Neměl nejmenší potíže najít rozštípnutý dub, jehož obě poloviny se nakláněly na opačné strany, vytvářejíce tak širokou vidlici, jejíž vnitřní strany byly zčernalé a tvrdší než železo. Půda pod rozložitou korunou byla holá. Projít vesnici zabralo kratší dobu než ji obcházet, takže tam panímáma al’Vereová již čekala a trochu netrpělivě si upravovala šátek. Aielové tam byli také, dřepěli ve vrstvě tlejícího dubového listí a chroupali žaludy. Gaul dřepěl kousek od obou žen. Děvy a Gaul se sledovali navzájem skoro stejně pozorně, jako obhlíželi okolní lesy. Perrin nepochyboval, že se na místo dostali, aniž by si jich někdo všiml. Přál si, aby měl jejich schopnosti. Dokázal se lesem plížit celkem bez toho, aby vzbuzoval pozornost, ale Aielům zřejmě nezáleželo na tom, je-li kolem nich les, obdělaná země či město. Když nechtěli, aby je někdo viděl, našli způsob, jak nebýt viděni.
Paní hostinská trvala na tom, že zbytek cesty půjdou pěšky, tvrdíc, že cesta je pro jízdu příliš zarostlá. Perrin nesouhlasil, ale přesto sesedl. Nepochybně nebylo nijak příjemné vést lidi jedoucí na koních, když jste sami museli jít pěšky. V každém případě měl Perrin hlavu plnou plánů. Potřeboval si prohlédnout bělokabátnický tábor v Hlídce dřív, než se rozmyslí, jak zachránit panímámu Luhhanovou a ostatní. A kde se asi skrývají Tam a Abell? Ani Bran, ani panímáma al’Vereová mu to neřekli. Možná to sami nevěděli. Jestli Tam s Abellem vězně ještě neosvobodili, tak to nebude snadný úkol. Ale nějak to musí dokázat. Pak může obrátit svou pozornost k trollokům.
Touto cestou nešel nikdo z vesnice celá léta a stezka zmizela, stromy však většinou udržovaly porost velmi nízký. Aielové se tiše sunuli dopředu spolu s ostatními, podléhajíce tak naléhání paní hostinské, že musejí všichni zůstat pohromadě. Loial pochvalně mumlal při pohledu na velké duby či zvláště vysokou jedli nebo kalinu. Občas ve stromoví zazpíval drozdec či červenka a jednou Perrin ucítil lišku, jež je pozorovala.
Náhle zachytil pach lidí, který tu před chvílí nebyl, a zaslechl tiché zašustění. Aielové se napjali a přikrčili se s připravenými oštěpy. Perrin sáhl pro toulec.
„Jen klid,“ naléhala paní hostinská a ukazovala jim, aby sklonili zbraně. „Prosím, uklidněte se.“
Náhle vepředu stáli dva muži, první vysoký, snědý a štíhlý nalevo, druhý menší, podsaditý a prošedivělý napravo. Oba drželi luky s nasazenými šípy, připraveni je zvednout a napnout, a na opasku zavěšený meč jim na druhé straně vyvažoval plný toulec. Oba měli šaty, které jako by splývaly s okolním listím.
„Strážci!“ vyjekl Perrin. „Proč jsi nám neřekla, že tu jsou Aes Sedai, panímámo al’Vereová? Pantáta al’Vere se o nich taky ani slůvkem nezmínil. Proč?“
„Protože to neví,“ vysvětlovala paní hostinská rychle. „Nelhala jsem, když jsem říkala, že tohle je záležitost ženskýho kroužku.“ Obrátila svou pozornost k oběma strážcům, kteří byli stále stejně napjatí. „Tomasi, Ihvone, znáte mě. Odložte ty luky. Víte, že bych sem nepřivedla nikoho, kdo by vám chtěl uškodit.“
„Ogier,“ ozval se ten šedovlasý, „Aielové a žlutooký muž – samozřejmě ten, kterého hledají bělokabátníci – a divoká mladá žena s nožem.“ Perrin se ohlédl na Faile. Držela čepel připravenou k vrhu. Tentokrát s ní souhlasil. Možná to byli strážci, ale zatím se nezdálo, že hodlají odložit své luky. Obličeje jako by měli vyryty do kovadliny. Aielové byli od pohledu připraveni zatančit si s oštěpy bez toho, aby se zdržovali zahalováním obličejů. „Zvláštní skupina, panímámo al’Vereová,“ pokračoval starší strážce. „Uvidíme. Ihvone?“ Štíhlý muž kývl a splynul s podrostem. Perrin ho skoro neslyšel odcházet. Když chtěli, strážci se uměli pohybovat jako sama smrt.
