„Ze všeho nejdřív, Perrine, s bělokabátníky je Padan Fain,“ začal Bran. „Teď si říká Ordeith a na svý jméno vůbec nereaguje, ale je to on, ať už se na nás dívá jak chce svrchu.“
„On je temnej druh,“ prohodil Perrin nepřítomně. Adora a Deselle si na jaře vždycky vplétaly jabloňové květy do vlasů. „Sám to přiznal. To on přivedl v předvečer Jarnic trolloky.“ Paet rád šplhal po jabloních. Když jste se nedívali, házel po vás jablka přímo z koruny stromu.
„Takže tak,“ prohlásil zachmuřeně starosta. „No, to je teda zajímavý. Má u bělokabátníků velký slovo. Poprvý jsme uslyšeli, že jsou tady, když vypálili Tamův statek. To byla Fainova práce. Vedl bělokabátníky, kteří to udělali. Tam jich pár zasáhl šípy, než se dostal do lesa, a na Cauthonův statek se dostal těsně předtím, než mohli dostat Abella. Ale zavřeli Natti a děvčata. A Harala Luhhana a Alsbet taky. Myslím, že by je byl Fain nechal pověsit, ale urozený pán Bornhald to nedovolil. Ale ani je nenechal jít. Pokud jsem mohl zjistit, zatím jim neublížili, ale drží je v bělokabátnickým táboře nahoře v Hlídce. Fain z nějakýho důvodu nenávidí tebe, Randa a Mata. Nabídl sto zlatejch za každýho, kdo je s váma třeba nějak příbuznej, a dvě stě za Tama nebo Abella. A urozený pán Bornhald má zřejmě obzvláštní zájem o tebe. Když sem přijede bělokabátnická hlídka, obvykle je s nimi a ptá se na tebe.“
„Ano,“ řekl Perrin. „Jasně. To by udělal.“ Perrin z Dvouříčí, který běhá s vlky. Temný druh. Zbytek jim mohl povykládat Fain. Fain s dětmi Světla? Byla to jen vzdálená myšlenka. Lepší však bylo myslet na trolloky. Zamračil se na své ruce a přinutil je nehybně ležet na stole. „Oni vás chrání před trolloky.“
Marin al’Vereová se k němu podmračeně naklonila. „Perrine, my ty bělokabátníky potřebujeme. – Ano, vypálili Tamův statek, a Abellův taky, zatýkají lidi a dupou kolem, jako by jim patřilo všechno, co uvidí, ale Alsbet a Natti a ostatním se nic nestalo, jen je drží zavřené, a to se dá nějak napravit. Na pár dveří někdo naškrábal dračí špičák, ale kromě Congarů a Coplinů si toho nikdo jiný nevšímá, a nejspíš ho tam stejně nadrásali oni. Tam a Abell se můžou schovávat, dokud bělokabátníci neodtáhnou. Dřív nebo později musejí odejít. Ale dokud jsou tady trolloci, tak je potřebujeme. Prosím, pochop to. Ne že bychom tu raději neměli tebe než je, ale je potřebujeme, a nechceme, aby tě pověsili.“
„Tomuhle ty říkáš být chráněná, správkyně střechy?“ ozvala se Bain. „Když požádáš lva, aby tě chránil před vlky, rozhodla ses jenom skončit v jiném břiše.“
„Copak se nemůžete chránit sami?“ dodávala Chiad. „Viděla jsem Perrina bojovat, taky Mata Cauthona a Randa al’Thora. Oni jsou stejné krve jako vy.“
Bran si zhluboka a těžce povzdechl. „My jsme jenom sedláci, obyčejní lidi. Urozený pán Luc mluví o tom, že zorganizuje chlapy, aby s trolloky bojovali, ale to by znamenalo nechat naše rodiny zcela nechráněné, když půjdeme s ním, a to se nikomu moc nelíbí.“
Perrina to zmátlo. Kdo je urozený pán Luc? Zeptal se na to a paní hostinská odpověděla.
„Přišel zhruba ve stejné době jako bělokabátníci. Je to hledač valerskýho rohu. Zná příběh Velké hledání valerského rohu. Urozený pán Luc si myslí, že valerský roh je někde v pohoří Oparů nad Dvouříčím. Ale kvůli našim potížím se svýho hledání vzdal. Urozený pán Luc je moc vznešený a má ty nejvybranější způsoby.“ Uhladila si vlasy a pochvalně se usmála. Bran se na ni koutkem oka podíval a kysele zavrčel.
