„Aha, ty dva. No, můžeme doufat, že urozenej pán Luc není lhář.“ Zatvářila se zaujatě a pevněji mu stiskla ruce. Nebyla znepokojená, spíš jako by se mu snažila dodat sílu. „Budeš chtít navštívit rodný statek, svůj domov. Půjdu s tebou, jestli mě necháš.“
„Až to půjde, Faile.“ Zatím ale ne. Ještě ne. Kdyby se teď podíval na ty hroby pod jabloněmi... Bylo to zvláštní. Vždycky bral svou sílu jako zaručenou, a teď se ukázalo, že to vůbec není síla. No, už skončil s pláčem. To už byla minulost. „Hezky všechno popořádku. Asi bychom měli nejdřív najít Tama a Abella.“
Do šenku strčil hlavu pantáta al’Vere, a když viděl, že sedí dál od sebe, došel až těsně k nim. „V kuchyni je ogier,“ sdělil Perrinovi omráčeně. „Pije čaj. I ten největší hrnek vypadá...“ Zvedl dva prsty, jako by držel jemný šálek. „Marin možná dokáže předstírat, že sem Aielové zaskočí každý den, ale když uviděla tohohle Loiala, skoro omdlela. Dal jsem jí dvojitou dávku pálenky a ona to do sebe hodila jako vodu. Málem se ukašlala k smrti. Obvykle nepije nic silnějšího než víno. Myslím, že kdybych jí dal další skleničku, vypila by ji taky.“ Našpulil rty a předstíral zájem o neexistující skvrnu na své bílé zástěře. „Už jseš v pořádku, chlapče?“
„Je mi dobře, pane,“ pospíšil si Perrin. „Pantáto al’Vere, už tu o moc dýl zůstat nemůžeme. Někdo by mohl říct bělokabátníkům, že jste nás tu nechali.“
„Ó, není tu moc takovejch, co by to udělali. Ne všichni Congarové a dokonce ani pár Coplinů.“ Ale nenavrhl jim, aby tu zůstali.
„Víš, kde můžu najít pantátu al’Thora a pantátu Cauthona?“
„Někde v Západním polesí, nejspíš,“ řekl Bran pomalu. „To jediný vím jistě. Nezůstávají na jednom místě.“ Sepjal prsty na širokém břiše a naklonil na stranu hlavu s chomáčky šedivých vlasů. „Takže neodcházíš, co? No, řekl jsem Marin, že to neuděláš, ale ona mi nevěřila. Myslí si, že pro tebe bude nejlepší, když odejdeš – a jako většina žen si je jistá, že uvidíš věci tak, jako je vidí ona, když do tebe bude dost dlouho mluvit.“
„No, pantáto al’Vere,“ pravila sladce Faile, „já například shledávám muže jako rozumné tvory, kteří jen potřebují ukázat tu nejmoudřejší cestu, aby se po ní vydali.“
Starosta ji poctil pobaveným úsměvem. „Takže mám za to, že Perrina přemluvíš, aby odešel? Marin má pravdu. To je to nejmoudřejší, pokud se chce vyhnout oprátce. Jediný důvod zůstat je ten, že muž občas nemůže utýct. Ne? No, ty to bezpochyby víš nejlíp.“ Nevšímal si jejího kyselého pohledu. „Pojď se mnou, chlapče můj. Povíme Marin tu dobrou zprávu. Zatni zuby a drž se svých záměrů, protože ona se nevzdá a bude se snažit tě obrátit.“
V kuchyni seděl Loial a Aielové se zkříženýma nohama na podlaze. V hostinci rozhodně nebyla jediná židle dost velká, aby udržela ogiera. Loial seděl s rukama na kuchyňském stole a byl i tak dost vysoký, aby paní hostinské viděl do očí. Bran přehnal to, jak malý vypadá hrnek v Loialových rukou, i když na druhý pohled Perrin poznal, že je to bíle polévaná polévková mísa.
Paní hostinská stále dělala, co mohla, jak předstírala, že Aielové a ogier jsou zcela normální hosté, a zabývala se podnosem s chlebem, sýrem a nakládanou zeleninou, ujišťovala se, že všichni mají co jíst, ale pokaždé, když jí oči padly na ogiera, rozšířily se jí, i když on se ji snažil uklidnit poklonami skládanými jejímu pekařskému umění. Pokaždé, když se na něj podívala, Loial nervózně zastříhal ušima se štětičkami, a ona pokaždé nadskočila, když to udělal, a pak zavrtěla hlavou, až jí silný prošedivělý cop prudce zavířil. Za pár hodin mohli jeden druhého dostat do postele s třesavkou.