„Co tím myslíš, záležitost ženskýho kroužku?“ chtěl vědět Perrin. „Vím, že bělokabátníci by dělali potíže, kdyby se dozvěděli o Aes Sedai, takže to nechcete prozradit Harimu Coplinovi, ale proč to nechcete říct starostovi? A nám?“
„Protože jsme se na tom dohodly,“ prohlásila panímáma al’Vereová podrážděně. Podráždění zřejmě patřilo stejnou měrou Perrinovi, jakož i strážci, jenž tu stále stál a hlídal je – jiný výraz se k jeho činnosti prostě nehodil – a možná trošička patřilo i Aes Sedai. „Byli v Hlídce, když přišli bělokabátníci. Nikdo nevěděl, kdo jsou, kromě tamějšího kroužku, který je předal nám, abychom je ukryly. Před každým, Perrine. Tak se nejlíp uchová tajemství, když ho zná jen pár lidí. Světlo mě chraň, znám dvě ženy, které přestaly sdílet lože s manželem, protože se bály, že by mohly ve spánku promluvit. Dohodly jsme se, že to udržíme v tajnosti.“
„Proč ses to rozhodla změnit?“ zeptal se tvrdým hlasem šedovlasý strážce.
„Protože jsem to dobře zvážila a přišlo mi to rozumný, Tomasi.“ Podle toho, jak si popotáhla šátek, Perrin vytušil, že doufá, že členky kroužku – a Aes Sedai – budou uvažovat stejně. Povídalo se, že členky ženského kroužku umí být ještě tvrdší vůči sobě, než byly vůči ostatním vesničanům. „Kde tě líp schovat, Perrine, než u Aes Sedai? Ty se jich určitě nebojíš, ne poté, co jsi s jednou odešel. A... Brzy to zjistíš sám. Prostě mi musíš věřit.“
„Jsou Aes Sedai a Aes Sedai,“ sdělil jí Perrin. Ale ty, které považoval za nejhorší, ty z červeného adžah, se nesvazovaly se strážci. Červené adžah neměly muže zrovna v lásce. Tenhle Tomas měl tmavé, neuhýbavé oči. Mohli přes něj přejít nebo – což by bylo lepší – prostě jen odejít, ale strážce by určitě prohnal šíp tělem prvního, kdo by udělal něco, co by se mu nelíbilo, a Perrin se byl ochoten vsadit, že ten muž má další střely po ruce, aby je mohl snadno nasadit. Aielové s ním zřejmě souhlasili. Stále byli připraveni vmžiku odskočit libovolným směrem, ale také se tvářili, jako by mohli zůstat, kde jsou, dokud slunce nezamrzne. Perrin poplácal Faile po rameni. „To bude v pořádku,“ řekl jí.
„Ovšemže bude,“ odpověděla ona s úsměvem. Schovala nůž. „Když to říká panímáma al’Vereová, tak já jí věřím.“
Perrin doufal, že má pravdu. On nevěřil tolika lidem jako dřív. Ne Aes Sedai. A možná ani Marin al’Vereové ne. Ale tyhle Aes Sedai mu možná pomůžou bojovat proti trollokům. Bude věřit každému, kdo to udělá. Ale jak dalece se může na Aes Sedai spolehnout? Dělaly všechno ze svých vlastních důvodů. Dvouříčí pro něj bylo domovem, ale pro ně to klidně mohl být kámen na šachovnici. Faile a Marin al’Vereová jim však zřejmě důvěřovaly a Aielové čekali. Pro tuto chvíli zřejmě neměl moc na vybranou.
31