„Budeš se tady jen tak potulovat, Perrine, a Světlo ví, do čeho se zamotáš.“ Vzhlédla k Loialovi – jenž nyní stál a kosmatou hlavou se téměř dotýkal stropních trámů – a povzdechla si. „Přála bych si, abych mohla něco udělat s tou tvou výškou, Loiale. Vím, že je horko, ale nebude ti vadit, když si necháš plášť a nasadíš si kapuci? I v této době lidé brzy přesvědčí sami sebe, že neviděli, co viděli, když to není to, co čekali, že uvidí, ale kdyby zahlídli tvůj obličej... Ne, že by nebyl docela hezký, tím jsem si jistá, ale jako člověk z Dvouříčí bys nikdy neprošel.“
Loial se pod širokým nosiskem usmál od ucha k uchu. „Dneska vůbec není příliš teplo na plášť, panímámo al’Vereová.“
Paní hostinská sebrala lehký pletený šátek s modrými třásněmi a vyprovodila Perrina, Faile a Loiala za stáj, a na okamžik se zdálo, že veškerá jejich snaha o utajení je zmařena. Krhavýma očima tam Cenn Buie, vypadající, jako by byl složen ze samých pokroucených kořenů, obhlížel jejich koně. Zvláště Loialova velkého oře, vysokého jako dhurannský hřebec pantáty al’Vereho. Cenn se poškrábal na hlavě a zahleděl se na velké sedlo na vysokém koni.
Když zahlédl Loiala, oči se mu rozšířily a brada mu spadla. „Tr – tr – trollok!“ podařilo se mu ze sebe nakonec vypravit.
„Nebuď labuť, Cenne Buie,“ zarazila ho pevně Marin a poodstoupila stranou, aby odvedla doškářovu pozornost na sebe. Perrin držel hlavu sklopenou, prohlížel si luk a nehýbal se. „Copak bych stála u svých vlastních zadních dveří s trollokem?“ Opovržlivě si odfrkla. „Pantáta Loial je ogier, jak bys měl vědět, kdyby ses nechoval jako hašteřivá slepice, co si radši stěžuje, než by se koukla, co má pod nosem? Pantáta Loial tudy jenom prochází a nemá čas zdržovat se s takovýma, jako jsi ty. A ty se seber a jdi si po svých a nech naše hosty na pokoji. Víš moc dobře, že tě Corin Ayellinová nahání už celý měsíce kvůli tomu, jak mizernou práci jsi odvedl na její střeše.“
Cenn tiše vyslovil „ogier“ a zamrkal. Na okamžik to vypadalo, že se začne bránit proti nařčení z nedobře odvedené práce, ale pak mu padl zrak na Perrina a oči se mu zúžily. „To je on! To je on! Jdou po tobě, ty fakane, ty darebáku, co si jen tak uteče s Aes Sedai a stane se z něj temnej druh. To jsme tu měli trolloky prvně. Teď jsi zpátky a oni taky. Nechceš mi snad namluvit, že je to shoda náhod? Co to máš s očima? Nejseš nemocnej? Máš snad nějakou chorobu, kterou jsi sem přivlekl, aby nás to všechny zabilo, kdyby nestačili trolloci? Děti Světla to s tebou skoncují. Uvidíme, jestli ne.“
Perrin cítil, jak se Faile napjala, a spěšně jí položil ruku na paži, když si uvědomil, že vytáhla nůž. Co si myslela, že udělá? Cenn byl popudlivý starý hňup, ale to nebyl důvod vytahovat nože. Faile vyčerpaně pohodila hlavou, ale aspoň to nechala být.
„To stačí, Cenne,“ vyjela ostře Marin. „Tohle si necháš pro sebe. Nebo jsi snad začal běhat za bělokabátníkama s různýma historkama jako Hari a jeho bratříček Darl? Měla jsem podezření, když se bělokabátníci přišli hrabat v Branových knížkách. Šest jich sebrali a poučovali Brana, že má pod střechou takový rouhání. Rouhání, ze všech věcí! Protože nesouhlasili s tím, co bylo v těch knížkách. Máš štěstí, že po tobě nechci, abys ty knížky nahradil. Prolezli celej hostinec jako lasičky. Tvrdili, že hledají další rouhačský spisy, jako by někdo schovával knížku. Sházeli všechny slamníky z postelí a poničili mi lněný povlečení. Máš veliký štěstí, že jsem tě nepřitáhla zpátky, abys to všechno zase napravil.“
Cenn se s každou větou trochu stáhl, až se zdálo, že si přetáhne kostnatá ramena přes hlavu. „Já jim nic neřekl, Marin,“ vzpíral se. „Jenom proto, že se člověk zmíní – Tak to je, jen jsem náhodou řekl, poznamenal –“ Otřásl se a dál se vyhýbal jejímu pohledu, i když získal zpět trochu z bývalého chování. „Tohle přednesu radě, Marin. Totiž jeho.“ Ukázal pokřiveným prstem na Perrina. „Dokud je tady, všichni jsme v nebezpečí. Jestli děti zjistí, že ho ukrýváš, mohly by to dávat za vinu i nám ostatním. Pak by nešlo jen o zpřeházený skříně.“
„Tohle je věc ženskýho kroužku.“ Marin si upravila šátek na ramenou a postavila se před doškáře, aby mu viděla do očí. Byl o něco vyšší než ona, ale náhlý výraz vážné obřadnosti jí ten kousek hravě přidal. Cenn sice prskal, ale paní hostinská přešla všechny jeho pokusy skočit jí do řeči. „Věc kroužku, Cenne Buie. Jestli si myslíš, že není – jestli se vůbec odvážíš mě nazvat lhářkou – tak si běž pouštět pusu na špacír. Jen vydechneš slovíčko o věcech kroužku někomu jinýmu, včetně vesnický rady...“
„Kroužek nemá právo vměšovat se do záležitostí rady,“ zařval doškář.
