Vereových doposud nevšimla, a začala se vybraně klanět a květnatě omlouvat. Bain a Chiad udělaly, co předtím Gaul, požádaly o svolení bránit střechu panímámy al’Vereové a daly jí malou zlatou misku s vytepanými lístky a bohatě zdobený mlýnek na pepř, větší než obě Perrinovy pěsti, na jehož vrcholku se skvělo jakési podivné stvoření, zpola kůň a zpola ryba.