Bran al’Vere na ně hleděl a mračil se, mnul si čelo a cosi si pro sebe mumlal. Perrin několikrát zachytil slovo „Aielové", pronesené nevěřícným tónem. Starosta se také stále ohlížel k oknům. Nebál se, že by tu mohlo být Aielů víc, překvapilo ho, když zjistil, že Gaul je Aiel. Starosta si dělal starosti s bělokabátníky.
Marin al’Vereová, na druhou stranu, to všechno klidně přijala a chovala se k Faile, Bain i Chiad jako ke kterékoliv mladé poutnici, která kdy vstoupila do hostince. Pochválila Faile její jezdecké šaty – dnes z tmavomodrého hedvábí – a Aielankám řekla, jak obdivuje barvu a lesk jejich vlasů. Perrin vytušil, že přinejmenším Bain a Chiad vůbec nevědí, co si z toho všeho vybrat, ale paní hostinská zakrátko, s tou svou klidnou mateřskou odhodlaností, usadila všechny tři ženy ke stolu, donesla jim mokré ručníky, aby si mohly otřít prach z rukou a obličeje, a nalila jim čaj z velkého čajníku s červenými proužky, na nějž se Perrin tak dobře pamatoval.
Mohlo být docela zábavné, vidět tyto divoké ženy – Faile k nim rozhodně patřila – jak náhle dychtí ujistit panímámu al’Vereovou, že se cítí velice pohodlně, a nemohou jí s něčím pomoci, dělá toho pro ně tolik, a všechny měly oči dokořán jako děti, majíce stejnou šanci jako děti jí vzdorovat. Bývalo by to zábavné, kdyby do toho nezahrnula jeho a Gaula, nezahnala je stejně odhodlaně ke stolu a netrvala na tom, že si musejí umýt ruce a obličej, než dostanou šálek čaje. Gaul se celou dobu mírně usmíval. Aiel měl zvláštní smysl pro humor.
Kupodivu se paní hostinská ani jednou nepodívala na jeho luk a sekeru, ani na zbraně Aielů. Lidé ve Dvouříčí zřídka nosili třebas jen luk, a ona vždycky trvala na tom, že i ten musí člověk odložit, než usedne k jednomu z jejích stolů. Teď však zbraně prostě pomíjela.
Další překvapení přišlo, když Bran položil Perrinovi k ruce stříbrný pohárek s jablečnou pálenkou, a ne tu trošku, kterou muži v šenku obvykle vypili, jež stačila tak na to, aby do ní člověk ponořil půlku palce, ale poloplný pohár. Když Perrin odjížděl, byl by dostal mošt nebo mléko nebo možná hodně zředěné víno, půl poháru k jídlu či plný při hodech. Potěšilo ho, že je brán jako dospělý muž, ale pohárek jen držel v prstech. Byl teď na víno zvyklý, ale zřídka pil co silnějšího.
„Perrine,“ řekl starosta, když usedal na židli vedle své ženy, „nikdo nevěří, že jsi temný druh. Nikdo, kdo má trochu zdravýho rozumu. Není důvod, aby ses nechal pověsit.“
Faile zuřivě přikyvovala na souhlas, ale Perrin si jí nevšímal. „Nenechám se odradit, pantáto al’Vere. Bělokabátníci chtějí mě, a jestli mě nedostanou, mohli by se obrátit na nejbližšího Aybaru, kterého najdou. Nejsou to zrovna milí lidi.“
„My to víme,“ řekla měkce panímáma al’Vereová.
Její manžel se díval na své ruce, sepjaté na stole. „Perrine, tvoje rodina je pryč.“
„Pryč? Chceš říct, že už vypálili jejich statek?“ Perrin sevřel ruku kolem stříbrného pohárku. „Doufal jsem, že dorazím včas. Asi jsem to měl vědět. Trvalo moc dlouho, než jsem se to doslechl. Třeba můžu pomoct tátovi a strejdovi Ewardovi ho znovu postavit. U koho teď bydlí? Chci je aspoň nejdřív vidět.“
Bran se zamračil a jeho žena ho na uklidněnou pohladila po rameni. Ale oči kupodivu stále upírala na Perrina, velice smutné a plné soucitu.
„Jsou mrtví, chlapče,“ vykládal spěšně Bran.