Loial si při spatření Perrina zhluboka, basově vydechl a postavil hrnek – mísu – s čajem na stůl, ale vzápětí mu široká brada smutně poklesla. „Slyšel jsem o ztrátě, která tě potkala, Perrine, a je mi to moc líto. Panímáma al’Vereová...“ prudce zastříhal ušima, i když se na ni zrovna nedíval, a ona sebou znovu trhla, „...mi řekla, že odejdeš, když tě tu teď nic nedrží. Jestli chceš, zazpívám před odchodem jabloním.“
Bran a Marin si vyměnili polekaný pohled a starosta si dokonce strčil prst do ucha.
„Děkuju, Loiale. Přijímám tvou nabídku, až bude čas. Ale teď musím něco udělat.“ Paní hostinská položila tác na stůl se zvučným zařinčením a ostře se na něj podivala, ale Perrin klidně pokračoval a nastínil svůj plán, jak ho zatím vymyslel. Najít Tama a Abella a zachránit lidi, které drží bělokabátníci. O trollocích se nezmínil, i když s nimi měl jisté, byť zatím nejasné, plány také. Vlastně ne tak nejasné. Nehodlal odsud odejít, dokud ve Dvouříčí bude naživu jediný trollok nebo myrddraal. Zahákl si palce za opasek, aby se přinutil přestat hladit sekeru. „Nebude to snadný,“ zakončil. „Ocením tvoji společnost, ale pochopím, když budeš chtít odejít. Tohle není tvůj boj, a díky tomu, žes byl nablízku lidem z Emondovy Role, jsi už zažil dost trápení. A tady do svý knihy moc nenapíšeš.“
„Tady nebo tam, myslím, že je to stejný boj,“ opáčil Loial. –„Kniha může počkat. Třeba získám i kapitolu o tobě.“
„Říkal jsem, že půjdu s tebou,“ ozval se Gaul, aniž byl vyzván. „Nemyslel jsem tím, že jen dotud, dokud bude cesta snadná. Dlužím ti krevní dluh.“
Bain a Chiad se zvídavě podívaly na Faile, a když ta kývla, připojily se také s rozhodnutím, že zůstanou.
„Umínění hlupáci,“ prohlásila panímáma al’Vereová, „to jste. Nejspíš skončíte na šibenici, jestli se toho vůbec dožijete. To víte, že ano?“ Když se na ni jenom dívali, odvázala si zástěru a přetáhla si ji přes hlavu. „No, když už jste dost hloupí, abyste zůstali, tak bych vám asi měla ukázat, kde se můžete schovat.“
Její manžel se zatvářil překvapeně, že se tak snadno vzdala, ale rychle se vzpamatoval. „Napadl mě ten starý špitál, Marin. Tam teď nikdo nechodí, a myslím, že drží ještě většina střechy.“
To, čemu se stále ještě říkalo nový špitál, kam se lidé chodili léčit, byla-li jejich nemoc nakažlivá, stálo na východ od vesnice za mlýnem pana otce Thanea, od doby, kdy byl Perrin ještě malý chlapec. Starý špitál, stojící v Západním polesí, byl tehdy téměř zničen zuřivou vichřicí. Perrin si vzpomínal, že je napůl zarostlý psím vínem a šípkovými růžemi, ve zbytcích došků hnízdili ptáci a pod zadními schody měl noru jezevec. Byla to dobrá skrýš.
Paní hostinská se na Brana ostře zadívala, jako by ji překvapilo, že ho to napadlo. „To by mělo, hádám, stačit. Aspoň pro dnešní noc. Tam je odvedu.“
„To nemusíš, Marin. Můžu je tam klidně zavíst sám, jestli si Perrin nepamatuje cestu.“
„Občas zapomínáš, že jsi starosta, Brane. Přitahuješ pozornost. Lidi se budou divit, kam jdeš a co tam hodláš dělat. Radši tady zůstaň, kdyby sem někdo zaskočil, a dohlídni na to, aby odešel přesvědčený, že je všechno, jak má být. V kotlíku je dušený jehněčí a čočková polívka jenom potřebuje přihřát. A s nikým o tom špitále nemluv, Brane. Lepší bude, když si nikdo ani nevzpomene, že ještě stojí.“
„Nejsem trouba, Marin,“ zavrčel starosta škrobeně.
„Já vím, že ne, drahý.“ Poplácala manžela po tváři, ale její laskavý výraz se změnil, když přenesla pohled z Brana na ostatní přítomné. „Vyvoláváte potíže,“ zamumlala, než jim vydala příkazy.
Měli cestovat v malých skupinkách, aby nepřitáhli pozornost. Ona přejde vesnici sama a setká se s nimi v lese na druhé straně. Aielové ji ujistili, že dokážou najít bleskem rozštípnutý dub, který jim popsala, a vyklouzli ven zadními dveřmi. Perrin ten strom znal, veliký dub asi míli za vesnicí, který vypadal, jako by ho někdo uprostřed rozštípl sekerou, jenž však nějak dokázal přežít a dokonce se mu dařilo velice dobře. Byl si jist, že dokáže bez potíží dojít přímo ke špitálu, ale paní hostinská trvala na tom, že se všichni sejdou u dubu.