„...a uvidíme, jestli tě tvoje žena vůbec nechá spát aspoň ve stodole. A jíst to, co nechají vaše dojný krávy. Myslíš si, že rada je výš než kroužek? Pošlu Daisu Congarovou, aby tě přesvědčila o opaku, jestli je to nutný.“
Cenn sebou trhl, což bylo dobře. Byla-li Daisa Congarová vědmou, nejspíš by mu po celý další rok každý den násilím vlila do krku nějaký odporně chutnající lektvar, a Cenn byl příliš hubený, aby jí v tom dokázal zabránit. Alsbet Luhhanová byla jediná žena v Emondově Roli větší než Daisa, a Daisa se navíc velice snadno rozčílila a byla většinou špatně naložená. Perrin si ji jako vědmu neuměl představit. Nyneivu nejspíš raní mrtvice, až zjistí, kdo ji nahradil. Nyneiva byla vždycky přesvědčená, že sama používá zdravý rozum a má laskavý přístup.
„Není nutný být tak protivná, Marin,“ zamumlal Cenn, aby paní hostinskou uklidnil. „Jestli chceš, abych o tom mlčel, tak budu mlčet. Ale ženskej kroužek neženskej kroužek, riskuješ, že na nás na všechny poštveš děti Světla.“ Marin jenom zvedla obočí, a doškář se po chvíli odšoural pryč a jen si cosi brblal pod vousy.
„Skvělá práce,“ pochválila Faile, když viděla, jak Cenn mizí za rohem hostince. „Myslím, že se od tebe musím učit. Nejsem ani zpolovice tak dobrá v jednání s Perrinem, jako ty s pantátou al’Verem a tím chlapíkem.“ Usmála se na Perrina, aby mu ukázala, že jen žertuje. Aspoň Perrin doufal, že to znamená tohle.
„Musíš poznat, kdy je držet zkrátka,“ opáčila nepřítomně starší žena, „a kdy se nedá dělat nic jinýho, než je nechat, aby bylo po jejich. Když je necháš prosadit si svou, když o nic nejde, je pak snazší je ovládat, když je to důležitý.“ Mračila se za Cennem a příliš nevěnovala pozornost tomu, co říká, snad až na to, když dodala: „A některý by měli být uvázaný ve stáji a zůstat tam.“
Perrin jí spěšně skočil do řeči. Faile rozhodně nepotřebovala další takové rady. „Myslíš, že bude držet jazyk za zuby, panímámo al’Vereová?“
Paní hostinská poněkud zaváhala a pak řekla: „Myslím, že bude. Cenn se narodil s bolavým zubem, který se s tím, jak stárne, jen čím dál víc kazí, ale není jako Hari Coplin a ta jeho banda.“ Přesto váhala.
„Měli bychom jít,“ řekl Perrin. Nikdo nic nenamítal.
Slunce již bylo výš, než čekal, za zenitem, což znamenalo, že většina lidí bude doma obědvat. Těch pár, co ještě bylo venku, byli většinou chlapci starající se o ovce a krávy, a teď spěšně pojídali to, co si přinesli zabaleno do plátna, byvše příliš zabraní do jídla a příliš daleko od vozových stezek, aby si všímali, kdo kolem projíždí. Přesto si Loial vysloužil pár udivených pohledů i přes kapuci, která mu zakrývala tvář. Dokonce ani na Tanečníkovi nesahal Perrin ogierovi na jeho vysokém koni ani po prsa. Lidem, kteří je zahlédli z větší dálky, museli připadat jako dospělý se dvěma dětmi, všichni jedoucí na ponících a vedoucí nákladní poníky. Rozhodně to nebylo nic obvyklého, ale Perrin doufal, že tak to budou lidé vidět. Řeči přitáhnou pozornost. Musel se tomu vyhnout, dokud neosvobodí panímámu Luhhanovou a ostatní. Jen kdyby Cenn dokázal mlčet. Sám si taky přidržoval kapuci pláště hluboko dole. To sice také mohlo vyvolat řeči, ale ne tolik, kdyby si někdo všiml jeho vousu a uvědomil si, že není dítě. Aspoň že nebylo zrovna horko. Po Tearu mu to skoro připadalo jako jaro, a ne plné léto.