„Mrtví? Ne. Nemůžou –“ Perrin se zamračil, když mu na ruku náhle dopadlo cosi mokrého, a zadíval se na rozmáčknutý pohár, jako by se divil, odkud se tu vzal. „Mrzí mě to. Nechtěl jsem –“ Zatahal za zploštělé stříbro, snaže se mu prsty znovu vrátit původní tvar. Nešlo to. Samozřejmě. Velmi opatrně položil zničenou nádobku doprostřed stolu. „Nahradím vám ho. Můžu –“ Otřel si ruku o kabátec a náhle zjistil, že hladí topor sekery, kterou měl u pasu. Proč se na něj všichni tak divně dívají? „Jsi si jistý?“ Vlastní hlas mu náhle zněl podivně vzdálený. „Adora a Deselle? Paet? Máma?“
„Všichni jsou mrtví,“ sdělil mu smutným hlasem Bran. „Tvoje tety a strýcové taky, i bratranci a sestřenice. Všichni ze statku. Pomáhal jsem je pochovávat, chlapče. Na tom nízkým vršku, na tom s jabloněmi.“
Perrin si strčil palec do pusy. Byla to hloupost, takhle se říznout o vlastní sekeru. „Máma měla ráda jabloňový květy. Bělokabátníci. Proč by –? Ať shořím, Paetovi bylo teprv devět. A holky...“
Hlas měl velice jasný. Napadlo ho, že by měl do svých slov dát trochu emocí. Nějaké emoce.
„Byli to trolloci,“ pospíšila si panímáma al’Vereová. „Vrátili se, Perrine. Ne tak, jako když jste odcházeli, nepřepadli vesnici, ale byli venku v krajině. Většina statků, která stojí daleko od ostatních, je opuštěná. Nikdo nechodí v noci ven, ani blízko vesnice. Stejné je to dole v Devenském Průseku i nahoře v Hlídce, možná i v Tarenském Přívozu. Bělokabátníci, ať jsou jak chtějí špatní, jsou naše jediná skutečná ochrana. Co vím, zachránili už dvě rodiny, když trolloci přepadli jejich statek.“
„Chtěl jsem – doufal jsem –“ Nemohl si vzpomenout, co vlastně chtěl. Bylo to něco s trolloky. Nechtěl si vzpomenout. Bělokabátníci chránící Dvouříčí? Málem ho to rozesmálo. „Randův táta. Tamův statek. To byli taky trolloci?“
Panímáma al’Vereová otevřela ústa, ale Bran ji uťal. „Zaslouží si pravdu, Marin. To byli bělokabátníci, Perrine. Tam a u Cauthonů.“
„Matovi příbuzní taky. Randovi, Matovi a moji.“ Docela zláštní, znělo to, jako by říkal, že by mohlo začít pršet. „Ti jsou taky mrtví?“
„Ne, chlapče. Ne, Abell a Tam se skrývají někde v Západním polesí. A Matova máma a sestry... Ty jsou taky naživu.“
„Skrývají se?“
„Není nutné se pouštět do tohohle,“ pravila rázně paní hostinská. „Brane, přines mu další pálenku. A tuhle vypij, Perrine.“ Její manžel zůstal sedět, ale ona se na něj jenom zamračila a pokračovala. „Nabídla bych ti postel, ale není to bezpečné. Někteří lidi by klidně mohli honem honem běžet za urozeným pánem Bornhaldem, kdyby zjistili, že jsi tady. Eward Congar a Hari Coplin se za bělokabátníky tahají jako pejsci, touží je potěšit a udělat si jméno, a Cenn Buie není o moc lepší. A Wit Congar by taky žvanil, kdyby ho Daisa nezarazila. Ona je teď vědmou. Perrine, nejlepší bude, když odejdeš. Věř mi.“
Perrin pomalu zavrtěl hlavou. Bylo toho moc, nedokázal to strávit. Daisa Congarová je vědmou? Ta ženská byla jako býk. Bělokabátníci chrání Emondovu Roli. Hari a Eward a Wit spolupracují. Od Congarů a Coplinů se nic moc jiného čekat nedalo, ale Cenn Buie byl členem vesnické rady. Urozený pán Bornhald. Takže tu je Geofram Bornhald. Faile ho sledovala velikýma, zvlhlýma očima. Proč by měla ona mít slzy na krajíčku?
„Je toho víc, Brandlewyne al’Vere,“ řekl Gaul. „Tvůj výraz to prozrazuje.“
„To je,“ přitakal Bran. „Ne, Marin,“ dodal pevně, když paní hostinská lehce zavrtěla hlavou. „Zaslouží si pravdu. Celou pravdu.“ Paní hostinská s povzdechem složila ruce do klína. Skoro vždy dosáhla svého – až na chvíle, kdy se Bran tvářil tak odhodlaně jako teď, s obočím staženým dolů jako vraní křídla.
„Jakou pravdu?“ zeptal se Perrin. Jeho matka měla ráda jabloňové květy.