Hledač rohu. Trolloci. Bělokabátníci. Dvouříčí rozhodně nevypadalo jako místo, které opustil. „Faile je taky hledač rohu. Ty tohohle urozenýho pána Luca znáš, Faile?“
„Už toho mám dost,“ oznámila Faile. Perrin se zamračil, když vstala a obešla stůl. Popadla ho za hlavu a přitáhla si jeho obličej na břicho. „Tvoje máma je mrtvá,“ řekla tiše. „Tvůj táta je mrtvý. Tvoje sestry jsou mrtvé i tvůj bráška. Tvoje rodina je mrtvá a ty to nemůžeš změnit. Rozhodně ne tak, že sám umřeš. Podvol se svýmu žalu. Nedrž ho uvnitř, kde může kypět.“
Perrin ji popadl za lokty, aby ji odsunul, ale z nějakého důvodu to, jak se jí držel, bylo to jediné, co ho drželo na nohou. Teprve tehdy si uvědomil, že pláče, vzlyká jí do šatu jako děcko. Co si o něm musela myslet? Otevřel ústa, aby jí řekl, že je v pořádku, aby se jí omluvil za to, jak se složil, ale vyšlo z nich jen: „Nemohl jsem se sem dostat rychleji. Nemohl – já –“ Zaťal zuby, aby sám sebe umlčel.
„Já vím,“ zamumlala Faile a hladila ho po vlasech, jako by byl malý chlapec. „Já vím.“
Perrin chtěl přestat, ale čím víc šeptala, jak ho chápe, tím víc vzlykal, jako by z něj její měkké ruce, hladící ho po vlasech, vyháněly slzy.
30
Za dubem
Jak mu tak Faile držela hlavu pod ňadry, Perrin ztratil veškerý pojem o tom, jak dlouho brečí. Hlavou se mu honily obrazy jeho rodiny, jak se jeho otec usmívá, když mu ukazuje, jak držet luk, jak si jeho matka zpívá při předení vlny, jak si ho Adora a Deselle dobírají, když se poprvé holil, jak Paet kdysi dávno o Letnicích doširoka otevírá oči na kejklíře. Když se konečně odtáhl, byli tu sami, tedy až na číču, která se olizovala na sudu. Přítomnost Faile však byla dost zlá. Jistým způsobem byl rád, že zůstala, jen si přál, aby nic neviděla a neslyšela.
Uchopil její ruce do svých a usadil ji na vedlejší židli. Byla tak krásná, s těma lehce zešikmenýma očima, velkýma a tmavýma, a vysedlými lícními kostmi. Perrin nevěděl, jak jí dokáže vynahradit způsob, jakým se k ní choval v posledních dnech. Ona si však nepochybně najde způsob, jak ho přimět zaplatit.
„Už ses vzdal toho nápadu, že se vydáš bělokabátníkům?“ zeptala se dívka. V jejím hlasem nebylo ani stopy po tom, že ho právě viděla, jak brečí jako děcko.
„Zřejmě by to ničemu neprospělo. Půjdou po Randově a Matově tátovi bez ohledu na to, co udělám já. Moje rodina...“ Rychle ji pustil, ale ona se usmála, místo aby sebou trhla. „Musím osvobodit pantátu Luhhana a jeho ženu, jestli to půjde. A Matovu mámu a sestry. Slíbil jsem mu, že se o ně postarám. A udělám, co budu moct, s těma trollokama.“ Možná má tenhle urozený pán Luc nějaký nápad. Aspoň že brána byla uzavřena. Po Cestách už žádní další trolloci nepřijdou.. Zvlášť chtěl něco podniknout s těmi trolloky. „A nic z toho nezvládnu, když je nechám, aby mě pověsili.“
„Jsem moc ráda, že to vidíš takhle,“ sdělila mu Faile suše. „Nějaký další hloupý poznámky, abys mě zahnal?“
„Ne.“ Připravil se na výbuch, ale ona jen kývla, jako by to jediné slovo bylo vše, co čekala, vše, co chtěla. Maličkost, nic, kvůli čemu stálo za to se pohádat. Určitě měla v plánu ho nechat těžce zaplatit.
„Je nás pět, Perrine, šest, jestli se k nám připojí Loial. A jestli najdeme Tama al’Thora a Abella Cauthona... Jsou s lukem stejně dobří jako ty?“
„Lepší,“ prozradil jí popravdě. „Mnohem lepší.“
Faile zlehka, nevěřícně přikývla. „Tak to nás bude osm. Začátek. Možná se k nám připojí i další. A pak je tu ještě ten urozený pán Luc. Ten se bude nejspíš chtít ujmout velení, ale jestli není úplný blbec, tak na tom nezáleží. Ale ne všichni, kdo složili přísahu hledače, měli v hlavě zdravý rozum. Už jsem potkala pár lidí, co si mysleli, že vědí úplně všechno, a kromě toho byli umínění jako mezci.“
„Já vím.“ Ostře se na něj podívala a Perrinovi se podařilo zabránit, aby se mu na rty vkradl úsměv. „Chci říct, žes potkala pár takovejch lidí. Jednou jsem dva z nich viděl, pamatuješ?“